Ostravské stopy: Ostrava se změnila, je čistější, říká malířka Václavíková

„Táta Jan Václavík byl uznávaný malíř, mimochodem autor druhé největší mozaiky v České republice, která se nachází v Ostravě-Hrabůvce. Ohromná a diskutabilní kompozice ze skleněného smaltu. Diskutabilní proto, že zobrazuje ruského vojáka. Zástupce těch, kteří osvobodili Ostravu. V náručí drží malé dítě,“ říká Václavíková. 

„Když se mozaika plánovala, byla jsem ještě teenager. Tehdy byla jiná doba, dnes o tom není vůbec zdání. Komunisti vládli tvrdou rukou, člověk se narodil do řady omezení, a teprve jak dospíval, začal se rozkoukávat, že ve světě je to jinak. Že existují jiné možnosti, že existuje i něco jako demokracie, volby. Děcka, která v té době vyrůstala, byla vychována tak, že komunismus byl něco, co je takto dané, nepřipadalo v úvahu nacházet jiná řešení nebo alternativy,“ přibližuje malířka.

Jan Václavík (1941–2001) studoval figurální malbu u Arnošta Paderlíka. Monumentální mozaika v Hrabůvce se jmenuje Osvoboditel anebo také Vítání osvoboditele či Hrdinství práce. Uplatnil se i jako osobitý tvůrce kombinující výtvarné dílo a architekturu, realizoval například betonové autobusové zastávky.

Nechyběly výhrůžky

Je rovněž autorem geometrické mozaiky v areálu kolejí Technické univerzity – Vysoké školy báňské. Přestože motiv ruského vojáka vznikl na zakázku režimu, on sám nebyl podporovatelem strany.

„Ani jeden z rodičů nebyl ve straně, nicméně mozaika s rudoarmějcem se ukázala jako velké stigma. S odstupem doby mohu říct, že tátu jako umělce naprosto zlomila. Zničila. Musel se vyrovnat s tlakem, což jsem jako dítě vnímala, takové ty telefonáty a výhrůžky, že půjde třeba s holým zadkem z Ostravy, když takovouto realizaci neudělá. Mé dětství nebylo v žádném případě růžové a ani rodinné vztahy ideální,“ vzpomíná Václavíková. 

„Návrhy na mozaiku se navíc vyvíjely; tak jako každý autor na něčem pracuje, i tady kompozice procházela svým vývojem. Nakonec vykrystalizovala k motivu vojáka s dítětem v náručí. Co vím jako perličku, modelem mu stál můj bratranec, takže předlohou byly skutečné osoby,“ dále vysvětluje.

Mozaika Hrdinství práce v Ostravě-Hrabůvce.

Ještě s dalším autorem pak Jan Václavík spolupracoval na obrovském betonovém poutači, který se nachází poblíž bývalého autobusového nádraží. Plastika je naproti kostelu salesiánů Dona Bosca.

Jako dcera uznávaného umělce s kontroverzní realizací se Marcela Václavíková nakonec rozhodla zamířit z Ostravy do Brna. Přesto první práce, kterou získala, byla opět v Ostravě. 

„Z Ostravy jsem odešla ve svých čtrnácti letech na studia, po maturitě jsem se do ní vrátila asi na dva roky, abych v ní pracovala v knižním nakladatelství Profil, které už neexistuje. Měla jsem na starost zlomy knížek, což se dnes dělá už jen v počítači. Tehdy jsme používali typografická pravítka. Dost černobílých ilustrací mi vyšlo v místním magazínu Kulturní měsíčník,“ vzpomíná malířka.

Ostrava podle ní nebyla moc veselé místo. „Řádily v ní nomenklaturní kádry a hlídaly si svá místa. Lidi měli strach. Bylo známo, že si nemůžeš před někým vylít srdíčko, anebo můžeš, jenže jen jednou. Pro osmdesátky byl typický schizofrenní – dvojí – život. Lidé doma poslouchali Svobodnou Evropu. Nadávali, vyšli ven a drželi ústa,“ popisuje výtvarnice tehdejší dobu.

Současnost je oproti ní barevnější. „Ostrava se velice změnila, je z ní čisté město, určitě oproti tomu, jak vypadala dříve. Tehdy v ní dominovala koksovna Karolina, dnes už dávno srovnaná se zemí. Místo ní teď stojí Fukušima (lidová přezdívka pro nákupní centrum, pozn. red.). Když pršelo nebo padal sníh, nebyl bílý. Padaly saze a popílek. Nad hlavami nám jezdily vozíky, a když zafoukalo, tak padalo uhlí. Dnes je z těchto průmyslových částí města muzeum, kam se dá zajít, jenže v době jejich provozu se tam obyčejný smrtelník nedostal. Žádné návštěvní studio a ateliéry,“ uvádí Václavíková. 

„Dnes se tam konají festivaly jako Colours of Ostrava a dobré výstavy. Síla genia loci je pořád intenzivní, i když je celá Ostrava už vyretušovaná. V centru Ostravy vznikla řada nových budov, třeba u kostela sv. Václava. Dříve, co si pamatuju, tak místo těch obchůdků byly stažené rolety, zavřené krámky po ještě starých živnostnících z první republiky. Někde se pak stály děsivé fronty, když dostali pomeranče. Dnes jsou tady nové obchody, trošku to žije, i když si myslím, že úderem šesté hodiny Ostrava nikdy nežila a nikdy žít nebude.“