Ostravské stopy: Ostrava byla děsivé místo. Ale to je pryč, říká Koudela

Když se básník a kurátor Tomáš Koudela stěhoval v roce 1989 za prací z Havířova do Olomouce, byl především rád, že může prchnout ze zdejšího kraje. Speciálně Ostrava pro něj bylo to nejposlednější místo, kde by chtěl žít.

V současnosti si ji přitom nemůže vynachválit. Dočkala se podle něho nebetyčné proměny, už není tou smrdutou lagunou, ale naopak jedinečným výstavním prostorem. Jen je třeba jej ještě lépe umět využít.

„V Olomouci třeba nejdou udělat některé výstavy, kdežto tady jsou větší možnosti, ať je to Dolní oblast Vítkovice anebo zastřešené Trojhalí. Takové výstavní prostory nemá ani Praha a také málokteré evropské město. Zatím ale Ostrava stále hledá své využití. Je to logické, že něco takového musí zákonitě chvíli trvat. Ale už jsou tady první vlaštovky, jako třeba festival nové hudby, což je naprosto světový formát,“ míní Tomáš Koudela.

V Ostravě pracuje jako vysokoškolský pedagog a také pořádá výstavy například v Dole Michal. Jednou z nich je aktuální expozice výtvarníků reflektujících ve výtvarnu drsnou rockovou hudbu. Tomáš Koudela ji připravil společně s Pavlem Formanem pro hudební festival Brutal Assault a oslovili především mladou nastupující generaci. Právě Důl Michal a jeho cechovna je pro Koudelu skvělým místem, kde může spojení temných motivů v soudobém umění skvěle vyniknout i v souvislosti s ponurou minulostí Ostravy.

Svou prvotinu kolportoval před Tuzexem

Tomáš Koudela pochází z nedalekého Havířova. Výtvarné umění se sice stalo jeho celoživotní vášní a zálibou, ale nemohl se mu nikdy věnovat profesionálně, dal přednost literární oblasti. 

„Nešlo honit pět psů na jednom hřišti. Psát jsem začal na střední škole, v prosinci roku 1989 vydal svou první knížku s názvem Ostrava. Vytiskli ji v havířovské Tiskárně, což byl podnik služeb, kde se tiskla parte a svatební oznámení a jejich jedinou tiskařskou výbavou byl štoček s rámečkem, který se na ta parte používá,“ vzpomíná na své literární počátky.

Promítla se do nich i místní měsíční krajina a scenerie od Šumbarku dále na Orlovou. „Vždy tam spolehlivě zabloudím,“ konstatuje svou lokální bezradnost. Místo, kde kniha dostala svou podobu, pověstná Tiskárna, má také svůj širší význam. „Sousedila s ní hospoda pod hotelem Merkur, strašně důležitá havířovská putyka, kde se stavovali chlapi, aby tam na ranní směnu mohli lupnout dva kousky,“ dokresluje básník místní kolorit.

„Knihu jsem kolportoval v Ostravě před prodejnou Tuzexu. Prodával jsem ji místním vekslákům, protože stála deset korun. Pro pobavení, že něco takového jako poezie vůbec existuje, si koupili asi tři sta kusů. Také jsem ji udal do různých knihkupectví, kde se pak léta válela v rohu. Mezi osmi knížkami, které jsem publikoval, vyšla Ostrava v největším nákladu, asi tři tisíce kusů. Bylo mi jednadvacet let a plul jsem životem,“ vypráví Koudela.

Nejtemnější místo pod sluncem

Jaká byla tehdy Ostrava? „Stačí si přečíst mou sbírku poezie. Ostrava, to byl výkřik tonoucího, který z laguny vynořivší se chce prchnout někam pryč. Ale olej, mazut a veškerá černá hrůza jej táhne někam do jam pekelných... Opravdu jsem toto místo z celé duše nenáviděl a během dvaceti let jsem se s tímto pocitem vyrovnával. Ostrava byla děsivé místo pro život, ale to vše je nyní pryč a vůbec k tomuto období necítím žádné sentimentální nálady,“ říká po letech.

Ostravu té doby neváhá přiřadit k nejtemnějším místům pod sluncem. „Byl to opravdu děs, zničené životní prostředí, smog, město navlečené do všeho ideologického haraburdí, poutačů a týpků, co tady vládli kulturní scéně, to byly absolutně přízračné bytosti. Všechno se naštěstí kolosálně změnilo. Ani ve snu mě nenapadlo, že by se Ostrava mohla dostat do své současné podoby. Vidím to jako obrovský úspěch, přes všechny problémy, které Ostrava má, jak se emancipovala ostravská kultura a jakou roli hraje v celorepublikovém kontextu a jak jej může obohatit, ať je to třeba výtvarné umění nebo literatura,“ vyslovuje se k proměně města.

Za všechny rozdíly jmenuje charakteristickou vzpomínku na známý ostravský tank. „Když jsme přijeli do Ostravy z Havířova, tak se mi podvědomě sevřel žaludek a srdce. Jak jsme šli přes morbidní Sýkorák s tankem v zádech, tak jsem si připadal, že válka ještě neskončila. Matka mě navlékla do bílých punčocháčů a bílé čepice. Než jsem přešel Sýkorák, tak jsem byl černý, celý špinavý a byla mi zima. Téměř rituálně jsme chodili do Domu potravin, měl jsem tehdy pocit, že jde o úžasný chrám konzumu a že jsou v něm ukryty skvělé dobroty. Takto Ostrava fungovala, ne že by byla spojena s návštěvou muzea nebo nějaké galerie, setkání se s výjimečnými lidmi, to ne. Na Ostravsku nebyl nikdo, kdo by podal pomocnou ruku.“

Tesilová kultura byl absolutní humus

Setkání s kulturou v 80. letech byla ale především hudba. A to hlavně rocková. „V Havířově jsem chodil do plaveckého oddílu. Se mnou tam chodili spolukumpáni, co byli z učňáku. Všechny, kdo jsme chodili na gympl, řezali a my jim dávali svačiny. Poslouchali tvrdou hudbu a nám se to také líbilo. Bylo to nesrovnatelné s tehdejší tesilovou kulturou, která pro nás představovala absolutní humus a nenáviděli jsme ji. Poslouchat Škorpiony, Black Sabbath a později i Metallicu znamenalo pro nás prozření. Všude jsme měli propašovaný magič Grundig z Polska, na kterém jsme přehrávali kazety z ostravské burzy. Pak jsme si začali dělat zesilovače, někteří kluci zakládali kapely,“ líčí své dávné zážitky Tomáš Koudela.

O něco později se začal seznamovat s místními galeriemi. Z dnešního pohledu kurátora byl zdejší region příznačný specifickou výstavní činností. „Vystavovali tady Ivo Janoušek, Kamil Drabina, Jiří Valoch, Adriena Šimotová, v Praze by neměli vůbec šanci. Tady ovšem mohli vystavovat v Orlové v kulturním domě, v Českém Těšíně v divadelním předsálí, chvíli i v ostravském Divadle hudby,“ dodává básník.