„První moje fotka byly kdysi hukvaldské stromy, tenkrát pod vlivem Josefa Sudka, který fotografoval krásně a všichni jsme o tom také tak snili. Navíc se mi ty stromy líbily i ve spojitosti s hudbou Leoše Janáčka,“ přiblížil své začátky Zvardoň. „Následně jsem začal fotografovat krajinu a na střední umělecké škole v Brně jsme měli zadání plnit různé úkoly, například snímat zdevastované prostředí. Vytvořil jsem fotografii zeměkoule a její součástí byly různé odpadky, například zničená panenka s utrženou rukou.“

Ekologický snímek stál nejen u začátku jeho kariéry, ale také byl jedním z důvodů, proč talentovaný mladík zanevřel na Československo.

25 fotografií

„V roce 1976 jsem tento snímek poslal na soutěž do kanadského Vancouveru, která se jmenovala Lepší cesta k životu. Vyhrál jsem cenu, komunističtí soudruzi mě začali kontrolovat – co, jak a proč? Vadil jim právě ten motiv zeměkoule zaplněné odpady, což vnímali jako nepřijatelnou negaci. Přitom dnes by to bylo vnímáno velmi vážně. Já na aktuální ekologické téma upozorňoval už tenkrát,“ usmíval se fotograf.

Rodák z Petřvaldu na Karvinsku se však nesoustředil pouze na zničenou krajinu. „S ostravskými baletkami jsem fotografoval v lesích. Toužil jsem vyjádřit krajinu s ženským tělem v Beskydech a Jesenících. Pracoval jsem se skleněnými negativy a snažil se dodat fotce punc grafiky formátu 6 × 9 cm. Získal jsem další cenu od firmy Nikon. Estébáci se o mě začali zajímat, ne že by vyhrožovali, ale chtěli hodně vědět,“ líčil dobové reálie.

Komunistům vadily zejména snímky zachycující pesimistické věci. „Našli mi například negativ z Kavkazu, kde bylo zachyceno plačící dítě nad přejetým psem. Vyčítali mi, že se na svět dívám strašně špatně, zase samá negace. Pochopil jsem, že by mi rádi zastavili činnost, přitom jsem toužil cestovat. To samo o sobě tenkrát nebylo jednoduché, s nedostatkem deviz, o které jsem marně žádal,“ řekl Zvardoň.

Jediná možnost, která mu zbyla, bylo odejít do zahraničí. „Nevedly k tomu nějaké politické důvody. Tenkrát nebyly sice žádné vymoženosti, ale žilo se obstojně. Bylo mi však navýsost jasné, že pokud chci ještě udělat ve fotografii více, musím prostě odejít,“ konstatoval.

Se ženou se rozhodli, že emigrují. „Koupili jsme si červeného moskviče, aby se na hranicích nikdo neptal, proč je ten moskvič třeba modrý (smích). Přijeli jsme do Jugoslávie, kde jsem auto nechal, a plavali jsme. Jugoslávský pas zabalený v kapse v igelitu a padesát německých marek. Tak jsme začínali. V Itálii nás vytáhli z vody. Západní svět tehdy uprchlíkům pomáhal, narušoval se tím jednolitý obraz socialismu. Dali nám lístek na vlak a měli jsme se dopravit do Říma, kde byl sběrný tábor,“ vyprávěl fotograf.

„Měl jsem kontakt na kamaráda do Štrasburku, ten pro nás přijel a převezl do Francie. Zažádal jsem o politický azyl a během šesti měsíců jsem se naučil francouzsky, všechno se mi ale pletlo. Pak jsem našel práci ve výrobně ledniček mezi Turky,“ popsal těžké začátky.

Pro českou výstavu vybral záměrně líbivé fotografie francouzských zahrad, aby ukázal, že je tato země uměleckou výkladní skříní i ze vzduchu. Na Ostravsku přitom dříve snímal protikladné záběry.

„V opavském Ostroji jsem sedm let pracoval jako vedoucí oddělení, pak dva roky pro Rudé právo. Tehdy nám pořád vtloukali do hlavy, foťte dělníky, člověk musí být viděn v té práci. Musel jsem se nutit. Hodně jsem fotil uhelné krajiny zanesené prachem. Do takto zdevastovaných krajin jsem často komponoval ženy v závojích. Do beskydské krajiny jsem rád komponoval tváře nebo postavy. Pro architekta Jančíka jsem fotografoval dekorace do hotelů, pro interiéry reprezentativních místností,“ řekl Zvardoň.

Třinecké železárny byly jako zjevení

Do kraje se vrátil až v roce 2014. Tehdy jej zaujaly železárny v Třinci. „Jel jsem přes Slovensko zpátky kolem Třince, zastavím se tam a říkám si, to snad není možné. Bože můj, ty tady žiješ pětatřicet let a nikdy sis toho Třince nevšiml. Vždyť to je les rezavých trubek, nádherná věc. Ty si tam někde jezdíš do Grand Canyonu, který je sice strašně krásný, ale toto je mnohem silnější,“ smál se umělec.

„Zastavil jsem a pro mě to byl objev, který jsem znal z Vítkovic, jak na obloze jezdily vozíčky s uhlím. Čtyři roky jsem tak pracoval na Třinci, na cyklu Iron Heroes, portrétech hutníků v ohnivzdorných skafandrech. Měli většinou zakryté obličeje jako samurajští bojovníci. Podobný cyklus jsem pak vytvořil ve finských niklových dolech. V Třinci jsem začal natáčet i hluk a různé skřípance okolo a vytvořil jsem svůj první film,“ zmiňuje svou další práci.

Jak vnímá Ostravu? „Za totality jsem měl často i zakázky na focení horníků nebo důlních kombajnů. Fotografoval jsem na dně dolů lidské tváře a stroje. Ostrava bylo černé město, dnes je všechno zelené, nevidím ani haldy, odkaliště a laguny také zmizely. Je tady krásně. Po mém návratu, po revoluci mě to natolik vzalo, že jsem se rozhodl požádat o občanství, které jsem po emigraci ztratil,“ dojatě konstatoval František Zvardoň.

„Tehdejší doba působila depresivně, když to srovnám s dneškem, kdy jsou tady domy opravené, tak krajina byla černá, vše zaprášené, katastrofální. Příroda směrem na Karvinou byla úplně zničená, strašné. Skoro lituju, že jsem ji ještě více nezachytil. Negativy se po mé emigraci samozřejmě ztratily. Pár věcí zůstalo u mé sestry, kterou pak vyšetřovala policie a vše jí zabavili, několik tisíc negativů,“ povzdychl si.