Azyl jsme získali u rodin Jany, Anny, Vitalije a Jaroslava Prokopových. V MF DNES tehdy vyšel článek o tom, jak jsme se evakuovali z Ukrajiny. V České republice jsme už přes dva měsíce. Co my a naše děti děláme teď?
Anna Rybak, Dnipro (na fotografii vlevo)
Jmenuji se Anna a na fotce jsou i mí dva krásní synové – Nazar a Miron. Můj život v České republice možná znáte z Deníku Ukrajinky. Jsem velmi ráda, že o tom mohu psát, a uvědomuji si, že každý den mého pobytu v České republice jsem obklopená péčí a pomocí.
 |
Nyní žijeme se sestrou Marinou a jejími dětmi v pronajatém bytě. Obě moje děti chodí do školky a o nás Ukrajincích píšu články, které vycházejí pravidelně v MF DNES a na iDNES.cz.
Pokud odpovím na otázku, co mi chybí, samozřejmě mír v mé zemi a můj manžel vedle mě. Rozdělená rodina je hrozná. Nyní chápu, že vše ostatní lze zažít a dosáhnout toho s touhou a silou. Musíme věřit a bojovat...
Anna Tonkoshkur, Dnipro (na fotografii uprostřed)
Česká republika je země s úžasnými a ochotnými lidmi! Dva měsíce klidného života od leteckých útoků a každodenního ostřelování. Ale i plno starostí o život, děti, socializaci v ČR.
Během dvou měsíců se stalo hodně věcí. V podstatě všechny pozitivní, až na nemoc obou dcer.
Po příjezdu jsme byli jako slepá koťata, nic jsme nevěděli, ničemu jsme nerozuměli. Jana a Vitalij Prokopovi nás všude vodili, vozili, krmili a oblékali... Nyní máme dočasné bydlení, oblečení, jídlo a mnoho dalšího. Dostáváme sociální dávky pět tisíc korun na osobu, ale to je na život se dvěma malými dětmi málo.
Na Ukrajině jsme měli s manželem vlastní realitní kancelář a náš příjem závisel na tom, jak moc a jak dobře jsme pracovali.
Pocházím z nepříliš bohaté rodiny, a abychom si vydělali dobré peníze, museli jsme s manželem vždy tvrdě pracovat a dosáhnout všeho sami. Nikdy v životě jsem nečinně neseděla. Nyní mi bylo nabídnuto dočasné zaměstnání na radnici, úklid prostor a okolí, s radostí jsem souhlasila, v mé situaci je každá práce dobrá.
Ale netrvalo to dlouho... Obě mé dcery, šestiletá Vika a skoro dvouletá Kristina (na fotografii s Annou), měly plané neštovice, velmi vysoké teploty, které bylo někdy těžké srazit i léky.
Viku se mi podařilo umístit do školky. Zpočátku tam byla velmi plachá. První den dokonce plakala, nechtěla zůstat a neustále se ptala: Proč děti mluví, ale já jim nerozumím? Díky starostlivé a pozorné paní učitelce se ale rychle adaptovala a už má i kamarády.
Máme velké štěstí na paní učitelku, pomáhá nám, dává nám věci a sešity. A jednou, když děti onemocněly, nám dokonce přinesla léky přímo domů, protože jsem dcery nemohla opustit a jít do lékárny.
Hlavní otázka, kterou teď v Česku mám, je ale ta, že mladší dceru, které budou za dva měsíce dva roky, nikam neumístím, takže nemohu řešit časově náročnější práci. Chci pracovat a prospívat nejen své rodině, ale i společnosti! Chci se naučit česky, chodit na kurzy, ale důvod jejich neúčasti zůstává stejný.
Chci chodit na kurzy, které jsou nyní pro Ukrajince poskytovány zdarma, abych získala další odbornost, ale opět je nemohu navštěvovat, protože nejmladší dítě do školky ještě nemůže. Stýská se mi po domově a bojím se o manžela a rodiče, kteří zůstali na Ukrajině.
Tamara Tonkoshkur, Dnipro (mezi oběma Annami)
Nejstarší žena na fotografii je tchyně Anny Tonkoshkur. Česko už opustila. Její dcera si ji vzala k sobě na Kypr.
Elena Kokina, Dnipro (na fotografii vpravo)
Mě a mé dcery Polinu a Lesju (na fotografii u Eleny) vzali do svého domova úžasní lidé Anna a Jaroslav Prokopovi. Byly jsme ve zrekonstruovaném dvoupokojovém bytě v přízemí s veškerým vybavením.
V Polance je krásná příroda a hlavně klid. Oběma dcerám bydlení pomohlo zvládnout odchod z Ukrajiny a rozloučení s příbuznými, které velmi těžce prožívaly.
Samozřejmě mi chybí manžel. Byl mobilizován, je to důstojník – nadporučík. Chtěl jít bránit zemi a teď to dělá. Každý den se o něj bojíme. Je v nebezpečí, stejně jako ostatní vojáci.
Starší dcera Polina začala týden po příjezdu chodit do Základní školy V. Košaře 6, pomáhal nám s tím Jaroslav Prokop. Ve škole ji velmi vřele přijali, rychle si našla kamarády. Působí tam dvě učitelky se znalostí ukrajinštiny a ruštiny, které jsou velmi nápomocné při adaptaci ukrajinských dětí.
Polině pomohlo, že mluví dobře anglicky a v komunikaci nemá prakticky žádné potíže. Má tři nové kamarády, se kterými často tráví čas mimo školu.
Na Ukrajině se Polina věnovala atletice – sedmiboji. Zde pomohl obnovit trénink Vitalij Prokop, který s ní už pár dní po našem příjezdu šel do sportovního areálu. Tam Polina potkala skvělou trenérku, která nám pomohla se vším, i se sportovním oblečením, botami, batohem...
Polina navštěvuje trénink každý den po škole. Ve škole se učí češtinu deset hodin týdně. Velký strach má o tátu. Chybí jí.
Mladší dceři Lesje se stýskalo po tátovi, prarodičích, hračkách a vlastním pokoji. Každý večer se ptala, kdy se vrátíme na Ukrajinu. Už chápe, co je válka a co je bezpečnost. Během těchto dvou měsíců Lesja a další děti, které přijely, byly velmi často nemocné, trpěly střevní infekcí, nachlazením, planými neštovicemi…
Nyní je Lesja zdravá a chodí do školky Hello, kde nás velmi vřele přijala paní ředitelka. Dvojčata mé kamarádky Mariny (sestra Anny Rybak), Gleb a Polina, chodí do stejné školky. Všichni vychovatelé se k našim dětem chovají velmi srdečně a se zvláštní péčí. Lesje se ve školce moc líbí, ani jí nevadí, že neumí česky, říká, že rozumí, co jí děti říkají.
Se školkou byli i v zoo, tancovali, četli španělské pohádky, vzali je do loutkového divadla… Teď už je to tak, že Lesja každé ráno do školky spěchá a pak z ní nechce odejít.
Jsem moc ráda, že jsou děti v bezpečí, mám ráda Českou republiku a jsem ráda za přístup lidí k nám. Pracuji tři hodiny denně, uklízím právě ve škole Hello, ale plánuji si najít práci i na více hodin. Hledám také kurzy češtiny, abych se mohla učit.
Na Ukrajině jsem se dlouho věnovala výuce programování, ale zatím nemám žádné pracovní zkušenosti, kvůli válce jsem musela praxi v IT firmě opustit.
Marina Korobskaja, Záporoží
Na této fotce nejsem, protože jsem přijela později, ale k těmto lidem také patřím. Rozhodnutí odejít do České republiky mi zabralo více času. Přijela jsem z města Záporoží, nyní je naše město pod ochranou ukrajinské armády, ale i tam ruské rakety stále častěji zasahují obytné budovy.
Cesta do ČR trvala tři dny, dojeli jsme autem do Dnipru, vlakem do Chelmu, nasedli na vlak do Varšavy a z Varšavy na vlak do Ostravy. Cesta byla velmi dlouhá a náročná, hlavně pro děti, byl to pro ně první dlouhý „výlet“, ještě jim nejsou tři roky.
Můj manžel a rodiče zůstali v Záporoží, velmi se bojím o jejich bezpečnost, chci je všechny co nejdříve obejmout...
V Ostravě žiju se svými dětmi, dvojčaty Polinou a Glebem, sestrou Annou a jejími syny Mironem a Nazarem. Máme dvoupokojový byt v Mariánských Horách, kde jsme v pronájmu. Pomohla nám místní radnice.
Téměř okamžitě jsem získala práci ve školce, kde vařím snídaně, dělám úklid, rozdávám jídlo dětem. Do této školky jsem přihlásila i svá dvojčátka, je to fajn, chodíme spolu do práce a pak domů.
Dvakrát týdně navštěvuji kurzy češtiny, rozumím už asi 70 % toho, co mi říkají, ale je pro mě velmi těžké něco říct česky.
Co se týče našeho zajištění, chci, aby se moje děti dobře stravovaly, zboží je tady ale dražší, proto hledám slevy. Ceny léků jsou také vyšší. Na léčbu dětí je třeba vydělávat slušné peníze, děti často onemocní...
Ale co mne šokovalo, to jsou ceny za mobilní komunikaci a domácí internet... Na Ukrajině jsem platila 80 korun za vysokorychlostní domácí internet. Tady je to 500 korun, stejně tak za mobil…
Tatjana Beljajeva, Záporoží
Ani já nejsem na fotce. S Marinou jsme švagrové. Rozhodnutí přijet do Česka bylo náhlé, ale ne snadné. S dcerou Dášou, které je osmnáct let, a devítiletým synem Sašou jsme jeli do Česka právě s Marinou a jejími dětmi.
Do Ostravy samotné bylo velmi těžké se dostat. V prvním vlaku do Chelmu jsme stáli na hranicích s Polskem velmi dlouho, bylo nám všem těžko, jídlo docházelo, děti plakaly, tělo také vyčerpané. Když jsme dorazili, měla jsem pocit, že je všechno cizí.
Pak jsme se trochu přizpůsobili. Uplynuly dva měsíce, co jsme se sem dostali. Bydlíme v penzionu v Polance nad Odrou. Brzy se budeme stěhovat do bytu, který si budeme pronajímat. Syna jsem hned po příjezdu do Ostravy umístila na adaptační kurz pro Ukrajince, minulý týden už pak šel poprvé do školy. Já s dcerou jsme sehnaly práci. Já uklízím ve škole, dcera na městském úřadě.
Česká republika je krásná, dobrá země, ale stále cizí. Ceny jsou zde relativně stejné jako u nás, pokud najdete akci na zboží, tak je to příjemné. Nejdůležitější a nejobtížnější věc, se kterou jsme se setkali, je jazyková bariéra.
Ano, je to trochu podobné ukrajinštině, ale stále jsou zde značné rozdíly. Postupem času jsme dostali možnost navštěvovat kurzy češtiny, ale já je navštěvovat nemohu, v tuto dobu pracuji. Moje dcera Dáša kurzy navštěvuje, moc se jí líbí, po večerech si pak osvojuji to, co se naučila.