Například byla hostem Knižního festivalu na Černé louce. „Do Ostravy ráda jezdím a docela často tady vystupuju. Vím, že tady jsou hodně fajn diváci. Přijde mi, že mají více temperamentu a že mě rádi vidí. Pochopitelně i já je ráda vidím. Ze statistických údajů vím, že ve zdejším regionu, i když to není nejbohatší kraj v České republice, tak se v něm nejvíce čte, což je velmi pozitivní. Což jako autorka mám ještě o to více ráda,“ prozradila Halina Pawlowská před svou autogramiádou.

„Když jsem řídila časopisy, tak vím, že největší odbyt měly právě tady. Takže vždycky, když jedu do Ostravy, vím, že jedu k těm svým čtenářům a ke svým divákům, což je také velmi pozitivní. Myslím si, že Ostrava má v sobě velkou energii, už i tím, že je to město blízko Polska a Slovenska. Takže je tak trochu i světové. Lidé v něm se orientují nejenom v češství, ale jsou vlastně tolerantnější, protože znají i jiné tradice a jiné zvyky, a to mám ráda,“ zamýšlí se nad mezinárodním odstínem města.

8 fotografií

V souvislosti s Ostravou nejčastěji vzpomíná na komíny, o kterých jí nejprve vyprávěl básník a publicista Ivo Šmoldas. „Říkal mi historku, která vždy, když přijedu do Ostravy, se mně vybaví. Říkal, že když pracoval jako redaktor v Československém spisovateli, tak jednou s kolegou a nějakým funkcionářem jeli na besedu do Ostravy. Když se blížili a viděli horizont města, ten funkcionář se na ně otočil a dozadu ke dvěma mladým redaktorům říkal: „Kurňa, kominy.“ A tak si i já vždy, když jsem v Ostravě, říkám: „Kurňa, kominy.“

Halina Pawlowská se do bývalého ocelového srdce Československa podívala poprvé někdy na začátku 90. let. Místní oceláři ji nečekaně překvapili svým zájmem o vystoupení.

„Už si přesně nepamatuju, jestli to byli slévači, nebo svářeči. Ale byli to rozhodně hutníci. Sto mužů, kteří si pozvali mě a dvě dívky u tyče. Já jsem dostala fascinující úkol, protože jsem jim měla konkurovat slovem, což bylo hrozně náročné,“ vyprávěla spisovatelka.

Obdivované Knihcentrum

„Nakonec to ale bylo fajn vystoupení, byli velice přátelští a příjemní. Bylo to přímo v jejich areálu, v rámci některého z výročních dnů, protože tam nebyla jediná žena. To mě trochu zdecimovalo, protože oslovuju hlavně čtenářky. Takže mě tím trochu vyděsili, zvláště když měli stolovou úpravu a někteří ke mně zpočátku seděli zády. Já jsem je ale otočila,“ pokračuje v líčení.

Většinou na Ostravsku vystupuje se svou one woman show. „Zajíždím do divadel a kulturních domů. Z Ostravy jinak spíše znám nákupní centra. Mám kamarádku v Odrách, u které občas přespím a pak jdeme do nákupního centra (smích). Ale máte tady třeba moc krásné knihkupectví, celý obchodní dům plný knih. Je nádherný a vždycky jej strašně obdivuju. Několikrát jsem v něm měla besedy a pokaždé se mi v něm moc líbilo,“ vzpomínala Halina Pawlowská na svou návštěvu ostravského Domu knihy Knihcentrum, dříve Librex, Ostravanka nebo Brouk a Babka.

Vzpomínka na Chytilovou

Na svém kontě má řadu snímků, ať už jako scenáristka nebo herečka. Spolupracovala například s jednou z nejslavnějších ostravských rodaček a první dámou české kinematografie Věrou Chytilovou.

„Věra Chytilová chtěla, abych jí napsala dva scénáře. Jeden jsem odmítla, ten si pak napsala sama. Byly to Pasti, pasti, pastičky o ženě, která se pomstila tím, že vykastrovala hlavní hrdiny, které ztvárnili Miroslav Donutil a Tomáš Hanák. Nemohla jsem to psát, není to můj žánr,“ vysvětlovala Pawlowská. „Pak si přála, abych pro ni napsala Boženu Němcovou, z natáčení pak ale sešlo. Velice jsem Věru Chytilovou obdivovala, ale byla na mě moc ostrá. Vše, co navrhovala, se mně moc líbilo, nebýt toho pocitu, že nenaplním její očekávání. Pracuji v jiné nadsázce.“

V Ostravě žádný z jejích filmů nevznikl, ale jen těsně. „Při natáčení filmu Díky za každé nové ráno jsme byli na obhlídkách v Beskydech, ale nakonec jsme natáčeli na Slovensku. Ráda se dívám na beskydský seriál Doktor Martin, moc se mi líbí krajina, kde se odehrává, říkám si, že bych ji měla poznat více,“ dodala Pawlowská.