Jeho dcera Eva pečuje o jeho odkaz a na tuto etapu svého života vzpomíná jako na chmurné období. 

„Bylo to těžké dětství a těžké mládí. Ostrava pro mě ve své době znamenala střet s tvrdým jádrem, které zničilo mého otce. Dobu tvrdé normalizace korunovanou strašnou skladbou obyvatelstva, pro které byla kultura až na posledním místě. Utéct z Ostravy ale také nebylo řešení. Dnes i tehdy tady žili lidé, kteří se snažili něco vybudovat. Z vlastní zkušenosti vím, jak někdo tomu tlaku podlehl, někdo ne a někdo se s tím ani nesetkal,“ vypráví Eva Myszaková.

5 fotografií

Její otec musel za doby normalizace místo soch vytvářet květináče. Navíc nemohl tvořit pod svým jménem. Ona se nemohla dostat na školu, teprve až mimo Ostravu, v Hlučíně, se ji nebál přijmout ředitel tamního gymnázia. 

„I tady se ale za mě musel někdo ze soudruhů zaručit. Pak mě přijali na Vysokou školu báňskou na Hornicko-geologickou fakultu. S tím se ale nedalo v mém případě nikde uplatnit. Nakonec jsem nějakou šťastnou náhodou získala místo učitelky na učilišti,“ vzpomíná Myszaková.

Dnes působí jako administrativní síla v Galerii Kruh pro Sdružení výtvarných umělců a teoretiků Ostrava.Její otec po ukončení studií na Akademii výtvarných umění v Praze přišel do Ostravy a začal pracovat v propagaci ve Vítkovických železárnách, posléze byl na volné noze a stal se předsedou ostravské pobočky Svazu výtvarných umělců.

Mocný sochař Ivanský

„Jakmile přišel rok 1968, nepodepsal za tvůrčí svaz souhlas se vstupem vojsk a od té doby byl v nemilosti. Jeho jméno nesměl nikdo ani vyslovit před tehdejším komunistickým tajemníkem Brumkem. Totálně jej zlikvidovali, a to tak, že nevystrčil nos ze zahrady. Mnoho let nevstoupil do Domu umění. Přitom táta nebyl nijak radikální člověk. Viděla jsem, jak těžce a bolestně prožíval všechna ponížení, jichž se mu dostávalo bohatě ze strany tehdy velmi mocného sochaře Antonína Ivanského. Rodina touto stísněnou atmosférou trpěla a přenášelo se to i na mě. Jedinou možností byla emigrace, ale to by otec nikdy neudělal, protože se staral o svou maminku,“ vysvětluje Eva Myszaková. 

„Další šok pak přišel po revoluci, když se objevily seznamy spolupracovníků StB a v nich figurovali i ti přátelé, o kterých jste si mysleli, že jim můžete důvěřovat. A to někteří k nám přicházeli, jako by se nechumelilo, vždycky se těšili, jak se vzájemně uvidí,“ přiblížila Myszaková.

Typický pach piva, cigaret a potu

K Ostravě nikdy nijak zvlášť nepřilnula. „Do Hlučína jely tramvaje hodinu. Byly to ještě dřevěné tramvaje. Když jsem vyrazila, přisedávali do nich horníci po noční. Setkat se s horníky po noční v ponuré totalitní Ostravě byla pro středoškolačku tehdy užitečná zkušenost. Dodnes se mi vrací ten typický pach piva, cigaret a potu,“ vypráví Myszaková. 

Tak vnímala Ostravu svého mládí. „I přesto, že nejsem patriot, jsem si vědoma toho, kolik zde žije schopných mladých lidí, jimž není situace v Ostravě lhostejná a snaží se udělat z ní místo, které má svým obyvatelům co nabídnout, například Divadlo Mír, Cooltour, Centrum Pant...“

V Myszakově ateliéru, který dodnes existuje v Ostravě-Zábřehu, je možnost zahlédnout množství soch, zejména portrétů ostravských umělců.

Známý herec lákal na chalupu

„Otec se s nimi hodně kamarádil. Jednou za ním přišel herec Miloslav Holub a říkal mu: Juro, ty si musíš koupit chalupu v Jeseníkách, protože já chci být se svými kamarády i v létě. Holub to vzal jako hotovou věc a otec tam skutečně začal jednu chalupu opravovat. To jej drželo nad vodou a poskytovalo únik z tíživé doby,“ vysvětluje paní Myszaková.

Nedaleko od jejího bydliště se nachází stará kolonie, dnes výkladní skříň místní čtvrti, postavená ještě za první republiky. 

„Byly to úřednické byty a už ve své době, kdy jsem byla malá, měly svůj půvab a kouzlo. Bylo to něco úplně jiného, než se tehdy stavělo. Bohužel byly dlouho v dezolátním stavu. Až pak, po revoluci, se začala Jubilejní kolonie opravovat. Vedle nás vedla dříve jen hliněná cesta, žádné paneláky poblíž ještě nestály. V pekařství u Peškeho jsem si vždy koupila sladký rohlík a šla do školky s pekařovým vnukem. Před obědem jsem už šla domů, rodiče nebyli v ROH, takže jsem neměla nárok na stravování ani ve škole, ani ve školce,“ vzpomíná Eva Myszaková.