Můj vztah k Ostravě určil Pepa Streichl, svěřil se frontman folkových Žamboši

Žamboch jmenoval třeba klub Parník nebo na Absintový klub Les, ale zejména legendárního, dnes již nežijícího ostravsko-orlovského bluesmana Josefa „Pepu“ Streichla.

„Co se týká Ostravy, tak můj vztah k ní definovalo přátelství s Pepou Streichlem. Jeden z prvních koncertů, který jsme udělali u nás ve Vsetíně, tak na něm jako host vystoupil právě on. Potom jsme s Pepou našli společnou cestu do Parníku, kde jsme hrávali. Koncertů bylo docela dost. Bývali jsme hostem Pepy a také Milan Kaplan, organizátor Folkových kolotočů, nás zval,“ vzpomíná Žamboch.

Seznámení se Streichlem nebylo tuctové a dodnes o něm rád vypráví.

Fotogalerie zobrazit 2 fotografie

„Zpívali jsme písničku se slovy Jo, tak se žije hmyzu poblíž rybničního přepadu, nenech se sežrat a své problémy si vyřeš odzadu. Pepa přišel za mojí ženou se slovy: ‚Já bych také rád řešil nějaký věci odzadu. ‘ Tak jsme se seznámili,“ říká Žamboch.

„Pak jsme ho vytáhli na textovou dílnu Slávka Janouška. Naložili jsme ho do favoritu a jeli s ním na sever Čech. V autě jsme si sedli do noty a zjistili, že si rozumíme v hodně věcech. Bavili jsme se o převratu, o tom, co dělal předtím, o spolupráci s StB, až se z toho rozbrečel. Bylo to v době, kdy to ještě neměl srovnané a prožíval na to téma velmi silné emoce. Doživotně jej to poznamenalo a byl upřímný, doteď si jej proto vážím.“

SMS ve dvě ráno...

Dodnes má od něj uloženou SMS zprávu. „Z ničeho nic, ve dvě hodiny ráno, mi přišla: Tohle je přepadení, odevzdejte mi všechny vaše peníze a nikomu o tom neříkejte. Poslal ji ze své oblíbené restaurace Schönthala ve Vítkovicích. Asi potřeboval na pivo,“ směje se Žamboch.

Z ikonické hospody je dnes už jiná restaurace. Atmosféru v ní tehdy vytvářeli především sami hosté.

„Atmosféru dělají lidi, a když Pepa někde byl, tak se to zásadním způsobem projevilo, celé prostředí bylo najednou jiné. Za těmi místy, kde je vám dobře, tak za nimi vždycky stojí nějaký člověk, který do nich vložil kus svého srdce. V hospodě jako Schönthal, tak tam za tím vším stál prostě Pepa,“ tvrdí Žamboch.

„Jinak Pepa pocházel z Orlové a tam jsme taky měli možnost hrát, na festivalu Orlovský špagát, výběrové kolo Moravského vrabce, tam jsme začínali. Spolupracovali jsme třeba s místními folkaři, duem Sova a Slamák.“

Pane prezidente...

Když se takhle jednou vracel z pracovní cesty, zaslechl Jan Žamboch v rádiu známý Nohavicův song… „Bylo to někdy kolem roku 2012. Zrovna jsem se vracel z Ostravy a slyšel jsem v rozhlase Nohavicovou písničku Pane prezidente… Tak jsem mu napsal, však Jaromíre, ty jsi přece folkový prezident. Jeho písničku jsem přetextoval. Nerýpal S jsem, spíše jsem si dělal srandu sám ze sebe. S mou ženou jsme to nazpívali ještě ten den. Napsali jsme mu, jestli to můžeme sem tam zahrát, obratem odpověděl, že se mu to líbí,“ říká Žamboch.

Když píseň zveřejnili, strhl se poprask. „Poprvé a naposled jsem zažil, že sedíš u SoundCloudu (streamovací služba, pozn. red. ) a po minutě tam bylo najednou o tisíc víc přehrání. Bylo cítit, že jsem napsal něco, co rezonuje v tu chvíli ve společnosti. Dokonce se mi rozezvučel telefon a začali mě zpovídat novináři,“ uvádí Jan Žamboch.

„Bohužel, věci se nakonec začaly vyvíjet tak, že jsem všechno musel smazat. Nechtěl jsem v tom pokračovat. Nohavicovy písničky mě provázely od mých dvanácti let, ale dnes už se k nim nedokážu dostat. Nejde mi to. Když vyšla Hutkova písnička kritizující Nohavicu, tak protože jsem o tom nic nevěděl, byl jsem na straně Nohavici. Když někdo napíše Pravda a Lež nebo Mikymauzoleum, tak prostě je to váš bůh, jenže postupně se ukazuje něco jiného…“

Ostravská scéna

Žamboši hrávali v Ostravě, kam se jen podíváte, aspoň v tom hudebně alternativním světě. Jejich koncerty jsou i kronikou zdejší pestré scény.

„Hrávali jsme v bývalém Barráku na Havlíčkově nábřeží, tam bylo skvělé prostředí, nahrávali jsme tam i ve studiu. Skvělý byl Festival v ulicích, kde nás pozvali, pak ještě na Stodolní ulici v Templu. Dostali jsme prvního Anděla a vyhlašování bylo v ČEZ Aréně. Já s manželkou a Sestry Steinovy jsme pak měli hrát v nějakém vykachličkovaném klubu, ale vůbec nikdo na nás nepřišel, tak jsme z toho byli poněkud vedle, protože zvuk byl opravdu silný, rockový,“ vzpomíná Jan Žamboch.

„Měli jsme to štěstí, že jsme hráli v Absintovém klubu Les, ještě když v něm básník Petr Hruška vedl Paseky. Pozval mě na sólové vystoupení. U Přemka Bureše se rád zastavím ve Waldemaru, dokud to ještě je možné,“ naráží zpěvák na jeden z posledních komunitních klubů v centru města.