Expozici připravila spisovatelka Karin Lednická, která tragický konec pátera Sobka také vylíčila ve třetím dílu oceňované trilogie Šikmý kostel. Předtím pátrala v archivech a čerpala i z rozhovorů s posledními žijícími pamětníky.

Na několika panelech autorka přináší informace o smrti duchovního a zasazuje je do kontextu doby pomocí řady archivních dokumentů. Vypráví o statečnosti pátera za nacistické okupace, popisuje počátek poválečné nadvlády komunistů, kteří považovali katolickou církev za úhlavního nepřítele.

Dokládá také specifickou situaci v Petrovicích, kde komunisté ve volbách v roce 1946 ještě výrazně prohráli.

„Život Ludvíka Sobka byl čistý, rovný, a přece krkolomný, poněvadž mu bylo dáno prožít ho v časech velmi složitých, kdy čelit zlu bylo těžší než jindy, mnohdy i životu nebezpečné,“ řekla spisovatelka na vernisáži.

Farářův konec? Absolutní tabu

Výstavu uvedla v kavárně Rotigel v petrovické vile, kde žil lékař Karel Rotigel, dlouholetý přítel pátera Sobka. Jako lékař tenkrát provedl ohledání těla pětašedesátiletého muže, který měl na sobě známky fyzického násilí. Konstatoval srdeční selhání, avšak jeho zpráva se záhadně ztratila.

Farní hospodyně a její sestra našly faráře pověšeného v okně. Mělo to vypadat jako sebevražda a lékařem stanovená příčina smrti do toho nezapadala.

„Dědeček prý po příchodu z fary strašně plakal. O skonu pátera Sobka se nesmělo mluvit, bylo to absolutní tabu,“ řekla vnučka lékaře Brigita Votková.

Vyšetřování podezřelé smrti duchovního, které po pádu komunistického režimu inicioval další petrovický farář Jindřich Lorisz, skončilo se závěrem, že Sobek zemřel násilnou smrtí.

Ludvík Sobek u fary v Petrovicích v roce 1923

Konkrétní viníky se však nepodařilo označit. Jeden z vyšetřovatelů se později vyjádřil, že lidé v Petrovicích se ještě pořád bojí o případu mluvit.

Výstava Karin Lednické diváky k viníkům vede. Představuje dva komunistické agitátory toužící po moci, kteří marně přesvědčovali faráře ke kolaboraci. Jeden chorobně ambiciózní, druhý zahořklý invalida s jednou rukou, který mu sloužil.

„Osudného večera pátera opět navštívili, tentokrát už společně s agentem Státní bezpečnosti. Nátlak už nebyl jen verbální, ale přibylo fyzické násilí, což jeho nemocné srdce nevydrželo,“ uvádí Lednická v textu výstavy.

Další smrt dva měsíce po Toufarovi

Fyzicky i psychicky Sobka poznamenalo uvěznění na podzim roku 1949. Zatčen byl za údajné pobuřování proti státu. Na žádost nadřízeného tehdy sepsal prohlášení v souvislosti s úpravou zákona o úhradě potřeb církví.

Duchovní se v něm vzdávali navýšení mezd s odůvodněním, že by to vedlo k posílení závislosti církve na politické moci. Žádali, aby stát raději podpořil dělnictvo a penzisty. Když se Sobek z vězení vrátil, nepoznával prý nejbližší lidi a byl vystrašený.

Zemřel jen dva měsíce po faráři z Číhoště Josefu Toufarovi umláceném vyšetřovateli Státní bezpečnosti. Lednická na výstavě připomíná, že oba příběhy jsou velice podobné.

V případě Sobka se však podle ní vyjevilo i takzvané malé zlo v podobě horlivých petrovických komunistů, kteří si mysleli, že zlomením oblíbeného faráře postoupí na žebříčku moci.

„Můžeme příběh pátera Sobka vnímat jako podobenství o zlu, které číhá na příležitost. Nemusí to být to velké zlo, které známe z učebnic. Ještě nebezpečnější je možná zlo malé, které z toho velkého často vybují,“ řekla spisovatelka.