Do Ostravy bylo pro nezávislé hudebníky v dobách totality téměř nemožné se z Prahy koncertně dostat. „Hrávali jsme převážně v okolí Prahy, na tancovačkách a podobně. Do Ostravy jsme se dostali až někdy koncem 80. let. Snad v 1989, když jsme měli potřebné papíry, tak jsme byli v Dolní Lhotě u Ostravy na festivalu, co tenkrát dělala Zlata Holušová,“ vzpomíná Mikoláš Chadima na své první setkání s městem.

„Pro nás znamenalo kariérní vzestup zahrát si v Praze. Ne na tom venkově okolo města, ale v centru Prahy. Pak další stupeň znamenalo zahrát si na Slovensku, což bylo pro nás v Trenčíně. Do Ostravy to trvalo, takže fakt až po převratu,“ dodal.

Důvod těžké cesty do Ostravy byl prostý. V některých okresech totiž v době totality neplatilo to, co v Praze a naopak. Vše kontrolovala nechvalně proslulá Státní bezpečnost.

Zvláštní pravomoci StB

„Mimo Prahu se moc nejezdilo, navíc existovaly okresy, kde měla StB své zvláštní pravomoci. Mezi ně patřilo třeba Ústí nad Labem, Kladno nebo právě Ostrava. Což byla místa s horníky, kde platila zvláštní pravidla, protože jak chcete vydírat horníka? Tím, že mu pohrozíte ztrátou práce? Komunismus je potřeboval. Takže příhody z Ostravy máme až od okamžiku, kdy jsme začali jezdit do Cihelny,“ zmiňuje Mikoláš Chadima legendární a již neexistující klub v Ostravě-Přívoze.

Ostravská klubová scéna byla na začátku 90. let nezvykle rozvinutá a každá čtvrť zde měla nějaký svůj kultovní hudební klub.

„A co k Cihelně? Herbert, zdejší dramaturg, mě naučil mít rád Ostravu. Když jsem sem poprvé přijel, tak mě ten počet ostravských komínů vyvedly z míry. Podruhé už se mi tady líbilo,“ dodává saxofonista.

Za rozšířením možností vyjíždět i do dříve zapovězených regionů stály společenské změny na konci osmdesátých let.

„V okamžiku, jakmile se vymkla evidence u agentur z kontroly, přestaly být nutné přehrávky a my se dostávali i na místa, kde to dříve nebylo možné. Třeba proto, že bychom mohli ohrozit existenci daného klubu,“ popisuje Chadima přerod z temna do svobody.

Do Ostravy se naposledy dostal na začátku září, kdy se coby čestný host zúčastnil 33. ročníku Setkání kytaristů v ostravském Klubu Dock.

Muzikou proti režimu. Na koncerty se sháněla razítka a maskovaly kapely

Tam prozradil, že s Ostravou má více společného, než by si kdo mohl myslet. „Všechno mé příbuzenstvo si pamatovalo, že je Den horníků a že mám narozeniny,“ pronesl právě na Den horníků, 9. září 2023, v ostravském klubu.

V Ostravě Chadimu však horníci, jak už bylo zmíněno, vlastně nikdy nepoznali.„Na Den horníků nás nikdy nepozvali, to bylo pro jiný typ kapel. Přitom si nemyslím, že děláme depresivní hudbu. Ale na hodně lidí to může depresivně působit. Tehdy socialismus kráčel s veselým úsměvem vpřed, takže pro ně byl podstatný i v hudební scéně jednoznačný optimismus,“ připomenul známý hudebník mladší generaci dobové zvyklosti.

Fotogalerie zobrazit 4 fotografie

Na semináři v podzemních prostorách klubu, zvaných Otvor, prozradil i některým méně známá fakta o fenoménu komunistických přehrávek. Mimo jiné se na nich setkal i s Věrou Špinarovou, legendární ostravskou zpěvačkou.

Takzvané přehrávky byly povinná vystoupení kapel a hudebníků před socialistickou zkušební komisí. „Kapela byla v klidu, dokud na ni chodilo málo lidí. Pak přicházela předvolání. Nechtělo se nám chodit časně do práce a být hudebníkem na volné noze znamenalo si ráno přispat,“ vysvětloval Chadima důležitost přehrávek.

Špinarka kvůli přehrávkám plakala

„Byla to nepříjemná záležitost. Viděl jsem u nich třeba plakat Věru Špinarovou,“ překvapil hudebník publikum Setkání kytaristů.

Přehrávky se konaly dvakrát do roka a neudělat je znamenalo přijít o práci. „Věra Špinarová mi utkvěla v paměti, protože jsem si říkal: Ty vole, jak je to možný, taková hvězda a ona tady brečí. Její kapela si nepřivezla správné klávesy a stal se z toho zlej sen. Dali jí tehdy sodu. Jak to, že ji dusej? Pak mně to došlo. Tam šlo o živobytí,“ doplnil Mikuláš Chadima detaily z pokořujících zkoušek.

Část přehrávek tvořil i politický rozhovor na aktuální téma, ten měl ukázat, jaký má dotyčný rozhled.

„To se ještě dalo okecat, jenže pak přišla nejobávanější část, teorie. Zvláště v pop music bylo hodně lidí bez vzdělání. Výjimkou byl Karel Gott, ten byl na přehrávkách snad jen jednou, pak už se z něj stala instituce sama o sobě,“ dokončil vzpomínky Mikoláš Chadima.