„Nejvíc mě idea čítanky pohltila, když jsem si uvědomila, že jsou různé literární sborníky o Ostravě či Beskydech. Ale já to vzala z gruntu a rovnou jsem si řekla, že musím předložit výběr toho nejlepšího z tvorby Lašska. A tak je publikace určena vlastně pro celé Lašsko,“ říká Radana Šatánková, která žije v Praze, ale do rodného Frýdku-Místku se pravidelně vrací.

Lašskem se rozumí východní část českého Slezska a severovýchodní cíp Moravy.

Šatánková dosud vydala šest samostatných básnických sbírek. Prozaicky debutovala v roce 2011 povídkovým titulem Babi, ukaž zuby, kde vzpomíná na své dětství.

Co se vám na lašském nářečí líbí?
Své přátele oslovuji děcka, už si na to zvykli... Ráda užívám slova rožni (rozsviť), rozpjagane (rozmačkané) – to mám z domova. Potom štrample (hrubé punčocháče), forlefla (naběračka), lyžka (lžíce), kura (slepice), gryfna robka (pěkná žena), šumny, fešny, švarny (pěkný), šury (křivý), vyrychtovať (vzkázat, vyřídit). Taky miluji různé předložkové vazby typu idu do babiny (jdu k babičce), idu do dochtora (k doktorovi). Doma u rodičů taky říkáme točok, pjantok, což je ekvivalent pro Barona Prášila.

Vzpomenete si ještě na svou první čítanku? Pokud ano, snažila jste se k ní přiblížit i Lašskou čítankou?
Vybavuji si úplně jasně nejprve slabikář a některé jednoduché věty, pak samozřejmě i čítanku včetně básní, které jsme se museli učit nazpaměť. Při sestavování mé čítanky jsem ale na školní začátky ani nepomyslela. Nazvala jsem projekt čítankou, protože jsem chtěla, aby se kniha četla. Taky jsem zvolila velikost písma čtrnáct. Když jsem oznámila grafikovi, že písmo bude poněkud větší, vyhrknul na mě, že to přece bude připomínat čítanku. To mi potvrdilo moji vizi.

Lašská čítanka je antologií mnoha autorů, současných i minulých, včetně vašich příspěvků. Jaký klíč jste pro jejich výběr zvolila?
Zabývala jsem se příspěvky, které jsou cítit naším regionem, které se věnují místopisu, našemu nářečí, specifickým reáliím a vzpomínkám. Autory jsem při bádání nalézala i z konce devatenáctého století. Hodně jsem oslovovala současníky z různých literárních uskupení a též samorosty a dále věrné rodáky – například sochaře a pedagoga Kurta Gebauera, se kterým chodívám v Praze zpívat. My tam máme takovou lidovou frakci, pojí nás tvůrčí přátelství a lašský původ.

Zajímavé...
No a když už jsme u zpěvu – o svolení k publikování jsem požádala i známé písničkáře Jarka Nohavicu, Pavla Dobeše, Reného Součka. A pak jsem ještě zkusila oslovit někoho, kdo byl v Ostravě poprvé v životě – takovým případem je Svatava Antošová či Eda Veselý. Je zajímavé si přečíst, jaký dojem z návštěvy si odnesli a jak ho přetavili do originální básně.

Překvapilo vás při tomto výběru něco?
Snad jen to, když jsem při pohledu do abecedního seznamu autorů, kde uvádím i jejich roky narození, zjistila, že jsem nejmladší. Tak snad to můžu brát tak, že kolegiálně posloužím celku a těm, kteří už nežijí, vracím život aspoň literárně...

Jak jste si poradila s přepisem laštiny?
To je přímo souboj s technikou! Lidový jazyk by se měl zapisovat jedině ručně... Nejhorší je, když to Word pokaždé opravuje. Lašské nářečí je krátké a má svá specifika. Ale už jsem si zvykla. Často vystupuji ze spisovné češtiny do laštiny, a to slovem i písmem. Když se v Praze rozčílím, začnu mluvit „po našimu“. A pak se bavím, protože mi Pražané nerozumějí.

O své knížce uvádíte, že je tištěna „zvratmo“. Můžete to přiblížit?
Publikace je oboustranná. Při zlomu se musel text nahrávat pozpátku a já u grafika hleděla ještě hlavou vzhůru – tedy technicky o zábavu bylo postaráno. A protože jsem rodačka z Frýdku-Místku, jeden díl jsem věnovala jen našemu městu. Mimochodem, když se po válce ve veřejné soutěži hlasovalo o tom, jak se budeme jmenovat, padl od pedagoga Ervína Goje název Lašin. Jeho návrh sice, jak víme, nakonec nezvítězil, ale mně se ta myšlenka líbila a chtěla jsem ji oživit. Opačná strana knihy zahrnuje Lašsko jako takové. Oba tyto díly mají svůj podtitul a až na hřbetě knihy je napsáno, že je to Lašská čítanka.

Co bylo pro vás při tvorbě určující?
Tvorbu vnímám jako způsob komunikace. Báseň, i ta lidová, je přece taky médium, nadto je nositelem moudrosti, humoru, životní orientace, identity... Mám ten dojem, že se na to občas zapomíná. Tvorba je zvláštní způsob bytí a každý ten proces prožívá jinak. Já se nejvíc cítím člověkem, když zrovna píšu. Tvořím, čili jsem. Podávám zprávu, že jsem tady byla, je to odkaz, který zůstává. K tvorbě je zapotřebí znát důvod, proč se danému tématu věnovat. A Lašská čítanka je vyjádřením mého vztahu k rodnému kraji.

Co vás při vydání vaší novinky inspirovalo a komu je knížka určená?
Člověk musí mnohé okusit, aby pak po čtyřicítce zjistil, že rodná hrouda je jeho bohatství. V kultuře je to devíza originality. Celou dobu mě bavilo být v Praze jiná, přitom jsem velmi pečlivě udržovala kontakt s rodným krajem. Léta už, dlužno dodat velmi, ale opravdu velmi externě, působím v družině lašského krále Zdeni Viluše I., který aktivně reprezentuje Lašsko, vydává ojedinělý časopis svého druhu s názvem Lašský dostavník. Přispívala jsem i zavedeným pořadem „Kabinet lašských básní a písní“.

Inspirovali vás i lidé?
Ano, roky jsem kamarádila s Olgou Tlučkovou, která psala ukázkově v nářečí a vystupovala velmi autenticky, dožila se 97 let. Pak jsem neustále objevovala staré publikace a obdivovala naše velké, bohužel už taky nežijící poety – Frana Směju či lidovou vypravjačku a básnířku Františku Pituchovou, a k tomu nalézala další pozapomenutá jména. To všechno se najednou spojilo, když jsem si uvědomila, že Místek asi nemá svoji píseň. Tak jsem ji složila. Pak jsem začala plánovat útlý sešitek a potom už jsem jen vzpomínala, s kým jsem v kontaktu a kdo co a jak píše a co bych vybrala.

Obálka knihy Radany Šatánkové Lašská čítanka (22. listopadu 2024)

Kdo se podílel na výtvarné stránce knihy?
Knihu provázejí stylizované motivy a kresby, které na můj popud dodala výtvarnice Jana Studničková. Jana je původem taky Laška, proto jsem věděla, že bude mít k této práci vztah a že ví, o co se v knize jedná. A pak se v knize objevují ještě přetisky dvou obrazů od Jana Satiny.

Měla jste už i ve své předchozí tvorbě nějaký titul, který z lašské kultury čerpá?
Ano, dá se říct, že v posledních třech mých sbírkách jsem už cíleně tyto lašské ozvěny zařazovala. A předchozí sbírka je tištěná rovněž zvratmo, z jedné strany se jmenuje Dedikace, z druhé strany Podarunky.

Žijete už delší dobu v Praze. Na co nejraději z Lašska vzpomínáte a co vám na této kultuře v srdci Čech nejvíce chybí?
Nejvíc mi v Praze chybí upřímnost. Nesnáším kecy, kličky a obezličky. U nás na severu Moravy a ve Slezsku je jiná mentalita lidí. Poví všechno hned na rovinu a člověk ví, na čem je. Pak mi ještě v Praze chybí jasné rozlišování měkkého i a tvrdého y.

Co mě ale štve, je popichování: V Praze jsem stejně „z tama“, z východu republiky, u nás jsem zase „ta Pražanda“. Když se v hospodě zeptám: „A co jsi pro svůj kraj udělal ty, krom toho, že tu denně piješ ‚radka‘? “, je ticho. Já popularizovala Beskydy v celostátních reportážích. Kontinuálně vystupuji od svých čtrnácti let, organizuji každoročně cyklus pořadů, angažuji se pro školy a důchodce a nejraději pořádám mezigeneračně koncipované programy. Teď ještě čítanka.

Jaká místa pro vás jsou významná ve vašem rodném kraji?
Miluji naše Beskydy, vnímám jejich pozitivní energii a durovou hudbu. Moc ráda se procházím místeckým podloubím i v okolí frýdeckého zámku a podél řeky Ostravice. Ráda chodím k Hájku (kaplička se studánkou v lese v městské části Lískovec – pozn. red.).