„Můj vztah k Ostravě je mimořádně kladný. Ještě když jsem byl na škole, tak za uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče Jana Mikuláška nám dali šanci s tehdy ještě úplně mladým Danem Špinarem, dnes Danielou Špinar. Oslovili nás s možností uvádět novou inscenaci v komorní scéně Márnice, abychom udělali mou hru Britney Goes To Heaven (premiéra 29. září 2006, pozn. red.),“ vzpomínal pro seriál Ostravské stopy Petr Kolečko.
Pro tehdejšího studenta čtvrtého ročníku DAMU to byla mimořádná věc. „Kdyby mi tehdy Honza Mikulášek a Jirka Krejčí nedali tuto šanci, všechno by bylo daleko složitější. Na základě této spolupráce s ostravskou divadelní scénou jsem mohl absolvovat svou autorskou hrou Láska, vole. Přestože můj obor byl dramaturgie, byla mi dovolena tato výjimka a hrozně mi to tehdy pomohlo,“ vypráví Kolečko. Divadlo Petra Bezruče si pak od něj vyžádalo další tři autorské kusy, pokaždé s jiným souborem.
Z Havířova má i manželku
Kolečkovy vazby na region tvoří souvislý řetěz sahající až do jeho rodinného zázemí. „Když jsme točili Lajnu, tak z producentských důvodů nebo finančně provozních jsem nakonec seriál realizoval v Havířově. A pak jsem si vzal ženu z Havířova, Anetu Vignerovou,“ pokračuje.
Aneta Vignerová a Petr Kolečko
V Ostravě dělal i seriál Skoro na mizině spolu s Vladimírem Skórkou, s nímž tak navázal pokračující pracovní vztah. „Navíc tady mám i velmi vzdálenou rodinu, máme ostravskou větev Kolečků, takže asi to je i nějaký osud. Josef Kolečko, který trénoval Baník, je náš vzdálený příbuzný,“ dodává Kolečko, který se rád inspiruje právě příběhy ze sportovního prostředí, z nich pak vytváří komediální zápletky.
Pamatuji si hlavně hospodská místa
Oblíbená místa, kam během svého působení v Ostravě zavítal, spojuje s neobvyklou gastronomií. „Moc rád jsem chodil na hamburgera na ulici 28. října, poblíž Divadla Petra Bezruče, ani nevím, jestli to tam ještě dnes funguje. Tam měli na okýnku napsáno, že si můžete dát nejen maso, ale ještě na to celej hermelín, což byla ta nejdražší varianta, asi za 36 korun,“ popisuje. „Zažil jsem taky zlatej věk Stodolní, takže z Ostravy mám v paměti spíše taková ta hospodská místa, nic romantického.“
Ostravské stopy: Život tu byl těžší než jinde, říká režisérka Babinská |
„V okolních lesích jsme točili film podle divadelní hry Zakázané uvolnění, který režíroval Honza Hřebejk. Je tam scéna, kdy hlavní hrdinové porazí jelena a jelen se jim rozplácne na autě. Ráno pak byla hádka, kdo si vezme toho celého jelena, kdo ho sní. Za tři hodiny tak smrděl, že byla naopak hádka o tom, kdo se obětuje pro jeho likvidaci, což bylo domluveno s místními myslivci. Jelen byl autentický, správně odstřelený kus z tohoto rána,“ líčí Kolečko další příhodu spojenou s regionem.
„Proti Baníku nic nemám“
Ostrava je pro něj místem, kde vnímá obrovský hlad po kultuře. „Vychází to z její primární minulosti, aniž bych chtěl někoho urazit, tak bych řekl z její hornicko-dělnické struktury. Z tohoto kontrastu. Když tady děláme nějaké divadlo, zdejší publikum je frenetické. S Prahou se to nedá srovnat, tady lidi přijdou a je vidět, jak moc se těší. To samé jsme zažívali u Bezručů. Nevím, čím to je, jestli je tady život tak těžký,“ říká.
Petr KolečkoČeský dramatik, scenárista a režisér. Jako jeden z nejžádanějších tvůrců své generace je znám především svými scénáři k divadelním hrám, televizním seriálům a filmům. Mezi nejznámější patří seriály Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Most! a Lajna, či filmy Padesátka a Zakázané uvolnění. Za scénář k filmu Masaryk získal Českého lva. V roce 2009 absolvoval scenáristiku a dramaturgii na DAMU. Ještě jako student měl možnost zahájit spolupráci s ostravským Divadlem Petra Bezruče na inscenaci Britney Goes To Heaven (2006). Po třech dalších kusech: Láska, vole, Pornohvězdy a Taky fajny synek, se začal zaměřovat na internetové seriály. Fenoménem doby se stal projekt s ostravským divadlem Mír nazvaný záměrně „sKORO NAmizině“. Často spolupracuje s ostravským režisérem Vladimírem Skórkou, s ním se podílel i na seriálu Lajna o hokejistech z Havířova. |
„Už když jsem tady pracoval jako student DAMU, tak jsem se mohl cítit jako hvězda. V Praze to bylo každému úplně jedno, že dělám divadlo, a ještě dlouho to pak bylo jedno, až teď mě třeba už někdo zná,“ popisuje své tvůrčí začátky a vřelé ostravské prostředí.
Moravskoslezská metropole pomohla neznámým mladíkům vybudovat až lokání hvězdnou pozici a utužit sebevědomí.
„Tady jsme naopak byli za hvězdy okamžitě, lidi nás milovali, bylo snadné balit holky, všichni kolem propadali obecnému nadšení, tohle je pro mě Ostrava a asi to tady nikdy nepřestanu mít rád. Když jsem tady dnes přijel, tak cítím, že je to v něčem můj druhý domov. Což je paradoxní, protože se profiluju jako Sparťan a proti Baníku rozhodně nic nemám, protože velké město má mít slavný fotbalový klub. A taky bych řekl, že druhé místo po Praze, kde jsem strávil nejvíce času, je Ostrava.“
Ne náhodou se také v jeho nejnovějším filmovém počinu Kouzlo derby objevují známí ostravští herci, jako je například Josef Kaluža nebo Petr Panzenberger.
„Ano, je logické, že v Kouzlu derby taky najdete ostravskou stopu, už jen tím, že ji spolurežíruju s ostravským režisérem Vladimírem Skórkou. Když jsme teď seděli v hospodě, tak na jeho adresu bylo něco konstatováno ve smyslu špatného ostravského přízvuku, takže jsme ho asi už i nakazili (smích). I na Baník se v našem filmu našlo místo. Divadelní prostor mi v současnosti už hodně uniká, přesto bývám přítomen na různých výročích,“ konstatuje Kolečko.
