Kdy jste začal s focením?
Je více druhů focení. Jedno je takové, když člověk blejská kolem sebe, fotí děti a rodinu. A pak je focení, kterým chcete něco říct, kterým se vyjadřujete. Takže s tím běžným focením jsem začal někdy v osmnácti letech, s tím vážnějším tak v pětadvaceti letech.

Co v sobě toto vážnější focení skrývá?
Když chodím po městě a spatřím něco zajímavého, nebo když vidím nějakou hezkou krajinu, tak ji vyfotím. Pak z toho dělám výstavy a ukazuji to cizím lidem, kteří se k tomu nějak postaví. Buď to přijmou, nebo ne. Ale je to taková moje výpověď. Vede mě k tomu nějaký vnitřní pocit, snaha vyjadřovat se k okolí a k situacím.

Mělo vaše focení před revolucí i nějakou protirežimní povahu?
Neřekl bych, že to bylo vyloženě protirežimní. Ale když člověk chodil a viděl, že něco není normální, tak to prostě vyfotil. Říkal jsem si, že v normální společnosti přece nebudou lidi dávat fotku Lenina vedle cedule o ceně brambor. Těmi snímky jsem vyjadřoval svůj vztah k těmto věcem a upozorňoval na to lidi. Ti to totiž většinou nevidí. Teprve až je to na fotce, tak si toho všimnou, a o to jde.

3 fotografie

Dělal vám stát kvůli vašim fotkám problémy?
Já nechci, aby to vyznělo, že jsem nějaký hrdina. Fotil jsem takovým způsobem, že se proti tomu těžko dalo něco říct. Ale je fakt, že první výstavu fotek ze 70. a 80. let jsem měl u jednoho kamaráda, který pracoval v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Tam jsme si dovolili tu výstavu udělat, protože by tam nikdy žádný režimní politik nepřišel. A je zajímavé, že tenkrát i ti v uvozovkách blázni moje fotky přijali, líbily se jim.

A kde jinde jste ještě vystavoval?
Já jsem dělal metodika pro fotky na Okresním kulturním středisku, tam se dělaly výstavy jednou až dvakrát do roka. Založili jsme s přáteli skupinu PAF, tedy Prostějovskou amatérskou fotografii, v rámci které jsme jednou ročně pořádali výstavy. Ale ‚protirežimní‘ fotky jsem vystavoval zvlášť. Po Kroměříži to bylo v Prostějově v Klubu strojařů asi půl roku před revolucí, to už bylo vše tak trochu na spadnutí.

Máte nějaké zajímavé příhody z focení nebo výstav?
Vystavoval jsem občas pár svých fotek vedle bývalého fotokina. Jednou šly kolem nějaké čtyři dámy a řekly mi, že jsou moje fotky úžasné a že se jim vždycky zasmějí. Poté dodaly, že pracují v pohřebním ústavu a že jim tyto fotky vždycky pomůžou ze špatné nálady.

Jak jste se začal angažovat?
Já jsem se do toho dění zaangažoval jako jeden z prvních, takže jsem měl přístup ke všem akcím Občanského fóra. Tam už jsem musel mít nějakou odvahu, protože člověk ty první měsíce nevěděl, jak se to zvrtne. Kdyby se to zvrtlo zase zpátky, pak by to pro nás bylo o hubu. Ale fotil jsem a mám z toho velkou sérii, která je nyní v okresním archívu. Zachytil jsem různá shromáždění u radnice, generální stávku, řetěz, co dělali studenti na podporu revoluce, bourání sochy Lenina na náměstí a podobně.

Vzpomínáte na návštěvu Václava Havla v roce 1990. Jaká byla?
Bylo to všechno strašně narychlo. Přijel, popovídal a zase odešel. Někam jsem přístup měl, někam ne, ale vzniklo z toho pár fotografií, třeba ta nejznámější ze zaplněného náměstí. Tolik lidí tam nikdy předtím nebylo, ani když tu kdysi byl prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Lidi tenkrát ještě měli jakousi velkou naději a těšili se.

Co v současnosti fotíte?
Mám takové dva směry. Jednak ta pouliční fotografie, dnes se tomu říká street photo, jednak to je krajinná fotka. Nebudu do toho počítat fotky vnoučat. Co se týče pouliční fotografie, po revoluci jsem fotil lidičky nejenom tady, ale i například v Londýně nebo v Hamburku.

A co ta krajinná fotka?
Tu fotím jenom zde. Mám k tomu blízko a Hanou považuju svým způsobem za výzvu. Protože když jedete na Island nebo do Alp, tak kam namíříte foťák, tam máte dobrou fotku, která se většině lidí líbí. Ale tady je to kumšt najít nějaké osvětlení, nějakou kompozici, která by byla zajímavá. Je to těžší.

Jak byste charakterizoval své fotky?
Fotky z let revolučních i porevolučních mají můj rukopis – napůl humor, napůl sociální dokument. Ale nejsem sám, například Jindřich Štreit ze Sovince fotografoval podobně a dnes je určitě známější než já. Začínali jsme přibližně stejně, ale jeho ambice byly úplně jiné než ty moje. Každopádně když někdo, kdo trochu zná moji tvorbu, uvidí nějakou mou novou fotku, tak hned řekne: ‚Aha, Pacholík‘. A to potěší.

Co děláte, pokud si chcete odpočinout od focení?
Občas se pokouším malovat, ale to je opravdu jen takový můj koníček. Když jsem maloval ve dvaceti, tak každý řekl, že se to ještě naučím, ale když stejně blbě malujete v pětasedmdesáti, tak už vám to nikdo neodpustí. Takže to je takový krok bokem. Zkouším a bavím se.

Pár let jste byl i prostějovský zastupitel. Co jste si z toho odnesl?
Už si to zas tolik nepamatuji, ale vím, že to bylo jiné. Tenkrát tam bylo plno lidí, kteří byli do té funkce nadšení. A ještě tam nebyli ti lidé, kteří do politiky šli jen kvůli přivýdělku nebo aby díky té funkci měli nějaký vliv. Byli jsme tehdy trochu naivní. Pak se rozdělilo Občanské fórum a ODS začala zostra. Ekonomika, kšefty, tržní hospodářství bez přívlastku. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Nemyslím to ve zlém, ale někteří ti pseudopravičáci byli pomalu horší než komunisti.

Jak se politika změnila od doby, kdy jste se v ní angažoval?
Z politiky se stal svět, kterému nejen nerozumím, ale ani mu rozumět nechci. Pro mou povahu upřímného člověka, který říká, co si myslí, to prostě není. Mně když člověk zalže, tak už se s ním nerad bavím, a v politice se lže strašně. Každý to toleruje. Ano, můžu něco slíbit, ale neříkám, že to tak bude.