Dnes mu pivo zapáchá a nedal by si ani jedno, natož dvanáct, jak byl dříve zvyklý. Svůj příběh vepsal na papír a ten se šíří nejen mezi jeho známými, ale i v nemocnicích a léčebnách. „Je to alkoholický životopis, který by mohl někomu třeba pomoci,“ popisuje.
Váš příběh jste pojmenoval „Z pekla ven aneb neúplná pornografie duše obyčejného alkoholika“. Místy je velmi intimní. Pomohlo vám se ze svých démonů vypsat?
Měl jsem hlavně nutkání ty svoje záporné zkušenosti s alkoholem předat někomu, komu by mohly pomoci. Píšu tam, jak se dostat na léčení, jak to tam následně vypadá. Ale také popisuji stavy, které alkoholik zažívá, když je úplně na dně.
Jaké jste na něj zaznamenal ohlasy?
Zatím až na výjimky dobré. Dokonce by měl vyjít v nějakém časopise. Poslal jsem jej i do Opavy do tamní psychiatrické nemocnice. Tamějším terapeutkám se to líbilo.
Pojďme tedy na začátek příběhu… S čím spojujete vaše začátky problémů s alkoholem?
Začalo to už v kapele. Celý život jsem muzikant a s hudbou se ten alkohol tak nějak vezl. Napřed jsme hráli jako amatérská kapela jednou dvakrát do měsíce na zábavách. Mezitím se zkoušelo a na zkouškách nebo po nich, se vypilo. Ale to byl jen takový začátek, nic vážného. Horší bylo, když jsme začali hrát profesionálně. To hrajete v nějakém baru pětkrát do týdne a tam se pije pokaždé. Ale ani tehdy to ještě nepřekročilo mez únosnosti.
Kdy tedy? Kdy jste si uvědomil, že máte problém?
Když jsem zjistil, že potřebuji alkohol denně. Po konci v kapele jsem v polovině devadesátých let začal živnostničit s kolegou. Ten měl k popíjení blízko a já se k němu rád přidal. Pořád jsme pálili nějakou kořalku, pořád se pilo. Firma se nám logicky rozpadla a on skončil na léčení a já rozvedený.
Manželce došla trpělivost…
Vůbec se nedivím. Každý den jsem chodil z hospody pozdě domů. To nemělo s fungujícím manželstvím nic společného.
Kolik jste toho tehdy běžně vypil?
Vypil jsem dvanáct piv a nic mi nebylo. Pivo už mi nestačilo, prolínal jsem to tvrdým alkoholem. No a po rozvodu jsem to rozjel ve velkém stylu. Najednou přišly první třesavky a pocení. Brzy jsem zjistil, že stačí na tři dny přestat pít a tělíčko se uklidní. A zase hurá na to. V té době jsem začal uvažovat o léčení.
Ale ještě to pár let trvalo, než jste nastoupil na léčbu, že? Proč?
Nevěděl jsem, kde začít. Jak na to. Neuměl jsem si představit život bez alkoholu. A taky přišly nějaké vztahy se ženami. Ten poslední mi v boji s alkoholem spíše uškodil.
Proč?
Protože se z dámy vyklubala alkoholička. To přesto, že tak na začátku vůbec nepůsobila, a dokonce jsem jí musel slíbit, že přestanu pít, což jsem nějakou dobu dodržel. Jenže Vánoce už jsme kompletně propili, měsíc v kuse od rána do večera. Jen s vypětím všech sil jsem se pátého ledna z toho rauše jakž takž vyhrabal, abych mohl jít do práce. I o tu jsem ale po čase přišel, když jsem svého šéfa poslal někam jen proto, že chtěl, abych přišel do zaměstnání. Ocitl jsem se na dně.
Jak takové dno z pohledu alkoholika vypadá?
Pokusil jsem se dvakrát o sebevraždu. Řekl jsem si, že se otrávím léky. Ti, co tomu rozumí, se asi zasmějí, ale já při jednom pokusu zvolil tablety na regulaci vysokého tlaku. Má úvaha, že mi šedesát tablet sníží tlak natolik, že zemřu, byla tedy dost naivní. Řekl jsem si, že když se to nepovedlo, tak se sebou zkusím něco dělat.
Takže jste nastoupil na léčení?
Ještě předtím jsem se rozešel s přítelkyní a sestře prodal za symbolickou cenu rodinný dům, který bych neutáhl. Právě sestra s neteří mě pak dostaly na první léčení do Psychiatrické nemocnice v Opavě.
Jak to tam vypadá?
Strávíte tam tři měsíce. Konají se různé psychoterapie, ale také se hraje na kytaru, zpívá, relaxuje. A hodně rozebíráte své životy.
V jak velké skupině jste byl?
Bylo nás tam asi kolem dvaceti až třiceti chlapů. Mezi nimi byli i doktoři, profesoři, inženýři. Když nepili, byli to super lidi.
Z vašeho sepsaného příběhu vyplývá, že jeden pobyt v léčebně nestačil.
Ne, léčil jsem se celkem čtyřikrát. V prvních třech případech jsem alkoholu propadl záhy poté, co jsem se vrátil domů.
Byla pro vás léčení příliš krátká?
Pro mě ano. Vrátil jsem se a jako první mě napadlo vyhledat známé. Ti obvykle trávili čas v hospodě. Napřed jsem si s nimi dal kofolu, příště birel, pak desítku pivo, pak nějaké dvanáctky a nakonec jsem k tomu zase začal přidávat tvrdý alkohol. Až se dostanete do stavu, že do hospody už nedojdete a necháváte si vozit chlast taxíkem.
Jedno léčení jste strávil i ve speciálním zařízení v Jeseníkách. Ani tehdy jste po návratu do života neuspěl?
Bylo to zařízení na krásném místě a mě to ještě se dvěma kolegy pohltilo natolik, že jsme se domluvili, že si po návratu najdeme domeček, pronajmeme si ho a budeme chovat slepice. Domek jsme si našli, s obrovskou zahradou, slepic by tam mohla žít spousta. Ale už tam jsme přijeli ožralí a další tři měsíce byly prostě alkoholový masakr.
Napočtvrté to vyšlo. V čem se léčba lišila?
V tom, že jsem po ní nastoupil na doléčovací středisko v Havířově. O existenci Domu pod svahem pod Armádou spásy jsem věděl už z dřívějška, ale trvalo mi, než jsem pochopil, že doléčení nutně potřebuju. Celkem jsem tam strávil rok a půl a další rok na cvičném bytě. V Domu pod svahem jsem narazil na perfektní personál, navíc jsem se tam mohl starat o psy, slepice, udržovat společenskou místnost. Byla to taková terapie prací, ale samozřejmě tam probíhaly i různé další formy léčení a spousta rozhovorů.
Pro Armádu spásy pracujete také v současnosti, kdy žijete už zcela bez dozoru.
Ano, v Domově Přístav v Ostravě dělám údržbáře. Ohromně mě to baví, k manuální práci jsem měl odjakživa blízko. A s jedním kolegou žiju v havířovském bytě. Bylo nutné se přestěhovat z Opavy, kde jsem měl hodně známých lidí, známých hospod.
Cítíte se v tuto chvíli vyléčen?
Život je složitý a alkoholismus je neléčitelný. Kdybych se za dvacet let někde napil, tak jsem do čtrnácti dnů tam, kde jsem byl. Tělo to má v sobě už zakódováno. Ale věřím, že je to za mnou. Já už si dva a půl rybníku chlastu vypil a nemám na něj vůbec chuť, jen při pomyšlení mě otřepe.