Vše podle Šimka začalo hlavně uvolněním politických poměrů po sametové revoluci. „V devadesátých letech jsem hodně jezdil do Prahy, asistoval jsem u natáčení videoklipů, fotografoval, ale pražské prostředí mi nesedělo, takže pak už jsem se soustředil jen na práci v Ostravě. Mohl jsem tak navázat na své porubské zkušenosti z osmdesátek,“ vzpomíná fotograf na své profesní začátky.
Tehdy existovala v místním Kulturním domě OKD dvouletá lidovka zaměřená na výtvarnou fotografii. Vedli ji Jiří Kráčalík s Františkem Řezníčkem.
Fotografovat ale začal už v patnácti. „To jsem dostal fotoaparát Smena M. V rodině se dříve fotilo na Pionýr. Nejvíce se pak fotilo v okamžiku, když přišla rodina. V každé druhé domácnosti byl zvětšovací přístroj v koupelně,“ směje se Šimek.
Jenže nezůstalo jen u rodinného krbu. Jedním z jeho prvních inspirátorů byl fotograf František Řezníček (1954–2007), který své profesi zasvětil celý život.
Rostislav Šimek
|
„Soustředil se zejména na reklamní fotografii a celý život nedělal nic jiného, než se ve focení zdokonaloval. Byl v tom opravdu dobrý. Otevřel mi cestu k fotografii, uměl je hodnotit, dokázal vysvětlit kompozici. Hlavně to ale tenkrát bylo vše o ručním vyvolávání. Pomohla mi ovšem i má profese opraváře výtahů, protože tenkrát, kdo začínal s fotografií a ateliérem a byl manuálně zručný, vyznal se třeba ve strojařině a elektrice, tak mu to pomohlo, protože v ateliéru si řadu věcí dokázal udělat sám,“ říká Rostislav Šimek.
Digitál za 130 tisíc korun
V roce 1992 nastoupil do čerstvě vzniklé severomoravské divize zajišťující nabídku kabelové televize.
„Pracoval jsem v redakci zpravodajství. Ta vyráběla asi půlhodinové zpravodajství. V roce 1992 jsem tady fotil na první digitální fotoaparát Sony Mavica, jehož cena se pohybovala kolem 130 tisíc korun. To tehdy stačilo třeba půl hodiny před začátkem vysílání vypadnout na deset minut z baráku, vyfotografovat bouračku a za chvíli už to bylo v televizi. Byť to byly statické obrázky, šlo už tehdy o ceněnou zpravodajskou informaci,“ popisuje tehdejší práci fotograf.
Nejraději však vzpomíná na své mládí strávené v Porubě. K dobru ale dává i jeden zážitek z centra města.
„Centrum Ostravy mi bylo, vzhledem k dospívání v Porubě, neznámé. Přesto si vzpomínám na Starou Harendu v dnes již neexistující oblasti takzvaných Laubů. Lauby už tehdy nestály, ale zůstala hospoda. Otec byl havíř a stalo se, že jsme kolem ní šli a kolem postávali havíři s charakteristickým uhelným make upem. Ráno šli do hospody a byli v ní ještě dopoledne. Trošku mě to tenkrát vyděsilo, sam cikán a sam havíř,“ směje se Rostislav Šimek.
Pokud chceš z vězení, musíš na šachtu
O to úžasnější pak pro něj byla Poruba se svými dvorky pro děti. „Kolem se scházely různé klany, v každém dvorku jiná parta. Škola dvě stě metrů od baráku, takže značka ideál. Poruba byla postavena pro havíře. Když byly nábory do šachet, slibovali jim právě tyto byty. Pamatuju, jak z Alšova náměstí, kde byla první autobusová zastávka, stály fronty a chlapi jezdili na šachtu Rudý říjen nebo na Oderku, kde je nyní čistička odpadních vod za Přívozem. To ještě fungovaly autobusy s vlečkou.“
Otec Rostislava Šimka přišel do Poruby ze Zlína. Na šachtu ale nešel úplně dobrovolně. K nástupu do dolů byl donucen poté, co jej v padesátých letech komunisté zavřeli a pak mu nabídli podmínku. Pokud chce jít ven, na svobodu, musí na šachtu. Přijal.
Fakultní nemocnice? Kdepak, jen louky a hřiště
V Porubě se v době Šimkova mládí nejlépe fotografovalo třeba na dlouhých loukách mezi ulicí 17. listopadu a Myslivnou.
„Tam, kde teď všude stojí nemocnice, jsme běhali po loukách, měli fotbalové hřiště. Z okna bytu bylo vidět na porubské koupaliště, ještě nebylo zalesněné ani obestavěné, takže jsme se v létě koukali, jestli půjdeme na koupaliště, nebo ne, jestli je tam moc lidí, nebo ne. Poruba byla tehdy úplně jiná, taková ta správná džungle. Tramvaje sice už jezdily, ale vše kolem bylo rozkopané. Nejkrásnější ovšem bylo, když chodníky v zimě zmrzly, na náměstí i po ulicích jsme mohli jezdit na bruslích. Nesypalo se, a jestli byla tehdy tři auta na náměstí, bylo to hodně,“ popisuje zvláštnosti doby.
Jeden z nejsilnějších zážitků pro budoucího fotografa ale přišel opět v porubském kulturáku, v rámci Fotoklubu, jehož byl členem. Jednoho dne si totiž pozvali dnes již legendárního kolegu ze Sovince Jindřicha Štreita.
„Poprvé jsme tam viděli Štreitovy fotky, tehdy jej ještě nikdo tolik neznal. Přijel za námi, vytáhl roli térpapíru, co se pokládá na střechy, metr krát dvacet metrů. Na něm nalepená jedna fotka vedle druhé. Natáhlo se to a my jen čuměli. Ještě před pěti léty mi říkal, že by snad tu roli ještě někde našel,“ usmívá se fotograf.