Michal Bartoš vytváří prostor pro setkávání lidí z různých světů. Je „otcem“ Domu přírody Litovelského Pomoraví i Sluňákova.
Nedávno ve Valdštejnském sále Senátu obdržel Cenu Josefa Vavrouška, tedy jedno z nejvýznamnějších ocenění za ochranu přírody a životního prostředí v Česku.
Gratuluji vám k ocenění, kterému předcházelo devět nominací. Máte radost, že to konečně vyšlo?
Upřímně, už jsem to ani nečekal. Celou dobu jsme šli v environmentálním vzdělávání svojí cestou, která je specifická, hodně se zaměřujeme na kulturu, výchovu a osvětu mladých, a to se nedá vědecky změřit. O to víc si ceny vážím. Vnímám to však jako ocenění mnoha lidí včetně mé rodiny.
Ministra Josefa Vavrouška, který v roce 1995 tragicky zahynul v Roháčích, jste znal i osobně.
Celý život jsem si ho neskutečně vážil. Byla to osobnost, která se hned tak nevidí. Byl to zdatný politik, publicista a navíc jako ekolog chápal, že kromě politiky a vědy je nesmírně důležité také prohlubovat vztah člověka k přírodě. Byl ochotný jít za hranice své odbornosti. Nebál se spojovat zdánlivě nespojitelné. To vše dělal nekonfliktní cestou, nebyl ve svých názorech radikální, stavěl mosty. Jsem přesvědčený, že kdyby takových lidí dnes bylo v politice víc, žilo by se nám všem nesrovnatelně lépe.
Bagry a výkopy žábě nevadí. Mezi pavilony nemocnice žije ohrožená ropucha zelená |
Jak jste si užil slavnostní ceremoniál? Ví se o vás, že se nerad fotíte a celkově si moc neužíváte pozornost.
Ano, pozornost nemám rád, raději trávím čas sám se sebou. Rád píšu eseje do časopisů, napsal jsem také knihu, o které rád říkám, že ji dočetli tak možná čtyři lidé. Ale jeden z nich se mi svěřil, že mu ta kniha změnila život. Tak snad k dobrému. (úsměv) Jsem ale obecně rád, že moje sny nezůstaly jen v hlavě, jsou hmotné a našly uplatnění v praktickém životě. Mnoho lidí říká, že se neusmívám, ale má vnitřní spokojenost je velká.
Když už bilancujeme, nezůstane po vás jen kniha, ale také Sluňákov a Dům přírody Litovelského Pomoraví. Jak se zrodil nápad na tyto stavby?
Hledal jsem místo, kde bych mohl lidem nabídnout možnost poznávání a porozumění přírodě, ukázat, že jsme přírodní bytosti odkázané na svět kolem nás. Že ve starosti o přírodu jde zejména o nás. Příroda přežije, zda i my, záleží jen na nás. Tak vznikl patnáctihektarový areál, unikátní galerie v přírodě, kde se mohou setkávat lidé s přírodou i sami navzájem. Finanční prostředky zajistila v rámci projektu Domů přírody Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Příroda i výtvarné umění. Jeskyňáři ze Zbrašova vystavují laminátové sochy |
Cesta k finálnímu výsledku asi nebyla jednoduchá...
Trvalo desetiletí, než se areál na bývalém poli zhmotnil. Celému projektu také hodně pomohli Nizozemci z partnerského města Veenendaal, kteří přijeli do Olomouce, udělali sbírku a vysadili takzvanou Veenendaalskou alej. Po tomto aktu i olomoučtí politici vzali celou myšlenku více za svou a začali ji považovat za realizovatelnou. Nakonec je podpora města Olomouce v oblasti environmentálního vzdělávání po dlouhá léta příkladná. Hybným milníkem byla i nabitá svoboda po roce 1989. Z toho společenského ovzduší nabíráme sílu i v současnosti.
Stěžejními prvky areálu jsou Rajská zahrada Františka Skály a Sluneční hora Miloše Šejna. Bylo těžké známé české výtvarníky pro projekt získat a nechal jste jim volnou ruku?
Samotnému tvoření předcházela celá řada setkání a jsem vděčný, že za námi autoři jezdili, byli ochotni nám naslouchat, nasávat, co tady děláme, a celkově se na nás naladit. Třeba Miloš Šejn pojal myšlenku velkoryse, navrhl více svých prvků, muselo se v nich hodně škrtat. Ale nakonec jsem rád za tu autorsky pestrou mozaiku, kdy je cítit napětí mezi jednotlivými uměleckými přístupy. Když vstoupíte do Rajské zahrady, okamžitě na vás dýchne její krása, k níž je v kontrastu tajemná a až filozoficky přemýšlivá krása temné Sluneční hory, v jejímž nitru je grotta (umělá jeskyně), která teprve s časem odkrývá své poklady.
Vzácný puštík přiletěl do Jeseníků z Beskyd. Je extrémně plachý |
Celé mi to připomíná romantické parky, které budovali Lichtenštejnové třeba v Lednicko-valtickém areálu.
Ano, anglický park byl velkým zdrojem inspirace. A Lichtenštejnové v Litovelském Pomoraví takový dokonce realizovali v okolí Nových Zámků u Litovle. Dodnes se zachovala torza tehdejší komponované krajiny, například Obelisk, jeskyně Podkova, Chrám přátelství... Je to neprávem zapomenuté a stále nádherné území. Náš areál je menší a místo lovu a zábavě slouží vzdělávání.
Čím je vám toto pojetí blízké?
Je na tom krásně vidět, jaký vztah měli Lichtenštejnové k přírodě, jak jí dokázali naslouchat a citlivě ji proměňovat. Přitom areál nestavěli pro sebe, ale pro své děti. Je mi blízké, že nemysleli jen na sebe, ale viděli dál. To je v dnešní době vzácnost.
Když chcete rozjímat a být sám se sebou, kam se vypravíte?
Obecně kamkoliv do přírody. Ale moc rád chodím i do Sluneční hory. Miloš Šejn je pro mnoho lidí komplikovaný, jeho tvorba je pro ně nesrozumitelná, ale já v ní vidím jasný příběh. Miloš Šejn se neustále snaží přírodu nějak uchopit, a kdyby mohl, nejraději by se jí sám stal. Když sedím ve Sluneční hoře a slyším zurčící řeku, která jí protéká, pozoruji temnotu, která se po chvíli rozestoupí a shora dopadnou první paprsky světla, je mi krásně a jako by se proměnily i myšlenky v mé hlavě. Jako malý kluk jsem zažil toto vytržení z běžnosti v jeskyni Podkova u Mladečských jeskyní. Jednou stranou vejdete, druhou vyjdete. Jenže já se dostal v absolutní tmě do nějaké postranní průrvy. Ve slepé chodbě jsem obklopený pavouky a netopýry přemýšlel, jak se dostat ven. Krátká cesta se prodloužila, svět se proměnil, měl jsem strach, bloudil jsem a na světlo jsem se také já dostal proměněný.
Řeka Morava bude na jihu Olomouce otevřená lidem, ale i odolná vůči velké vodě |
Vyprávěl jste tu příhodu Miloši Šejnovi?
Vyprávěl a on se jí dokonce inspiroval. Ve Sluneční hoře vytvořil boční chodbu, jež ústí u čedičového zrcadla. Člověk nemusí věřit v uzdravující moc kamenů, které jsou v jeskyni také, ale já osobně vím, že Sluneční hora proměňuje a pomáhá nám přijít na jiné myšlenky. A je to jiný proces, než když chcete této proměny dosáhnout vnějším tlakem, je to proces, který prociťujeme v našem nitru. Nitro hory se propojí se světem uvnitř nás. Jsme tu formováni možnostmi, které nabízí příroda, a konkrétně v tomto případě kulturní krajina ohleduplná a odpovědná k přírodě. V případě hory v temnotě a vlhku.
Ale k přírodě vedle kouzla života patří i smrt, bažiny, rozklad. V našem areálu najdou lidé krásu přírody, ale nic se nepřikrášluje, jsme jí jen tělesně blízko, všemi smysly cítíme, že nás přesahuje a nabízí nám své bohatství a dary. Dal bych všechny ceny za to, kdybychom pochopili, že v ochraně přírody jde zejména o naše zdraví a spokojený život, že ochrana přírody je jednou z podstatných cest, jak toho můžeme dosáhnout.
