„Jeden rok jsem bydlel v Havířově, odkud jsem stejně jezdil do Ostravy. Tehdy jsem si uvědomil, že v Ostravě chci bydlet trvale, protože v ní mám k dispozici veškerý komfort. Že je to má srdcovka a vím, že už z ní nechci odcházet. Taky jsem byl půl roku v Itálii, tehdy jsem Ostravu svým způsobem opustil, to víte, je rozdíl bydlet půl roku pracovně u moře. Potom jsem se do ní ale rád vrátil,“ říká Kubala.

5 fotografií

„Byla to taková ta tvrdá facka. Přijel jsem na Svinov, na nádraží, nastoupil do tramvajky, celý šťastný, takže jsem se na všechny usmíval, což i v Itálii bylo zvykem. Rozhlédnu se kolem, ještě jednou se usměji a chlap naproti na mě vypálí: Co čumíš, p..o?! Takže to byl návrat do mé milované Ostravy.“

Hornickou Ostravu sice nezažil, přesto k ní měl nedávno velmi blízko, když ve své talk show hostil bývalého horníka a báňského záchranáře. „Ondřej Spáčil si na jeviště donesl i nářadí, které používali, takzvaný kýbl (speciální lampu), sbíječku a tak dále. Bylo to takové dotknutí se skutečností, jaká byla dříve Ostrava. S profesí, na kterou by se nemělo zapomínat,“ uvádí Kubala.

„Já se ještě předtím zavřel do tmy, protože na rozhovory s osobnostmi se snažím připravit tak, že budu chvilku jako ten horník (smích). Žertuji, sledoval jsem rozhovory s horníky, abych si zažil lépe autentické vyprávění o Ostravě. Ondra vyprávěl, jak se potápěl v Bohumíně. Pro mě je to zvláštní, protože, aby se tady člověk potápěl, tak jede do Bohumína a tam se potápí. To je skoro, jako když si slavný mořeplavec Richard Konkolski ve sklepě od paneláku postaví loď a pak s ní obepluje celý svět. Neuvěřitelné, co v tom Bohumíně dělají.“

V Ostravě Petr Kubala pracoval i jako poslíček nebo roznašeč jídla. „Ostravu mám projetou křížem krážem, znám veškeré uličky. Hlavně Zábřeh, Výškovice a Hrabůvku. Jednu dobu jsem vozil pizzu nebo balíky. Kamkoli zahnu, vím, kde jsem. A jak se odtud dostat,“ vypráví.

„Je těžké vybrat z Ostravy pár míst, protože Ostrava je tak členitá, projdeš se v Komenského sadech, což je krásný park, poté jdeš do Dolní oblasti Vítkovice, což je industriální prostředí. Určitě nejsem první ani poslední, kdo toto říká, je tady ale taková rozmanitost. Krásných míst v ní je hodně, třeba i Slezská Ostrava je velmi krásná. Mám rád zdejší hrad, který je tak skryt, aby jej nikdo neviděl.“ (smích)

Divočina u řeky

Ostrava je pro Petra Kubalu zejména místem kontrastů, kde se dříve kouřilo z komínů a opodál si děti hrávaly v lese. „V Ostravě-Třebovicích je mi blízké prostředí řeky Opavice, která protéká Děhylovem. Procházky kolem ní jsou kouzelné, stejně jako třeba rozhledna v blízkých Hošťálkovicích. V Zábřehu jsme také bydleli u řeky Odry, kde je hned lužní les. Jako dítě jsem přeběhl jenom parkoviště a už jsme byli v lese,“ říká moderátor.

„Poblíž je vlaková trať, která vede na Svinov a na Vítkovice. Půvabné prostředí, kde Odra vytváří meandry, rybníky. Když chcete, můžete dojít až ke splavu v Polance a prožijete nádhernou procházku. V lese se nachází i pramen se studánkou, kterou nedávno opravili. Vždy jsme si tam nabírali do lahví pitnou vodu, takže jsme ani nezvonili na rodiče, ať nám dají napít. Stačilo si doběhnout do lesa. Občas kolem proběhl nějaký zajíc, sem tam i srnka. Hlavně si ale pamatuju na žáby, které jsme tam chodili chytat, přitom jsem městské dítě,“ dodává moderátor.

Jako děti hodně chodili do známého kina Luna. „Viděl jsem tam v devadesátkách třeba Jumanji nebo Zachraňte Willyho. Nedávno se mně tento kruh uzavřel při moderování premiéry hororu Hrana zlomu od Emila Křižky se Štěpánem Kozubem v hlavní roli. A tehdy jsem si uvědomil, že tam, kde jsme dříve chodili ze základky a já seděl v hledišti, tak tam najednou stojím vepředu. Moderuju a vše se krásně propojilo,“ poznamenává Kubala.

Pro malého Zábřežana se stalo jednou z největších událostí i otevření velkého obchodního komplexu. „Dříve tam bylo pole, kde jsme pouštěli draky. A pak najednou shopping park. Stromy pokáceli a vše zastavěli. A my koukáme, jak v kavárně U Rybiček sedí Jarek Nohavica. Chodili jsme kolem něho a: Dobrý dén! Vždycky nám odpověděl, takže naše nadšení nebralo konce,“ usmívá se Petr Kubala.