Na trhu je i přes krizi velký nedostatek pracovníků, podivuje se Bochenek

  17:20
Ve dvaasedmdesáti letech koupil další firmu od o rok mladšího podnikatele, který už ji nechtěl provozovat kvůli věku. Majitel skupiny BR Group Rudolf Bochenek se do důchodu stále nechystá.

Majitel skupiny BR Group Rudolf Bochenek. | foto: Adolf Horsinka

Právě jste koupil další firmu do své skupiny. Covidová doba takovým nákupům asi přeje.
Covidová krize trh každopádně protřídila. Je ale důležité vystihnout ten správný okamžik koupě. Lidé prodávají, buď že chtějí, nebo že musí. A v tom druhém případě, když jsou prodávané firmy v horší ekonomické kondici, je potřeba přijít včas, než se situace ještě zhorší.

Ekonomika se ochlazovala už zhruba dva roky, byl covid jen urychlením krize?
Myslím si, že ano. I kdyby covid nepřišel, propad ekonomiky by, podobně jako v roce 2008, přišel.

Dají se krize po roce 2008 a ta covidová srovnávat? Na té první jste vlastně svým způsobem, když jste prodal svou první firmu, i vydělal.
Nebyl jsem tehdy jasnovidcem, nevěděl jsem, že krize přijde, ale ona dva měsíce po prodeji přišla. Kdybych tehdy neprodal (Bochenek prodal v roce 2008 štěrkovnu a betonárnu v Dolním Benešově – pozn. red.) nevím, jak bych tehdy krizi přežil, zda vůbec. Tehdy bylo vše jinak. Nebyla žádná podpora státu. Dnes se ke krizi stát postavil alespoň trochu čelem, byť za cenu enormního zadlužení země. Ale zase tady nebyl takový dopad na lidi dole. Druhá věc je, že tu pomoc státu nyní budeme splácet asi několik generací.

Jak velká by tedy podpora státu v takových krizích měla být?
Nemělo by jít o striktní šetření ale ani o nesmyslné rozhazování. Kvůli velkorysé podpoře si totiž lidé zvykli nepracovat. Na trhu je i přes krizi velký nedostatek pracovníků. Nevím, kam se ti lidé ze služeb, ze zavřených restaurací a podobně ztratili.

Vy byste uměli zaměstnat například číšníka?
Samozřejmě, že uměli. Zaučení na některých strojích trvá týden, dva a pak už není problém pracovat. Ale většina firem, které ve skupině mám, funguje v nepřetržitém provozu a to se lidem nezamlouvá.

Nefungovaly služby, byly zavřené restaurace, ale vy jste i tak měli problém sehnat zaměstnance?
Přesně tak. Nepřišli. Nebyl žádný zájem. Dělali jsme i různé náborové akce, byla i možnost krátkodobého zaměstnání, ale nic z toho nefungovalo. Když stát dává až moc, dává stoprocentní náhradu za to, že nechodím do práce, tak nemám žádnou motivaci nějakou další hledat. Kdyby byla podpora nějak časově ohraničená, to by asi pomohlo více. Byli jsme až přespříliš štědří.

Na jaře se prodávaly pozemky a haly části někdejších strojírenských Vítkovic. I o vás se hovořilo jako o možném kupci.
O Vítkovice jsem velký zájem neměl, jen se u mě sešli lidé, kteří ve Vítkovicích pracovali a přesvědčovali mě, abych se na to podíval. Ale po prostudování některých dokumentů jsem v tomto směru už neviděl budoucnost. Ty vazby, které Vítkovice kdysi měly, už byly přetrhány. Do takového byznysu by se musely vložit miliardy, aby se rozhýbal a s nejistým výsledkem. Takže jsem do toho dál nešel.

Majitel skupiny BR Group Rudolf Bochenek.

Majitel skupiny BR Group Rudolf Bochenek.

Podnikáte od devadesátých let, i předtím jste byl ve vedení firmy. Dají se ta údobí srovnat?
Já jsem nejprve podnikal ve stavebnictví. Tam neplatila žádná pravidla. Byl to děs. Objednám, dostanu fakturu, zaplatím... To vůbec neplatilo. V automotive průmyslu je to úplně jinak. Tam prostě platí, že co se má zaplatit, to se zaplatí. Tím odpadá polovina starostí.

V devadesátých letech se ve stavebnictví na splatnost faktur příliš nehrálo.
I později. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se štěrkoven zbavil. Každý sliboval, že zítra zaplatí, nezaplatil. Do toho elektřina, voda, finanční úřad, lidé chtěli výplaty, plus vysvětlování těm, kterým jste sám nezaplatil... To bylo ubíjející. A když nevidíte světlo na konci tunelu, tak je to těžké. Když pak začaly střední firmy padat a zůstali jen ti velcí, tak jsem si říkal, že se to zlepší. Ale ne. Ti velcí si z nás dělali ještě větší srandu. To v byznysu, který dělám dnes, neplatí.

A máte informace, jestli to ve stavebnictví tak zůstalo dodnes?
Stále to přetrvává. A doplácejí na to ti malí. Malé firmy, soukromníci. Ti poslední v řadě. Založit stavební firmu je totiž nejjednodušší věc a ti velcí toho zneužívají. Počet zakázek u velkých firem rozhodně neodpovídá počtu jejich zaměstnanců, ale mají dobré styky a ty zakázky dostávají.

V automotive je ale také předpokládám tvrdý boj.
Bojujeme o halíře, ale víme, že ty halíře nakonec dostaneme. Že se nemusíme starat. Na druhou stranu, když jednou podrazíte, tak vám už podruhé zakázku nikdo nedá. Musíte držet kvalitu, termíny dodávek. To je základ.

Pomohla vám současná krize v něčem?
Možná nám i trochu pomohla. Například v textilním průmyslu, kde se nám, díky uzavírání firem v Číně i zhoršeným přepravním možnostem, kdy je například nedostatek kontejnerů, otevřely některé trhy v Evropě. Tak snad toho dokážeme využít. Snad se evropští politici probudí a zjistí, že je potřeba mít proti levnému zboží z Asie celní bariéry.

Ty tady ale stále chybí. I když Evropa úkoluje firmy ekologickými opatřeními, které nesou vyšší náklady.
Přesně tak. Je to nepochopitelné. A je tomu tak v mnoha oborech. Musím třeba pořád kupovat nové stroje, jen proto, že mají o trochu nižší spotřebu elektřiny, i když by ty staré mohly ještě několik let úplně bez problémů fungovat. A ochrana trhu přitom není žádná. Maximálně můžeme žádat o dotace.

Sráží vás to v konkurenčním boji hodně?
Naší hlavní konkurenční výhodou jsou platy. Dokud bude průměrný výdělek v Česku třicet tisíc, v Německu 100 tisíc a v Dánsku 130 tisíc, tak to půjde. Jestli ale budou u nás stejné platy jako v Německu, tak ztratíme konkurenční výhodu. Velké firmy postupně přechází na plnou automatizaci. Využily koronaviru a modernizují, ruční procesy nahrazují automaty. A ty méněsériové výroby, které nejdou plně automatizovat, pak zůstávají nám.

Patřili jste k těm, které pandemie koronaviru poškodila, nebo kterým pomohla?
Za loňský rok jsme měli nejlepší výsledky v historii a během prvních čtyř měsíců letošního roku se to ještě zlepšovalo. Teď se ale potýkáme s obrovským vzestupem cen vstupů a k tomu to zboží často ani není. Padly všechny dohody, například o splatnosti. Kdo chce nakupovat, musí platit hned.

Čím to je?
Můj osobní dojem je, že jde o nedostatek uměle vytvořený velkými hráči na trhu. Třeba u granulí pro plastovou výrobu šla meziročně cena nahoru o sto procent.

Nedá se na to reagovat vlastní výrobou?
To nejde. Surovina vzniká jako odpad při výrobě benzinu, což je pár rafinérií, které se sice tváří, jak mezi sebou bojují, ale ve výsledku tomu tak není.

Myslíte, že se mají kluci, jak se říká, rádi?
Stoprocentně. Jednám se všemi možnými výrobci a dodavateli, u těch cen je na první pohled zřetelné, že se spolu baví.

Ale takové kartelové chování je asi neprokazatelné.
Nedá se to prokázat.

O podobném chování jste mluvil i u stavebních firem. Takže se situace opakuje? Je to všude?
Bohužel se to často opakuje.

Jak vidíte současné absolventy škol?
Školy končí šedé myši. Mají sice na vysvědčení napsáno, že absolvovali, ale je to bída.

Čím to je?
Nevím. Možná tím, že se školy snaží, aby je dokončilo co nejvíce studentů, aby splnily normy.

Co studentům nejvíce chybí?
Všechno. Jazykové i odborné znalosti, neumí číst technické výkresy, nezvládají základní informační systémy. Nevím, co je tam učí. Absolventy musíme po příchodu učit skoro všechno.

Jak školství zlepšit?
To není otázka pro mě, nevím. Kdysi se lidé po základní škole rozdělili na ty, kteří šli na gymnázia, na průmyslovky a na učební obory. Kam dnes míří ti, kteří dříve byli na učebních oborech, netuším. Sehnat dobrého soustružníka v učení je zázrak. My se o ně pereme, dáváme jim stipendia, aby šli k nám. Musíme přeučovat třeba pekaře na nástrojaře. A to netrvá měsíc. Snad pomůže postupné zlepšování platů ve školství, dostanou se tam lidé, kteří umí učit a naučit.

Je vám 72 let, jaké máte plány do budoucna?
Když budu zdravý, chci pokračovat, nechce se mi do ústraní. Prodat firmu bych asi mohl, ale to by mě nebavilo, pro mě je důležité, že mě to baví. Nedělám to pro peníze.

Dostáváte už důchod?
Ano.

Co s ním děláte?
No co bych s ním dělal. Už se těším, až mi zase přidají těch 300 korun. (směje se) Ale chápu, že lidé, kteří mají důchody kolem deseti tisíc korun, mají problém vyžít. Deset tisíc korun, to je degradace života. Pro někoho to může být jeden oběd, pro jiného vše, z čeho musí zaplatit bydlení, oblékání, jídlo. Na tyto lidi nesmíme zapomínat.