Pro Žurnál Univerzity Palackého jste před třemi roky v ohlédnutí absolventa Šimon Pelikán napsal: „Neměl bych asi problém sebrat se a vyrazit na dlouhé roky k oceánu, kde bych se jen bavil a pak se vrátit jako frajer s mnoha zážitky a zkušenostmi. Já ale chtěl žít vždycky převážně v Česku, přesněji doma, kde mi to přišlo odjakživa krásné.“ Čím?
Po vysoké škole jsem skutečně přemýšlel, jestli žít u oceánu a tam se věnovat tomu, co miluju: vodě, surfování, lodím. Ale pak jsem si řekl, že tam budu těžko vytvářet nějaké hodnoty a že bych chtěl žít v Olomouci, kde to mám rád. Jsem patriot, pohybuju se tu celý život. V každé životní fázi se zde nabízí něco jiného.
K Olomouci patří řeka Morava. Kdy vám vstoupila do života?
Když jsem sportoval, tak jsem asi od třinácti let trávil čas na Mlýnském náhonu, někdy i dvakrát denně. Od loděnice za univerzitní halou proti proudu jsme jezdili až k jezu před Poděbrady a zpátky k tržnici. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Člověk vidí proměnu přírody během celého roku, totálně vás to s těmi místy propojí, i když si to v té době třeba ani neuvědomujete. S odstupem času je to ale hodně silné. Přes studentský život, kdy mě zajímala hodně třeba i kultura, jsem s řekou zůstal spojený. Moje kořeny jsou tady a jsem moc rád, že jsem se nakonec mohl začít věnovat vodě, kterou jsem znal, a k oceánu jezdit na výlety.
Další díly seriálu |
Takže na začátku byl sport?
Šlo to přes kanoistiku. Taťka jednou pořídil na rybník u chaty kajak, začal jsem na něm jezdit, potom se mě zeptal, jestli bych to nechtěl zkusit v klubu. Strašně mě to chytlo, jezdili jsme později po celé republice i po Evropě, měli jsme soustředění u moře. Tam jsem začal pozorovat lodě a zjistil jsem, že mě to k nim hodně táhne. S touhou po oceánu mě začal později fascinovat i surfing a kiteboarding. Nakonec se to celé spojilo, a když jsem začal pracovat, chtěl jsem dát dohromady vodu a lodě a rozhodl se dělat plavby v Olomouci.
Na řece ve městě působíte jako kapitán už deset let. Změnilo to nějak váš vztah k ní?
Trénoval jsem sice na Mlýnském potoce, ale znal jsem i hlavní Moravu, chodil jsem tam například běhat, taky jsem chvíli dělal rychlostní kanoistiku. Celá pointa potom byla v tom, že Olomouc jakožto krásné historické město má sice svoje kouzlo, ale zároveň tu byla řeka, která zůstávala stranou pozornosti. Chtěl jsem ji lidem ukázat a zároveň představit město z vodní hladiny. K tomu postupně přišly i různé kulturní akce kolem vody v podobě letních kin, festivalů, sportovních závodů.
Jaká je vlastně Olomouc viděná z řeky?
Olomouc je klidné město a z řeky to platí ještě víc, jako by se tam všechno zastavilo. Například u Hradiska je řeka až relaxační, navíc je to tam hodně malebné. Plavíme se i nedaleko dómu svatého Václava, historických budov nebo vysokoškolských kolejí, takže se to všechno spojuje. Plavby končíme u Salzerovy reduty patřící k olomoucké pevnosti. Ostatně koryto řeky bylo původně součástí vojenské ochrany Olomouce.
Co vás vedlo k tomu, přidat k plavbám i výklad?
Cítil jsem, že i přes krátký úsek plaveb je tu ohromný historický potenciál a že by to chtělo plavby obohatit. Přímo k nim jsem tedy sestavil povídání, jak řeka ovlivňovala město vizuálně, osídlením, historicky. Potkával jsem se s historiky a informace od nich se snažil dávat dohromady.
Občas lze v olomoucké Moravě vidět někoho se koupat, ale není to úplně běžné. Voda je přitom v řece v podstatě v pořádku, je to tak?
Dřív bývala třeba u Klášterního Hradiska městská rekreační zóna, travnatá část, třešňové sady. Tam se scházela celá Olomouc koupat se a opalovat. Později se lidé v první polovině minulého století běžně brouzdali i u soutoku s Bystřicí. S rozšířením průmyslu se ale řeka Morava zaneřádila, nebyly žádné čističky, vedly tam kanalizace, nebylo to prostě dobré. Teď se situace zlepšuje a řeka je vhodná rovněž ke koupání.
Vy ostatně při plavbách ukazujete místa, kde žijí raci, že?
Ano, normálně se tam vyskytují a údajně jsou tam i pstruzi, což jsou důkazy, že řeka je čistá.
Jak se vám plavilo v jižní části města, kde jste působili v přírodním prostředí při rekonstrukci koryta v centru?
Bylo to náhradní řešení, mimochodem další bylo v Přerově, kde také lidé hleděli, jak je město z řeky krásné, byl to moment překvapení. Nicméně když jsem byl za Olomoucí dělat zkoušky na paddleboardu, zda bych projel s lodí, dělal jsem pak všechno pro to, abych tam mohl plavby přesunout. Vstupujete tam do totální divočiny, ačkoli místo je tři kilometry od centra města. Bylo ale těžké lidi přeučit, navíc jsme měli prezentace i mimo naše kanály na webech, v časopisech a podobně.
Šimon Pelikán (*1986)
|
Čím to bylo jiné?
Nejdřív byli lidé nervózní, kde je nějaké historie, ale pak se v tom tichém prostředí zklidnili a bylo to moc pěkné. Osobně se mi tam hodně líbilo. Byli tam ledňáčci, volavky, charakterem to bylo docela podobné Litovelskému Pomoraví, kde se nicméně s loděmi může jen někde.
Máte spoustu vodáckých zkušeností. Je Morava něčím svá?
Svým meandrovitým charakterem po celém toku a černým zbarvením. Je rašelinová, což krásně vynikne na soutoku s Dunajem u Devína. Morava je také v Litovelském Pomoraví divoká, na jihu na ní pak leží další historické město – Kroměříž a ještě dále máme zase evropsky jedinečný Baťův kanál. Ten je vodácky velmi rozmanitý, jde o velmi specifickou věc, kde jsme dokázali jako národ z mála vytěžit maximum. Přesto je řeka pořád hrozně neobjevená.
Jezdí někdo třeba za Olomoucí dál?
Tam ne, jsou tam jezy. Rád bych, aby byla řeka splavněná, ale ne betonářsky, protože jsou jiné možnosti. Třeba pásové přepravníky nebo traktory, které mohou tahat menší loďky. Kdyby se spojil Baťův kanál s Olomoucí, byla by to unikátní plavební cesta. Bylo by to náročné na provedení, na druhou stranu to není úplná iluze.
Pořádal jste festival s výmluvným názvem Řeka má duši. Kde jste na něj přišel?
Protože jsem propojoval různé oblasti a mám rád i divadlo, chtěl jsem udělat představení na vodní hladině. Vznikl první ročník, sundali jsme z lodi střechu a inscenace byla na palubě, prvorepubliková Ololoď poukazovala na místo před sto lety. Předloha vznikla díky historiku Milanu Tichákovi, hru jsme dělali s Vladislavem Kracíkem z Divadla Tramtarie. Následoval festival, kde už lidé mohli u vody vidět tance, akrobacii a další věci. Bylo to neuvěřitelné, ale opravdu se ukázalo, že řeka duši má. Umění a magie místa spolu splynuly. Najednou jsme mohli všichni cítit, že řeka je něco víc, než jak ji běžně vnímáme.
Jezdíte na divokou vodu, účastnil jste se plaveb přes oceán. Jaké to pak je, stoupnout si na Moravě za kormidlo?
Vždy jsem rád, že jsem zase na domácí řece. Ale přiznám se, že kolikrát když přichází bouřka a řeka se začne vlnit, jsem nejšťastnější. Je cítit hlubší energie a divokost, která mi někdy chybí, jenže zároveň ji ve větší míře nechci, protože je ničivá.
Může se člověk přiblížit pocitu, který znáte z plaveb na volném moři, i u nás?
Třeba Slezská Harta je pořád taková opuštěná, izolovaná, plujete na plachtách a na podzim jste tam někdy úplně sám. Účastnil jsem se natáčení dokumentu o plavbě z Prahy do Černého moře. Na sever do Německa, přes Severní moře, do Belgie, Francie a dál přes Německo, Rakousko do Černého moře. Je to rozdělené na části, byl jsem dvakrát. Z Česka se dostat do moře bylo něco neskutečného. Chtěl bych to podniknout i z Olomouce, zatím mám za sebou dvě plavby na kajacích s kamarádem Matejem Beňušem z Bratislavy, kde jsme končili. Ještě nevím, na jakém plavidle a kdy, ale rád bych to dokončil. Být jako ten kus dřívka, který dopluje až do moře a ukazuje nám, jak je řeka důležitá, protože přináší život.