„Doba je ale jiná, lidé už takhle cestovat na koni nebudou,“ říká letos padesátiletý tramp.

Jak vypadala vaše poslední cesta?
Moje poslední cesta byla předloni z Aše do Troubelic a měla asi šest set kilometrů. Ušel jsem to za nějakých šestnáct dní, zhruba čtyřicet kilometrů denně. Do Aše jsem se nechal s koněm zavézt autem a odtud jsem šel napříč Českou republikou. Měl jsem dopředu vymyšlené body, které chci projít, třeba hrad Krakovec, některá trampská místa, Úterský potok, klášter Teplá - kolem Mariánských Lázní to bylo pěkné. Cílem byli kamarádi trampové. Pod Prahou jsem procházel kolem Slapů, stavil jsem se v hospodě U Taterů v Třebenicích. Kolem Konopiště jsem do toho trochu šlápl, zhruba od Konopiště to bylo spíš nezáživné, navíc jsem tudy už šel, když jsem byl před pěti lety na Šumavě, vlastně jsem kopíroval stejnou cestu. Naopak moc pěkné to potom bylo kolem Poličky, Litomyšl. To byla dobrá cesta. I když, ony byly všechny dobré.

Co vám řekly o Česku?
Po covidu se lidé malinko změnili. V přírodě si nevařím, nevezu si vařič, všechno si koupím. Ale hospody jsou hodně pozavírané, zkrachovalé nebo otvírají až večer, když už musím být ubytovaný někde na louce. Obchodů ubývá, nemohl jsem ani moc nakoupit proviant, takže kdyby nebyli vietnamští prodejci, mám problém.

Mění se česká vesnice?
Od roku 2015 se rozhodně změnila. To jsem měl první cestu. Původně jsem si chtěl vařit, ale když jsem zjistil, že si všechno koupím, nechtěl jsem tím ztrácet čas a raději nakupoval. Předloni už to nešlo. Taky mi třeba v restauraci řekli, že vaří jen pro ubytované, a nedostal jsem ani chleba s máslem, to mě úplně ranilo. Vrchol byl, když mi asi třikrát lidé nedali ani vodu.

Už to není běžná věc?
Na první cestě jsem si myslel, že když nebude jídlo, zabouchám na barák a něco koupím, peníze jsem si vždycky vezl. Nikdy jsem to udělat nemusel, ale s tou vodou… Poslali mě třeba do rybníka, jenže já chtěl vodu pro sebe. Nebo přede mnou zabouchli vrata, že nemají čas.

Čím se cestou řídíte?
Chodím podle papírových map, na tom si zakládám, baví mě to, na vojně jsem byl topograf. Nejsem moderní, budu poslední na světě, kdo si koupí placatý telefon, nemám to rád.

Z cest pořizujete amatérské filmy. Proč jste s natáčením vlastně začal?
Chtěl jsem inspirovat hlavně lidi, kteří mají koně, aby měli kuráž a jeli. Když jsem třeba vyjel na dva dny, nestačilo mi to. Takže jsem chtěl víc, odjet a vůbec nevědět kam, kde budu spát. V tom jsem svobodný už dvacet let, tak si tvořím život, dělám, co chci, práci mám doma. Takže jsem odjel na 54 dnů. Věděl jsem, že se musím vrátit, než začnou mrazy. Aby mi doma nezmrzla voda. Byl jsem i připravený pomáhat třeba někde na farmě.

Živíte se jako stolař, že?
Ano, ale dokážu udělat cokoli, myslím. Takže takhle jsem se chtěl vždy někde zašít a chvíli pobýt. Smyslem bylo cestu natočit, pak jsem už natáčel všechny. Když jsem totiž předtím hledal na YouTube inspiraci, kde kdo byl, co si vzít s sebou a podobně, našel jsem cech Long Riders’ Guild, jehož jsem teď členem. Ti by mi poradili, ale jako ročník 1973 jsem ve škole neměl angličtinu, ale ruštinu, pak už jsem šel makat a nebyl čas se učit. Nic jsem si neuměl přeložit, a tak jsem koupil kameru a začal natáčet sám.

Jak se u nás drží jezdecká tradice?
Zatím vím pouze o jednom člověku, který trochu někam jede. Na dva tři dny jinak jezdí spousta lidí. Ale aby to někdo pojal jako já, to asi už nikdo neudělá. Doba je jiná, lidé už takhle daleko cestovat na koni nebudou. V Americe ještě ano, jezdců je tam spousta, tradice je velká. Také po Novém Zélandu se jezdí, Patagonii a celé Jižní Americe. Tady po Evropě málo, třeba Anglie je naprosto nesjízdná, všechno je soukromé a zaplocené sítí silnic. V západní Evropě se moc dobře necestuje.

Jaké je to u nás?
Tady je to dobré. Ale musíte mít koně, který umí jít po hlavních cestách. Nechodím po jedničkách, ale třeba po silnici z Uničova do Šternberka už jdu. Kolikrát prostě musím po asfaltce. Držím se na pravé straně, protože si moc nedovedu představit jít v protisměru vlevo. Jinak to ani neumím, navíc je to bezpečnější. Jdu v cestě a kůň vedle mě u krajnice. Obráceně je to špatně.

Po silnicích tedy nejezdíte?
Vždycky pěšky. Vůbec na cestách chodím strašně moc pěšky. Lidé si myslí, jak se vozím, ale ne. Když jsem šel po Slovensku, bylo to 1350 kilometrů a z toho asi osm set nebo devět set kilometrů jsem šel po svých. Třeba všechny hory a cesty vysypané makadamem. Je mi líto Sheily, když vidím, jak packá.

Cestujete nalehko?
Úplně. Mám jen klobouk, kolikrát jsem nahý, mám jen kraťasy a kvalitní kožené boty. Nasadím krok a jdu. Když ujdu třeba pět šest kilometrů a jsem utahaný, svezu se. Nebo když jdu kolem nekonečného podmítnutého pole. Dojdu do dědiny a tu zase projdu.

Jakým místům se raději vyhnete?
Městům. Nechci provokovat. Ty pohledy lidí, každý si mě fotí a to mě úplně…

Lidé se neptají?
Tady ne, ale v Rakousku ano. „Můžu si vás vyfotit? A můžu to dát na sociální sítě?“ Hlavně mladí přijdou a chtějí selfíčko. Kdybych vybíral dvacku, jsem boháč. Rád se na cestách bavím se starými lidmi, asi jim připomínám minulou dobu. Starší jsem hodně potkával na jižní Moravě, tam jsou lidé venku, náves žije. Naopak v jižních Čechách mi přišlo jaksi smutno, ticho.

Co Sudety, kam to máte nejblíž?
Taky pěkné. Rád bych ještě letos na koni na Osoblažsko, tam je to úplně jiný svět, odříznutý.

Vaši kolegové z jezdeckého cechu z USA nebo Brazílie si na dlouhé poutě berou dva i tři koně. Mělo by to u nás význam?
Nedokážu si to představit. Když jsem zjišťoval informace, dostal jsem tip na nějakou paní z Nevady, jenže to je úplně jiná krajina, poušť, pořád mě bombardovala, jak se mám připravit a ať mám v čem vozit vodu. Já ujdu tři kilometry a mám vesnici, voda je tady všude.

To zní jako výhoda.
To jo, ale zase tu není taková romantika, jako v Americe, krajina tady už je hodně osídlená. Třeba Slovensko je divočejší, to byla nádherná cesta v roce 2017. Navštívil jsem Carnuntum, římský tábor v Dolním Rakousku nedaleko Bratislavy, pak jsem chtěl kolem Dunaje a Maďarskem. Dostal jsem se až někde k městu Putnok v Maďarsku, ale tam už se nedalo projít. Jsou tam krasové oblasti, které jsem musel obcházet po hlavní cestě, kde jezdily kamiony, nebyla tam svodidla, strašné. Tam jsem skoro zahynul. Změnil jsem tedy směr a šel na sever do hor, na Muráňskou planinu a středem Slovenska jsem se pomalu vracel, do Trenčína a potom přes Malé Karpaty na jižní Moravu.

Plánujete ještě návštěvu Ukrajiny, kam jste chtěl vyrazit za příbuznými?
Pořád se tam chystám s batohem, byl jsem tam naposledy v první třídě v roce 1981. Jinak si už ale také říkám, že mám tolik nacestováno, až se mi nechce. Už neobjevím nic nového. Z každé cesty jsem byl nadšený, ale teď mám zase priority posunuté. Ačkoli na desáté výročí od první velké cesty v roce 2025 musím něco vymyslet!

Čemu se teď věnujete?
Vrátil jsem se k sokolnictví. Kvůli první cestě jsem musel prodat všechny dravce, které jsem cvičil. Rozešel jsem se s přítelkyní, bydlel jsem sám ve srubu a najednou přišla myšlenka, že pojedu do světa. Takže jsem také musel pořešit svoje bonsaje, které se musejí dvakrát denně zalévat. Už se mi nic velkého nechce, spíš tak kolem Jeseníků, ty mě táhnou nejvíc. Trochu to zhatil i covid, teď válka, východ je zavřený.

Když zmiňujete Jeseníky, kde jste tam byl s koněm nejvýš?
Až na Pradědu. Vyrazil jsem tenkrát na Králíky, šel jsem na Švýcárnu na pietní koncert obětem hor, potom dolů na Ovčárnu, proti mně davy lidí. Když jsem tudy coby závodní cyklista jezdil v devadesátých letech, nikdo tam nebyl. Návaly jsou i v Krkonoších, ty bych nikdy nešel, ale například Krušné hory mě nadchly.