Schreiber se narodil před 190 lety, 8. března 1835 v Kožušanech na Olomoucku. Pocházel ze skromných poměrů. Chalupa byla plná dětí, ne všechny se dožily dospělosti. Otec byl truhlář, později zahradničil. Poté, co Josef vychodil školu, vzal ho jeho vídeňský strýc do učení na sklenáře. V roce 1847 to vypadalo tak, že se dvanáctiletý hoch vypravil na cestu bos, aby si nezničil boty.
V hlavním městě císařství nejprve poklízel, čistil šaty a boty, později řezal zrcadla a okenní skla. Nadto se dobře naučil němčinu, kterou později využil v obchodě.
„Po revoluci v roce 1848 nastaly zlaté časy pro sklenářství. Ze střelby bylo tolik rozbitých oken, že je sotva stihli zasklít. Obchodu se dařilo natolik, že strýc pozval syny své sestřenice, Eduarda a Maxe Göpferdovy, aby se k němu připojili. Vznikla tak trojice budoucích šéfů velké firmy,“ líčí autoři publikace Josef Schreiber a jeho rodina Zuzana Peer, František Kašík a René Gabčo. Zároveň se podílejí na výstavě Život a dílo Josefa Schreibera (1935–1902), kterou připravují Kožušany.
Strýc prodával ve Vídni také užitkové a osvětlovací sklo. Nakupoval ho od českých skláren, a protože korespondence chodila pomalu, poslal svého sedmnáctiletého synovce do Světlé nad Sázavou na Vysočině, aby zakázku urychlil.
Cesta se nakonec pro Pepiho, jak mladému Josefu Schreiberovi tehdy přezdívali, ukázala jako přelomová. Zavedla ho totiž i do hutí, kde se hodně naučil o sklářském řemesle. Do Vídně k příbuzným už se nevrátil a rozhodl se mít vlastní firmu a podnikat.
První sklárnu Schreiber vyženil, druhou najal
Naplnění jeho snu ho přiblížila práce u sklářského mistra Františka Gerhardta, který si pronajal sklárnu v osadě Louka u Světlé nad Sázavou, později i druhou u Proseče na Chrudimsku. Servis u něj měl zadarmo, vydělával a ještě tam poznal svou budoucí ženu Terezii. Když se brali, měla 14 let. Jako věno dostala sklárnu a ve 22 letech se tak Josef stal podnikatelem, jak si přál. Službě v armádě se vyhnul, jelikož ho z ní jeho tchán za tři tisíce zlatých vykoupil.
Výrobky ze své hutě i ty tchánovy u nabízel po celém Rakousku-Uhersku. Tak se po letech znovu dostal do Vídně ke strýci. Tomu navrhl, ať si pronajme huť, že by tak mohli sklo sami vyrábět. V té době byly k mání sklářské hutě knížete Karla Lichtenštejna v Rapotíně na Šumpersku. Strýc je najal v roce 1857 a vedení svěřil synovci.
Sklárna se jmenovala Karlova huť. Podniku se dařilo, vyráběl tabulové sklo i sklo duté zelené a bílé. „Ve stejném roce rozšířili brusírnu a přibrali kvalifikované skláře a brusiče z Čech. Josef poslal verbíře a ti přivedli skláře ze Sázavy a z Vysočiny. Pro jejich děti zřídil školu. Postavily se také bytovky pro robotníky a úředníky a poštový úrad,“ připomínají autoři. Příchozí v obci vytvořili základ české menšiny.
Tehdy založil strýc ve Vídni firmu Josef Schreiber & Neffen (Josef Schreiber & synovci). Podnikání se dařilo a záhy vznikla další pec, přibyla brusírna a výroba nejkvalitnějších vitráží. Sklo se prodávalo až ve Spojeném království či v USA.
Následoval pronájem a odkup dalších skláren ve Svaté Sidonii a ve Svatém Štěpánu na pomezí Moravy a Slovenska, kde se začaly vyrábět lampy, stínidla a cylindry.
Klíčový artikl? Stínidla lamp
V době rozvoje sklářství se svítilo petrolejovými lampami. „Schreiberovy sklářské hutě svítidla zdokonalily a vyráběly k lampám cylindry, které se prodávaly nejen po celé Evropě a Americe, ale i v Indii a Austrálii. Stínítka se dělala i z barevného, broušeného a také ručně malovaného skla,“ popisuje obecní historik Milan Ženčák v místním zpravodaji.
„Lampa s názvem Ferner byl vynikající produkt, opálové stínidlo zvenčí barvil do zelena. Dlouhá léta se nedařilo konkurenci vyrobit něco podobného. Schreiberova firma na tom zbohatla. Potřebu dalších výrobků tohoto druhu vyvolal Edisonův vynález žárovky v roce 1878,“ podotýká Ženčák.
Podnik se postupně rozšiřoval a přibíral další sklárny a brusírny. Luxusní křišťálové soubory nacházely zákazníky i v dalekém zahraničí. Jemně broušené křišťálové sklo představovala rodina i na Světové výstavě ve Vídni v roce 1873.
Strýc navštěvoval Josefa v Rapotíně, kde sídlil hlavní podnik, užíval si i blízké termální lázně ve Velkých Losinách. Protože byl nemocný a neměl žádné syny, kteří by mohli dědit, v roce 1865 předal vedení podniku Josefu Schreiberovi mladšímu a bratřím Göpferdům s podmínkou, že mu budou vyplácet roční rentu.
Když strýc v roce 1879 zemřel, společnost vyplatila jeho dcery. Poté patřil majetek firmy pouze jejím akcionářům.
Padesát let pracoval ve sklárně, nyní se zasloužil o vznik muzea v Rapotíně![]() |
Firma J. Schreiber & Neffen dále rostla. Odkoupila rapotínskou sklárnu a vybudovala další dvě hutní haly, kde spustila jako první v Evropě výrobu levnějšího lisovaného skla jakožto náhradu za sklo broušené. Koupit se daly popelníky, dezertní soupravy, podnosy na cukroví nebo kompotové misky.
V nejlepších časech měl podnik 11 skláren. Skladiště měla firma ve Vídni, v Praze a Budapešti, zastoupení v Berlíně, Lipsku, Londýně, Paříži, Terstu, Miláně, Varšavě, Kyjevě, Oděse, Alexandrii nebo Melbourne. V ceníku měla přes tři tisíce tvarů v asi 15 tisících velikostech.
Největší zásluhu na tom měl Josef Schreiber, jeden z největších sklářských průmyslníků bývalého Rakouska-Uherska v druhé polovině 19. století. Z chudých poměrů se dostal na úroveň šlechty, neztrácel ale sociální cítění.
Z milionu dolarů za lustr do Mekky my neměli nic, vzpomíná sklář z Rapotína |
Když mu bylo 55 let, koupil rozsáhlé panství se zámkem a parkem ve slovenské obci Lednické Rovne u Trenčína a založil tam rodinné sídlo a postavil sklárnu. K tomu dál vzdělával své zaměstnance, vybudoval i školu a platil učitele. Podporoval divadlo, knihovnu i tamní hudební kapely.
Potomky vysídlili, i když byli Češi, vše zabavili
V roce 1897 Josef přeměnil firmu na akciovou společnost pod názvem Glashüttenwerke, vormals Josef Schreiber & Neffen (Skelné hutě, dříve Josef Schreiber a synovci), aby předešel v rodině potížím s dělením podílů. Zemřel při návštěvě Rapotína 17. listopadu 1902 ve věku 67 let na rakovinu žaludku.
Potomci se do druhé světové války snažili i přes neshody v rodině podnikat, po válce jim český stát majetky znárodnil. „Vše jim bylo ukradeno, ačkoli byli rodilí Češi s českým a později slovenským občanstvím a nenašla se na nich žádná vina ze spolupráce s Němci. Přesto je v roce 1946 násilně vystěhovali do Německa, kde téměř v nouzi dožili,“ připomíná Ženčák. Sklárna v Lednických Rovních je jediná, která stále vyrábí.
Výstavu na rodákovu počest pořádají Kožušany-Tážaly spolu s obcí Rapotín v kulturním domě v Tážalech, její slavnostní začátek je v pátek 21. listopadu v 17 hodin. Přístupná bude v následující dny do 26. listopadu.








