V krabičce chrastí čtrnáctiletému Lukáši Bílému desítka medailí za úspěšné zvládnutí překážkových závodů pro handicapované děti.

Letos se chystá získat svou poslední, protože na další v dětské kategorii už bude starý. „Každá medaile je pro něj poklad. Vzpomínka, že ze sebe vydal maximum,“ říká jeho matka Kateřina Opat Bílá.

Pro Lukáše jsou medaile o to vzácnější, neboť mu v roce života lékařka po nálezu poškození mozku a diagnóze mozkové obrny předpovídala život bez pohybu.

„Nikdy se prý nepostaví, nebude normálně sedět a jíst, nikdy nebude mluvit. V ten moment jsem se z toho sesypala,“ vzpomíná na její slova Bílá.

Naštěstí se její předpověď nenaplnila. „K závodu jsme se dostali přes známé, kteří se zúčastnili úplně prvního závodu pro handicapované děti. Říkala jsem si, proč to nezkusit. Buď to půjde, nebo ne,“ vysvětluje matka.

Na trati pak na svém synovi viděla veliké odhodlání i to, že ho to moc baví. Následovaly proto další starty.

„Poslední víkend v dubnu se na Lipně pokusí získat svou poslední medaili, protože na další v dětské kategorii už bude starý,“ podotýká jeho matka.

Chce vyhrávat

Většinu trasy jede Lukáš na vozíku, s překonáváním překážek mu pomáhají asistenti. „Luky má soutěživého ducha, vždycky pomocníky popohání, aby byl nejrychlejší. Vídávám, jak jsou za ním červení, ale snaží se,“ usmívá se Bílá.

Asistenti hlavně hlídají, aby Lukáš na trati nespadl. Na překážkách pak navádějí jeho nohy na správná místa, někdy ho popostrčí. „Ale jde především o to, aby měl pocit, že je samostatný,“ říká matka.

Kvůli špatné rovnováze mu činí největší potíže balancování na lávce, kde ho asistenti drží z obou stran.

Nejvíc ho baví překážky, které musí různě překonávat i podlézat. „V cíli jsem jeho asistentům pomoc zakázala. Ať se tam klidně doplazí v blátě, hlavně aby měl pocit, že se tam dostal sám,“ zdůrazňuje Bílá.

Jen florbal a hokej

Právě na závodech Spartan si Lukáš sport oblíbil. Na základní škole pro zrakově postižené v Olomouci, na kterou ho přijali kvůli jedné z jeho mnoha diagnóz, hraje s ostatními dětmi také florbal.

Rád by si zahrál i hokej, ale olomoučtí para hokejisté nemají víc věkových kategorií a trénink mají jen od 22 hodin do půlnoci. Lukášova matka se bojí, jak by takový režim syna ovlivnil.

„Nevím, jestli by se Lukymu nevrátily epileptické záchvaty, které přestaly před čtyřmi lety, a doufám, že už se neobjeví. Chtěla jsem pro něj najít nějaký vhodnější sport, ale je tvrdohlavý. Hokej nebo florbal. O ničem jiném nechce slyšet,“ shrnuje Bílá.

V sanitce přestal dýchat

Lukáš se narodil dva měsíce před termínem po náhlém porodu. Matka Kateřina se necítila dobře a raději zašla za lékařem. Ačkoli podle něho bylo vše v pořádku, večer začaly kontrakce a dítě přišlo na svět.

V Šumperku Kateřina porodila dvoukilového chlapce, který neměl plně vyvinuté plíce. Lékaři ho nechali převézt na dětskou jednotku intenzivní péče v Olomouci.

V sanitce nastaly komplikace. „Při převozu přestal dýchat a museli mu zavést umělé dýchání,“ popisuje Bílá.

Od té doby se chlapec vyvíjel opožděně. Až ve dvou a půl letech začal lézt po čtyřech, o půl roku později začal trochu mluvit.

Rodiče s ním cvičili Vojtovu metodu a jezdili do lázní, kde rehabilitoval ve speciálním oblečku. V šesti letech se naučil chodit s tříbodovými berlemi a o pár let později už čekal na startu svého prvního překážkového závodu.