Vše začalo v sedmdesátých letech a hlavní příčinou byla podle Kaplana odlišnost Ostravy jako takové. 

„Ostrava je jiná a navždy to tak bude. Naši předkové to dlouho měli do Vídně blíž než do Prahy, a to hodně vztahů ovlivnilo. Ostrava byla divoká – nový svět, území, na kterém se smísilo hodně národností. Mně osobně se v ní líbí, žije se mi tu dobře. Mám zde hodně přátel, je tu příjemně,“ charakterizuje město Milan Kaplan.

První Folkový kolotoč zazářil už na jaře 1976 v kulturním domě v Porubě. „Konal se pravidelně tři dny posledního víkendu v březnu, a to od roku 1976 do roku 1984. Osm ročníků v Ostravě a devátý v Břeclavi,“ připomíná Kaplan. 

To byl zásadní zlom, protože pak už přišel jenom zákaz a festivalový zázrak padl. „Poslední ročník jsme plánovali rovněž v Ostravě, jenže po nátlaku jsme to zrušili. Nikdy jsem se nedopátral, kdo za tím stál. Akce už byla povolená, už se málem začaly prodávat vstupenky. Pak mi ředitelka kulturního domu řekla, že akce nebude a tečka. Oficiálně byl pořadatelem kulturní dům a tedy ona. Posunuli jsme termín a přesunuli akci na jižní Moravu.“

Milan Kaplan Dramaturg, organizátor, promotér, vyhledávač talentů a organizátor moravské písničkářské a folkové scény se narodil 5. března 1951 v Ostravě.  Začínal jako programový pracovník ostravských kulturních středisek, později byl technikem v Československém rozhlasu Ostrava. Tam byl zároveň autorem a spíkrem mnoha hudebních pořadů. Odtud v druhé polovině osmdesátých let přešel do pozice vedoucího porubského hudebního klubu DELTA.  Nejpodstatnější jsou jeho projekty, které řešil mimo své pracovní úvazky. Prvním bylo takzvané Divadélko Opera (1972). Nejvýrazněji na sebe upozornil jako dramaturg a organizátor někdejšího ostravského hudebního festivalu Folkový kolotoč.  V sedmdesátých a osmdesátých letech silně ovlivnil českou a moravskou písničkářskou scénu. Mimo jiné napomohl startu hudební kariéry Jaromíra Nohavici, Pavla Dobeše, Karla Plíhala, Josefa Streichla a dalších. Od roku 2009 pořádá pravidelně písničkářský minifestival Malá Ostrava, kterým provází jako moderátor večera. O Folkovém kolotoči více v dokumentárním seriálu České televize Zašlapané projekty

Festival objevil mnoho pozdějších hvězd, mimo jiné nastartoval kariéru ikon folkové scény, jako je třeba Jaromír Nohavica.

Líheň talentů

Ostravsko a Morava ukázaly, že právě ony jsou líhní talentů. „Prosadit se z Ostravy nebo Frýdku-Místku je těžší. První liga se hraje vždycky v hlavním městě. A když to chcete zvládnout odjinud, máte to horší a dražší. V případě písničkářů je to tak, že většina těch nejlepších má kořeny na Moravě. Počítejte se mnou: Kryl, Nohavica, Redl, Dobeš, Janoušek, Hutka, Streichl, Fiala, Fojtík, Žamboch, Souček nebo dnes už zapomenutí Petr Lutka a Jirka Tvrz. Asi se mi nevybavili všichni, ale snad mi bude odpuštěno,“ říká dramaturg.

„Nejde ani o to, jestli jsi rocker nebo písničkář, musíš mít schopnost vyprávět. Třeba butovský Radek Pastrňák je písničkářská hvězda,“ vysvětluje Kaplan. „Písničkář musí mít dar přimět lidi, aby naslouchali, věřili, prožívali s ním, bez ohledu na to, jestli je za ním kapela nebo tam na scéně stojí sám.“

Folkové kolotoče svým způsobem vznikaly na koleně, z hlubokého nadšení pro věc. „Bylo to nedokonalé, ale plné nadšení a kamarádství. Je dobré si připomenout v současnosti špatně pochopitelnou věc – nebyly telefony, notebooky, tablety, nebyl Facebook, Google a dopisy se psaly ručně. Jo a meziměstské hovory se řešily značným dílem na poště,“ popisuje dramaturg tehdejší organizační poměry.

Svobodné Divadélko Opera

Nešlo přitom jen o Folkové kolotoče, ale také o už dříve založené Divadélko Opera, které vzniklo kolem roku 1972. „Tehdy k tomu přispěla souhra okolností. Jedni chtěli hrát před publikem, druzí na tu muziku chtěli někam chodit. Jedna z členek toho nadšeneckého týmu přinesla informaci, že je volný sál loutkového divadla v bývalém kulturním domě Bytostavu, a já měl odvahu, možná spíš drzost, organizovat. A hned jsme ‚hráli‘ každé úterý. Ze začátku to bylo víc trampské jeviště a s každým dalším koncertem se to posouvalo. Ten pohyb se děl v našich hlavách. V té mojí to křuplo, když jsem zažil koncert Třešňáka za zády s Kormanem a Gadžorem,“ líčí vznik a život této komorní scény její zakladatel Milan Kaplan. 

Skoro pokaždé bylo vyprodáno, což představovalo kolem 120 lístků.

Přestože se Folkové kolotoče posléze dostaly do hledáčku Státní bezpečnosti, tato malá scéna za normalizace nikomu nevadila. „Taky nám asi nahrálo, že jsme scénu pojmenovali Divadélko Opera. Schvalovatelé řešili jiné divné věci a nemohli ani tušit, že inspirací názvu byla nejslavnější americká country scéna. Taky jsme zneužili situace, kdy místní svazáci dělali velké a nekompromisní nábory a my nabídli, že si založíme vlastní organizaci, která se ovšem bude starat jen o muziku v Opeře. Tím pádem jsme měli razítko, pokladnu a porubský obvodní výbor svazáků mohl vykazovat díky nám vážně bohatou činnost,“ povídá Kaplan. 

Nejúžasnější Kolotoč byl ten poslední

Oboustranně výhodný stav však v tehdejší době musel zákonitě jednou skončit. „Fungovali jsme až do okamžiku, kdy se jedna z návštěvnic doma pochlubila s nahrávkou. Pak nám zrušili scénu a my zas chvíli nato rozpustili organizaci.“ 

Od prvních krůčků Opery až po konec Folkového kolotoče to trvalo třináct let. Nejúžasnější přitom byl prý poslední ročník, mimoostravský. 

„Byl vytlačený do Břeclavi. A nutno říct, že byl o třídu až dvě úžasnější. Možná se do toho promítá skutečnost, že v tom břeclavském ‚kolotoči‘ už byl vzdor, navíc jsme ho konečně žánrově otevřeli a přibylo rockerů, jazzmanů a folkloru. Břeclav a její straničtí velitelé ale další ročník nechtěli. A my už další město nehledali. Nebyl na to čas ani peníze. Břeclav se nás začala bát a ta ostravská sounáležitost nám chyběla. Kolotoč podle nás patřil Ostravě,“ dodává dramaturg.