Jak se vám poslouchá hodnocení proslulosti betlémů? Vždyť podle jednoho průzkumu je ten váš druhý nejznámější v republice hned po Třebechovickém…
Dobře se to poslouchá. Opakovaně se mi stalo při cestách po celé zemi, že mě lidé poznávají i na velmi vzdálených místech. „Nejste ten řezbář, který vyřezává betlém v Lošticích?“ ptají se. A já jim na to mohu přikývnout. Zkrátka podle mnohých měřítek jsem už republiková celebrita (směje se).
Jaké jsou vaše vzpomínky na první betlém?
Vybavuji si betlém u babičky. Zůstal v jejím domě po jedné původní německé obyvatelce. Ten byl krásný, skládací, moc se mi líbil. My jsme doma tak pěkný neměli.
A první betlém, který jste vyřezal?
Už od mala jsem rád pracoval se dřevem. Chodil jsem asi do šesté třídy, když jsem si koupil vystřihovací betlém, podlepil překližkou a vyřezával. Kamarádi se dívali, jak roste. Mnozí na to dodnes vzpomínají. Bohužel tyto jesličky už nemám.
Kdy jste začal ze špalíků vyřezávat nožem?
To bylo ještě dřív, než jsem vyřezal svůj překližkový betlém. Z vyprávění rodičů vím, že maminka mě mohla nechat doma a já jsem se bavil vyřezáváním. Jenom vždycky zdvihla varovně prst a říkala: „Ne aby ses pořezal!“ Ještě dnes mám schované první figurky, které jsem vyřezal. A pak mě začaly zajímat betlémy. Jejich historie, různorodost. Jezdil jsem po okolí, byl jsem i v Třebechovicích a objevoval kouzlo jesliček. Taky jsem se inspiroval a začal přemýšlet, jak bych betlém udělal já. A to přešlo do dospělosti.
Prvním loštickým občanem by pan Švarc, zpěvák v kostele. Vzal jsem si na kůr nástroje a dřevo a při mši jsem ho pozoroval.
Jak se zrodila filozofie vašeho betléma?
Když jsem se přestěhoval z Mohelnice do Loštic, tak jsem zjistil, že tady žije spousta zajímavých lidí, kteří v Mohelnici pro mě nebyli. Ten udělal to, ten je zajímavý tím. Zkrátka jako na vesnici. Vždyť Loštice jsou malé městečko. A říkal jsem si, že by bylo dobré je ocenit. Třeba tím, že se stanou součástí betléma.
Vzpomenete si na svoji první figurku místního obyvatele?
Samozřejmě betlém jsem začínal Svatou rodinou a dalšími klasickými figurkami a zvířaty. Prvním loštickým občanem by pan Švarc, zpěvák v kostele. Vzal jsem si na kůr nástroje a dřevo a při mši jsem ho pozoroval. Poslouchal jsem kázání a přitom vyřezával. A pak jsem přemýšlel, jak zobrazit, že zpíval. Tak jsem mu na rameno udělal ptáčka.
A jak vás napadlo tvořit moravské osobnosti?
Vždycky jsem byl patriot a věděl jsem, že z Moravy vzešla spousta vynikajících lidí. Tak jsem si říkal, že vyzdvihnu celou Moravu. O to se snažím celý život. A ukázalo se to správné, protože i dětem mohu ukázat ty, na které můžeme být právem hrdí.
Téměř ke každé figurce máte předmět, který ji charakterizuje. Je těžké je shánět?
Jeden z prvních byl místní holič pan Jevíčský. Dozvěděl jsem se, že tady měl betlém už přede mnou a chodili se tam koukat lidé. Tak jsem pana Jevíčského taky vyřezal. Když jsem potřeboval něco, co by ho charakterizovalo, tak jsem od rodiny dostal holicí štětku s jezevčími chlupy. Stalo se, že jsem nic nesehnal, ale to je výjimka. Letos jsem třeba nemohl nic získat k malíři Emilu Fillovi. Tak jsem udělal na barevné kopírce zmenšeninu jeho slavného obrazu, kterou má u nohou. Pak se mi ale podařilo sehnat kousek cihly z jeho rodného domu. Nebo Leoš Janáček. Jel jsem před lety se starostou Lolkem do Hukvald. Přijedeme tam, lidé byli nadšení, že bude slavný rodák z Hukvald v mém betlémě. Nic tam ale neměli. Vyprávěli však, že tam skladatel kdysi vysadil jabloň a ta už byla stará a musela nedávno k zemi. Ale našla se polínka z toho stromu. Tak jsem z kousku té jabloně vyřezal srdce, ze kterého vychází houslový klíč. Nebo zápasník Gustav Frištenský. Mám od jeho potomků mýdlo, kterým se mydlil.
V betlémě ale máte i figurku, která tam jakoby nepatří. Usvědčeného vraha Jiřího Kajínka, jak utíká z mírovského vězení. Proč?
Nikdo dodnes stoprocentně neví, jestli skutečně vraždil. A i kdyby, tak do betléma taky patří. Vždyť ukřižovaný Kristus vzal s sebou do nebe jednoho z lotrů, kteří byli ukřižováni s ním a projevil lítost. Zkrátka i takoví lidé náleží do společnosti. K tomu je taky zajímavý příběh. Pozadí betléma mi vymaloval malíř Petr Herzig. Já jsem tam chtěl tři hrady, Mírov, Bouzov a Úsov, protože jsou vidět všechny z jednoho místa u Loštic. Tehdy jsem netušil, že z Mírova uteče vězeň. V každém případě to byla velká odvaha uprchnout z nejpřísněji střeženého vězení. Tu figurku jsem vyřezal hned, kdy se objevily informace. A měl jsem pro to už předem kulisu.
Váš betlém je unikátní i tím, že každá figurka má rodný list. Jak vás to napadlo?
To bylo jaksi samozřejmé, aby tady bylo něco ze života jejího představitele.
Jesličky máte v pokoji celý rok. Jak se vám žije s betlémem za zády?
Je to pro mě jakýsi oltář, u kterého se i modlím. Já si s těmi figurkami někdy i vyprávím. Říkám lidem, že když si to budou přát, tak figurka oživne, pousměje se, mrkne. Nejvíc mě potěší, když se třeba na svého zemřelého dědečka přijdou podívat jeho vnoučata.
Koho byste si ještě přál do svého betlému?
I nejobyčejnější člověk se může stát něčím významný. Určitě nestihnu do konce života vyřezat všechny, které bych chtěl v betlémě mít, protože víc než čtyři figurky vyrobit nezvládnu. Lidé v Lošticích v legraci říkají, že nesmím umřít, abych to všechno stihl.
15. prosince 2021 |

