Jak předseda speleologického spolku Orcus Bohumín, který se zabývá výzkumem jeskyní, říká, do podzemí ho žene touha po poznání a bádání.

Klubem za padesát let činnosti prošlo 128 lidí, nyní základnu tvoří 25 členů. Orcus v Beskydech objevil a zadokumentoval téměř padesát jeskyní, v Evropě a v Rusku pak ještě o desítku více.

Nadto na zhruba padesáti místech v Beskydech, Jeseníkách i jinde v kraji sčítají bohumínští speleologové zimující netopýry. „Podzemní svět je sice nebezpečný, ale současně velmi krásný. Je neskutečné, co příroda vytvořila,“ popisuje Wagner.

24 fotografií

Proč zrovna jeskyně a lezení dolů? Opačným směrem po horách to je také krásné...
Jistě, hory jsou moc pěkné, ale už od začátku jsem chtěl bádat, objevovat. A co bychom si povídali, novou horu už asi neobjevíte, kdežto neobjevených jeskyní bylo a stále zůstává dost.

Proč jste založili spolek Orcus?
Jako kluci jsme milovali trampování, samozřejmě nejčastěji jsme jezdili do Beskyd. A tam občas přespali v různých starých štolách a jeskyních. Takže když jsme potkali kluky z Ostravy, kteří už měli takový klub, přidali jsme se. Ale nebylo to úplně ono. My chtěli hlavně bádat a objevovat, tak jsme s Honzou Šimčíkem a Vládou Šimečkem založili vlastní klub.

To asi nebylo na začátku 70. let, tedy hluboko v socialismu, úplně snadné...
Šlo to jen buď pod Svazarmem (Svaz pro spolupráci s armádou – pozn. red.), nebo SSM (Socialistický svaz mládeže – pozn. red.). My se rozhodli pro druhou možnost a nelitovali jsme. Dokonce jsme si mohli i přivydělávat, dělali jsme různé výškové práce, třeba natírání komínů, takže peněz na činnost klubu bylo dost.

A proč název Orcus?
To je jednoduché. Ten ostravský oddíl, co už neexistuje, se jmenoval Hádes, tedy podle mytologického starořeckého boha podsvětí a podzemí. No a Orcus byl starořímským vládcem podsvětí a podzemí.

Jaké jste měli vybavení? Asi dost odlišné od toho dnešního.
(smích) To se nedá srovnávat. Byli jsme rádi, když se podařila sehnat kvalitnější lana, kdepak třeba nějaké sedačky. Přilby jsme měli klasické hornické, co jsme posháněli na šachtách. Dělal jsem mistra na učilišti ŽDB Bohumín, kde se učili třeba i soustružníci nebo zámečníci, takže později jsme podle fotek v západních časopisech jeskyňářů vyráběli různé prototypy pomůcek a postupně je vylepšovali.

Snad ještě větším problémem bylo tehdy vyjíždět do zahraničí, zvláště na takzvaný Západ. Výjezdní doložky, devizové přísliby, víza...
No to mi povídejte. Když jsme začali v 80. letech jezdit na Západ, tak jsme nocovali před mnoha velvyslanectvími kvůli vízům. Pro povolení bylo zapotřebí i pozvání od zahraničních jeskyňářů, že se postarají o organizaci a finanční zajištění. Naštěstí byli skvělí a pozvání ověřené notářem vždy poslali. Ale platili jsme si to sami. Později už jsme podobně jako horolezci na některých zahraničních expedicích Československo reprezentovali a byli na ně přímo vysíláni.

A nedívali se na vás západní speleologové takříkajíc přes prsty?
To vůbec, protože jak jsme třeba částečně zaostávali ve vybavení, tak výkonnostně jsme se jim vyrovnali. A za pomoc byli rádi, protože třeba Norsko je velká země s obrovským množstvím jeskynních systémů, ale jeskyňářů mají málo.

Ale ještě předtím jste už lezli do jeskyní na Krymu. Jak jste se tam dostali?
To byla obrovská náhoda. V nějakém časopise o Sovětském svazu jsem viděl článek o krymských jeskyňářích. A bylo tam uvedeno jméno vedoucího a kde pracuje. Tak jsem na tu adresu napsal dopis a po asi měsíci a půl přišla odpověď. Pak samozřejmě byly takové ty výzvy na telefon, ať jsme v pátek ve třináct hodin na poště, bude propojen zahraniční hovor. Dnešní mladí by nechápali...

Pobyt v Sovětském svazu pak nebyl s problémy?
Ani ne, protože ve skupině byl speleolog, který měl velmi dobré kontakty, ani jsem radši nezjišťoval jaké. Dokázal získat všechna povolení. Jinak se tam nikam nemohlo. Jeskynní systém na Krymu je naprosto jedinečný, část jsme objevili. A jsou tam krasové útvary, jaké jinde nenajdete. Jel bych tam nyní už pošedesáté, ale nyní tomu bohužel brání covid.

Sčítání netopýrů v jeskyni na Bruntálsku v roce 2016

Co na vaše rozhodnutí pro jeskyně říkali rodiče?

No měli strach. Mamka byla vždy úplně v hrůze, když jsem někam odjížděl. Později jsem jí to už ani nehlásil a poslal až telegram, kde jsem byl a že se už vracím.

Kde všude jste prolézal jeskyně?
Těch zemí by byla spousta. Kromě zmiňovaného Krymu nejvíce v Norsku a v Itálii, byli jsme však i na Kubě nebo v Brazílii.

A máte ještě nějaký nesplněný speleologický sen?
Těch by ještě bylo dost. Třeba jedna jeskyně v Novém Mexiku v USA, kde jsou podobné unikáty jako na Krymu. Ale nevím, jestli se povede.

Mění se i členská základna a chod klubu?
Zájemců je méně a vstupují k nám už starší, takřka třicátníci. Kdysi chtěli mladší, často ještě před osmnáctinami. Také se žilo mnohem kolektivněji, což je ale obecný jev. V klubovně jsme se scházeli nejméně dvakrát týdně, pořádali různé akce. Teď si spíše jen napíšeme přes sociální sítě. Je to určitě jiné.

Máte i jeskyňářky?
Pochopitelně, ženy u nás byly, jsou a věřím, že i budou.

Není to pro ně příliš náročná záliba?
Tak to byste se divil. V minulosti i nyní máme holky, které svou kondicí většinu chlapů předčí. Navíc se umějí protáhnout i tak úzkým místem, kde muž opravdu ne.

Co musí adept na jeskyňářství splňovat?
Rozhodně by neměl trpět klaustrofobií. Také se nesmí obávat pořádně se zašpinit, protože se plazíme i v bahně. Musí mít chuť se učit. A velmi důležitá je psychika, protože v podzemí musíte zvládat mnoho nečekaných situací.

Je dobré být předtím horolezcem?
Dobrý horolezec automaticky neznamená dobrý jeskyňář. Sice zvládá techniku lezení, ale ve tmě lézt neumí, je tam těsno, je z toho nesvůj.

Čeho si v klubu nejvíce ceníte?
Určitě kamarádství. Musíte mít k tomu druhému úplnou důvěru, vědět, že když to budete potřebovat, tak neselže.

Co jsou pro vás jeskyně a jejich bádání?
Absolutní relax a odpočinek. Tam dole zapomenu na všechny starosti. Někdy se seberu, vyjdu na nějaký kopec, chodím křížem krážem, jestli tam není nějaká díra, kterou bych mohl prozkoumat.

A bude pokračovat Orcus i poté, až skončíte?
Pevně tomu věřím. Mladí jsou nadšení, třeba kopou i tam, kde já bych už nekopal. Jeden z mých synů se speleologii věnuje hodně. Orcus se mnou určitě neskončí.