Na internetu se se svou skupinou přátel nazýváte Pašerácká stezka Dobrého vojáka Švejka. Co přesně děláte?
Začali jsme první březnový týden v roce 2022. Ještě ze studentských dob jsem měl pár kamarádů z Ukrajiny, kterým jsem hned po ruské invazi volal, co se děje a tak. Oni mi na to řekli, že sami moc nevědí, že jsou právě na stavbě v Krakově, ale že si zrovna balí věci, jedou domů, kde vstoupí do armády.

A vstoupili?
Během 24 hodin mi volali zpátky s tím, že to se vstupem do armády není až tak žhavé, že je do ní zatím nikdo nechce. Ale že projížděli hranicí, kde to je strašné. Davy uprchlíků, kolona snad 25 kilometrů, na 40 hodin. S tím, že oni se na Ukrajinu dostali přes malý přechod, kde to bylo trochu volnější. To jsem ještě nevěděl, jak pro nás bude ten přechod důležitý.

Co na něm bylo tak důležité?
Jde o přechod Krościenko-Smilnicja, kudy za první světové války putoval podle pana Haška dobrý voják Švejk při své cestě na Sibiř. A podle něho jsme si začali říkat Pašerácká stezka Dobrého vojáka Švejka.

Co jste tudy začali „pašovat“?
Pašovat nic. (směje se) Ale od těch kamarádů jsem se dozvěděl, že zatímco na velkých hraničních přechodech pomáhají uprchlíkům organizace, jako je třeba Červený kříž a podobně, na těch menších nepomáhá nikdo, nebo je pomoc jen velmi slabá. Takže jsme se tam rozjeli.

Rozjeli? Jen tak?
Mám karavan, přívěs, a protože se dlouhodobě pohybujeme okolo turistických oddílů, tak jsme posbírali základní vybavení pro polní kuchyni, naložili, co šlo, zásoby a vyjeli jsme pomáhat lidem na útěku.

Deník Ukrajinky: Mám práci, na dávkách nejsme závislí. Do války se nevrátíme

Jak to tam vypadalo?
Byl začátek března, zima, desítky kilometrů dlouhé kolony, většinou starých lidí nebo matek s dětmi. Ti šťastnější se vezli autem, ty méně šťastné vyklopili z autobusů někde před hranicí a dál ať se starají sami. Mnozí lidé byli na útěku už třeba týden, měli i žaludeční problémy a podobně, takže jídlo ani moc nechtěli, ale horký čaj jim určitě prospěl, ten přivítali.

Kolik takových lidí bylo?
V těch nejtěžších dnech jsme denně servírovali i tisíce porcí jídla.

To jste vařili v té své polní kuchyni?
Ano. Částečně jsme byli vybaveni produkty, které jsme nakoupili sami, přispěli nám i známí, jimž jsme řekli, kam jedeme. Jiní nám dali přikrývky ze školy a podobně. Vařili jsme celý den, střídali jsme se na směny.

Co jste vařili?
Co se dalo. Taková ta zálesačina. Udělali jsme polévku, dali do ní hrách, masovou konzervu...

Jak jste se na Ukrajinu vlastně dostali? Byl to velký problém?
To bylo paradoxní. Když jsme tam jeli, stavěli nás chlapi, kteří se potřebovali dostat na Ukrajinu, ale ten přechod byl jen pro cestující autem, nebyl pro pěší. Tak jsme nějaké lidi i vezli. Když zjistili, kam míříme a co tam chceme dělat, tak se k nám prostě přidali.

Jaké to bylo na hranici?
Poláky nezajímalo prakticky nic, jen chtěli vidět doklady od aut, jestli nejsou kradené. Na ukrajinské straně nás objímali a děkovali, že jsme jim přijeli pomoct.

Vylidňování moravskoslezských měst ustalo, obyvatel přibylo díky migraci a cizincům

Je to pořád stejné?
Vůbec ne. Na hranicích je dnes obrovská byrokracie, pořád musíme řešit nové a nové požadavky celníků. Na obou stranách. Ale na té polské je to trochu horší.

Takže jste přejeli na Ukrajinu a rozbalili polní kuchyň?
Tu jsme postavili zhruba šest kilometrů za hranicí.

Proč tak daleko?
Blíže to nešlo. Přímo na hranici jsme nesměli, pak tam bylo takové území nikoho. My jsme se zastavili na místě, kde dříve byly trhy, tam se to docela hodilo.

Jak dlouho jste tam vydrželi?
Nejprve to vypadalo, že tam žádní uprchlíci nejsou, ale rychle jsme zjistili, že o kousek dále postavili vojáci blokpost a pouštěli tu frontu po částech. Ta fronta snad nikde nekončila. Vydrželi jsme tam až do konce dubna, kdy už se ten proud uprchlíků zastavil.

Když jste tam jeli, kde jste na to vzali čas? Měli jste dovolenou?
Já jsem byl v té době asi půl roku po řekněme vyhoření. Psychickém i fyzickém kolapsu. Předtím jsem pracoval jako vedoucí IT oddělení jedné strojírenské firmy, ale dal jsem výpověď, abych se z toho dostal. A byl jsem čerstvě zaměstnaný u nové firmy.

Takže jste si vzal dovolenou?
Ano. A pak jsem to řešil různými homeofficy a podobně, Ale nakonec jsem úplně skončil i v této firmě, protože jak se ukázalo, můj nový zaměstnavatel, i přes běžící sankce stále obchodoval s Ruskem. Už jsem tam dál pokračovat, zvláště poté, co jsem zažil na Ukrajině, nemohl. Takže jsem skončil a stal se živnostníkem, konzultantem v IT.

Co jste dělali poté, co jste skončili s pomocí na hranicích?
Už v mezičase se na nás obraceli různí lidé, jestli bychom nedokázali něco zajistit, sehnat. Byla to třeba dobročinná organizace, která pomáhala vojákům na frontě, spolupracovali jsme s ukrajinskou Charitou, jíž jsme pomohli vybudovat podobný post na jiném místě, pomáhali jsme i dalším.

Jan Kubatý z Komorní Lhotky na Frýdecko-Místecku založil skupinu dobrovolníků s názvem Pašerácká stezka Dobrého vojáka Švejka, která již od začátku války aktivně pomáhá Ukrajině.

Kolik vás tam vlastně na to vše bylo?
Já s manželkou, další dva chlapi, pak se k nám přidal ještě manželský pár z Ukrajiny, který vyvezl děti za hranice a vrátil se zpátky pomáhat, a ještě kluk, který pracoval v jedné restauraci v Kyjevě, jež dostala hned první den války přímý zásah, takže byl bez práce.

A v tomto počtu jste se střídali?
Ano. Fungovali jsme systémem horkého lůžka. Jeden se vyspal, šel pracovat a na jeho místo si hned někdo další lehl, aby se vyspal. Místa navíc na spaní jsme neměli.

Jak jste získávali zásoby?
Třeba chleba nám vozili Poláci z nedalekého obchodu, zásoby nám posílali lidé z České republiky, sháněli jsme vše, kde se dalo. Stála za tím spousta času a shánění, ale nikdy jsem nedělal smysluplnější práci než tehdy.

A z vaření polévek jste přešli na jakousi zásilkovnu?
V podstatě ano. Domluvili jsme si sklad v nedalekém městečku, tam jsme začali navážet věci a starali jsme se o uprchlíky žijící v okolí toho města. Ukrajinci je tam ubytovávali na svých chatách, žili ve škole, na faře a podobně.

Co jste jim sháněli?
S jídlem až takový problém nebyl, horší bylo zajistit pro tolik lidí potřebnou hygienu. Chyběly třeba pračky a podobně. A shodou okolností má kamarádka z Anglie napsala, že mají tři velké pračky, sehnala třeba i ledničky a podobně. Později se na nás obrátila jedna z poboček anglického Rotary Clubu, pro niž jsme zajišťovali převoz generátorů. Uměli je dostat do Polska, ale dál ne. Tak jsme jim zajistili ten další transport.

Takže jste fungovali i jako spedice?
Taky. A nejen. Další pomoc jsme začali posílat do Charkova, do Oděsy, jak se situace uklidňovala, tak jsme se snažili tu pomoc dostávat co nejdále na východ. A pomáháme i vojákům z jednotky Karpatská Sič, na niž má jeden z našich spolupracovníků přímý kontakt.

Ukrajinská redaktorka: Rusové nevzali v potaz jediné, sílu ducha našeho lidu

Co takoví vojáci nejvíce potřebují?
My se nestaráme o zbraně a munici, ale spíše o věci důležité pro vojáky samotné. Oni nám napíšou, že potřebují záplaty na pneumatiky nebo zvedák nad 15 tun. Že potřebují horolezecké úvazy nebo repelenty. A my se to, jak se dá, snažíme získat.

Jak ty zásoby sháníte?
Po známých, píšeme, co potřebujeme, na naše facebookové stránky a podobně.

To všechno musí stát spoustu peněz. Jak je získáváte?
Jak se dá. Posílají nám je známí, kamarádi, lidé, kteří se dozvědí, že něco potřebujeme. Hodně spolupracujeme i se spolkem Beskydy Ukrajině a podobně. Na pomoc Ukrajině už padly třeba rodinné peníze, které jsme měli připraveny na opravu chaty, kde nyní žijeme.

Kolik jste za poslední rok „protočili“ peněz v pomoci?
To nedokážu takto z hlavy říct. Za nás možná kolem půl milionu z vlastních zdrojů, možná tři miliony, které jsme získali od oné britské pobočky Rotary Clubu. Tady je zajímavé, že české pobočky s námi moc nekomunikovaly. Každá naše cesta je materiálově okolo 100 tisíc, posíláme minimálně jedno auto, dodávku, měsíčně. Občas se nám podaří poslat dvě, někdy i tři.

Kolik vyslání takové dodávky stojí?
Osm tisíc korun stojí jízda na hranice, pět až šest tisíc korun musíme dát klukům hotově na benzin na rozvážku po Ukrajině, takže jedna jízda vyjde na 15 tisíc. A pak potřebujete peníze, abyste to auto nacpali.

Chtěli byste jezdit častěji?
Já bych si to přál, ale to bych se pak musel rozvést, nebo nechat práce a žít jen ze vzduchu nebo z lásky k Ukrajině.