Krátce po 7. hodině ráno v úterý 10. prosince 2019 prochází muž v červené bundě poliklinikou fakultní nemocnice. V hlavě má šílený plán. Vsugeroval si, že ho sžírá rakovina, což mu podle jeho přesvědčení lékaři a vlastně všichni okolo nevěří, lžou mu a záměrně tvrdí, že mu nic není.

Nejprve chce spáchat sebevraždu, ale nakonec se rozhodne upozornit na své zoufalství strašným činem.

Osudného rána nahlíží do několika prázdných čekáren, ale zklamán pokračuje až k traumatologické ambulanci ve třetím poschodí. Až tam je spokojený, v čekárně sedí lidé. Vytahuje podomácku upravenou zbraň a naprosto šokované a bezbranné pacienty začíná vraždit. Nakonec jeho vinou zemře sedm lidí: čtyři muži a tři ženy.

Když vrah z čekárny plné těl a krve odchází, míří ke svému automobilu, kterým odjíždí. Možná při tom míjí i regionálního fotografa MF DNES Alexandra Satinského. Ten bydlí nedaleko. Nejprve slyšel sirény policejních vozů, chvíli poté dostává od kolegy textovou zprávu, že se „střílelo ve fakultce a jsou tam zranění, možná i mrtví“.

„Okamžitě jsem vyrazil na místo. Jestli jsem se míjel s pachatelem? Je to možné, ale to mi došlo až později. Strach jsem necítil, jen velké napětí. Nejprve jsem nevěděl, o co jde. Myslel jsem si, že o nějaké vyřizování osobních účtů dvou lidí. Ale když jsem viděl vozy policie, sanitky i hasiče, bylo jasné, že jde o něco mimořádného,“ vzpomíná šedesátiletý fotograf ostravské redakce.

Když po asi deseti minutách dorazil k hlavnímu vchodu polikliniky, už tam stáli policisté, místo bylo částečně obehnáno páskou. „Policisté řekli, že dál už nemohu. Zanedlouho dorazili další fotografové a novináři. Pochopitelně by nikoho nenapadlo, aby se nějak dostával dovnitř. To je nesmysl,“ upozorňuje fotograf.

Zaměřil se na hlavní vchod, situace však byla značně nepřehledná. „V takových případech zůstávám stát a sleduji hlavní bod dění. Někteří jiní přebíhají z místa na místo, mně se osvědčilo zůstat na jednom místě,“ vysvětlil svůj postup zkušený fotograf, který za třicet let v ostravské redakci MF DNES dokumentoval mnoho regionálních událostí. Velkolepých, drobných, veselých, úspěšných i těch děsivých.

„I rybičky se ho bojí.“ Paroubek svůj slavný portrét považuje za podraz

Nyní před rozlehlým areálem nemocnice čekal, co se bude dít. Vědělo se jen, že někdo na poliklinice zastřelil a postřelil několik lidí. „Najednou se rozneslo, že jde o muže v červené bundě, který se dostal ven z nemocnice a může být kdekoliv. To nervozitu ještě znásobilo,“ vzpomíná.

Ostatně policie nejprve zveřejnila fotografii z kamer, na které mohl být pachatel. Došlo však k omylu, šlo o jiného muže. Mladík naštěstí šel jen asi 300 metrů po bočním chodníku z nemocnice do sousední Vysoké školy báňské, kde pracoval. Kdyby zamířil například na tramvaj, přičemž na sociálních sítích se už objevila jeho fotografie jako možného pachatele, těžko odhadovat, co se mohlo stát.

A v této napjaté atmosféře vznikla známá fotografie, která se o den později objevila na titulní straně MF DNES. „Najednou z hlavního vchodu vyběhli ozbrojení policisté v civilu maskovaní kuklami a křičeli: ‚Renault Laguna, je to Renault Laguna.‘ A rozběhli se k autu tohoto typu, které stálo nedaleko.“

Pochopil, že se střílí ostrými. Pak udělal nejdůležitější fotku života

Vypadalo to, že vrah je právě tam. Zdravotnice, které policie evakuovala mimo budovu, pohotově zareagovaly. Mezi stojícími automobily podřeply, ve tvářích však měly strach a nejistotu, co se bude dít dál.

„Měl jsem nasazený objektiv s ohniskovou vzdáleností 70 - 200 milimetrů, abych zachytil vzdálenější dění před vchodem, takže jsem tak tak zabral tuto scénu. Kolega Lukáš Kaboň, který měl vhodnější objektiv, pak s podobnou fotografií vyhrál Czech Press Foto v kategorii Aktualita,“ popisuje Satinský. Fotografované ženy neznal, ani se s nimi poté už nesetkal.

Okamžitě přes notebook posílal fotografie do redakce. „V takové situaci a v terénu posílám takřka vše, co nafotím, další výběr už záleží na editorovi,“ podotýká.

Laborantka, seniorka i dozorce. Kdo byly oběti střelby v Ostravě

Jenže to zdaleka nebyl konec. Zatímco například při vlakových neštěstích přijíždí fotograf až po havárii a dokumentuje záchrannou akci, tady byl účastníkem rozsáhlého pátrání se stovkami zasahujících policistů. Mnohonásobný vrah totiž byl na svobodě a nikdo nevěděl, kam zamířil.

„Nejdříve se rozneslo, že se objevil u nedalekého Hornbachu, což se ukázalo jako poplašná zpráva. Pak mi volal náš redaktor, že se prý objevil na Opavsku nejprve u své matky a pak odjel směrem na Děhylov,“ líčí fotograf.

Ta místa mezi Ostravou a Hlučínem dobře znal, často tam jezdil na kole. „Jel jsem v neoznačeném automobilu s pražskou SPZ, za mnou nějaké policejní auto, tak se policisté domnívali, že jsem součástí policejní akce a pustili mě dále. Ale když jsem vyšel s fotoaparáty a podezřívavě se na mě podívali, tak jsem samozřejmě nelhal a řekl, že jsem novinář. Zděšeně mě poslali pryč,“ popsal Satinský dění nedaleko vozu pachatele, ve kterém muž těsně před příjezdem policie spáchal sebevraždu.

15 fotografií

Fotografa napadlo, že nedaleko místa prochází železnice mezi Ostravou a Opavou. Zajel proto na zastávku v Ostravě - Třebovicích, kde narazil na dalšího fotografa. „Když jsme vlakem projížděli okolo místa, z dálky jsme nafotili automobil s policisty, to bylo vše,“ konstatoval kolega a hned odmítl, že by někdo z fotografů z takové akce měl nějaké profesní potěšení.

„To vůbec nepřipadá v úvahu. V našem regionu neznám nikoho takového, jsme tady malý rybníček. Možná někde jsou jinak ambiciozní, ale radši budu fotit výstavy, sportovní utkání a jiné běžné akce, než toto,“ upozornil Satinský a zmínil také obrovské rozdíly mezi fotografováním mimořádných událostí nyní a například v 90. letech.

„Nyní to je mnohem větší stres, protože se vyžaduje fotografie do pár minut, nejlépe hned. Posílá se ještě z místa, konkurence je obrovská a navíc jsou sociální sítě, kam si každý může vložit, co nafotil na mobil. Na druhé straně kdysi při analogovém fotografování jsem až do vyvolání fotografií nevěděl, jestli jsem zachytil to, co jsem potřeboval,“ popisuje.

U takových náročných akcí nejvíce vnímá zodpovědnost. „Jde o to, abych udělal vše, co mám, abych nekazil týmovou práci,“ vysvětlil a dodal, že dokumentování i takových neštěstí považuje za důležité. „Mnoha lidem dojde ta hrůza a nutnost, aby se něco takového neopakovalo, až když uvidí fotografie z místa. Jsou v tom emoce, ale nelze jinak.“

S pachatelem Vitáskem ho paradoxně pojí ještě jeden zážitek. Střelcův bratranec René Vitásek byl důstojníkem cizinecké policie, kterého v roce 1998 u Háje ve Slezsku zastřelila banda lupičů, když je náhodně kontroloval před přepadením banky.

Policista narazil na lupiče, považoval je za pytláky. Popravili ho

„Jel jsem stejným místem pár hodin předtím, než se to stalo. A pak jsem fotil soud se šéfem této bandy Kamilem Barčišem. Nikdy by mě nenapadlo, že o 21 let později se budu zabývat Vitáskovým příbuzným, jen z druhé strany,“ podotkl Satinský.

Ani přání už nefotografovat takové hrůzy se mu nevyplnilo. Jen o osm měsíců od střelby ve fakultní nemocnici totiž musel spěchat do Bohumína, kde další šílenec zapálil byt, ve kterém se konala rodinná oslava, na níž nebyl zvaný. Při následném požáru zemřelo jedenáct lidí.