Fakultní nemocnice v Ostravě, fifejdská a vítkovická nemocnice nebo Léčebna dlouhodobě nemocných v Radvanicích. Všude tam se za pacienty otec Václav několikrát do týdne vydává „na kus řeči“. Dojíždí za nimi i na motorce.
„Je to obecně platná věc, že když se lidé dostanou do úzkých, začnou hledat smysl života a více přemýšlet a bilancovat. Na sdílení těchto pocitů jsme tu my, nemocniční kaplani,“ říká farář kostela v Ostravě-Zábřehu Václav Tomiczek, který službu nemocničního kaplana vykonává už tři roky.
V Moravskoslezském kraji slouží osm nemocničních kaplanů
„Po studiu na univerzitě jsem se v rámci civilní služby stal ošetřovatelem v hospici v Červeném Kostelci. Bavilo mě už tehdy naslouchat nemocným a pomáhat jim najít klid,“ vzpomíná devětatřicetiletý kaplan, který se na žádost biskupa k nemocným znovu po letech vrátil.
Ostravský nemocniční kaplan Václav Tomiczek.
„Před třemi lety se ostravsko-opavská diecéze snažila rozjet nemocniční duchovní podporu, protože v Olomouci nebo Brně funguje už přes deset let. V moravskoslezském regionu se toho dlouho nikdo neujal, až ta volba padla na mě. Pomoc mě ale baví,“ pokračuje Václav Tomiczek a doplňuje, že počet nemocničních kaplanů se pomalu rozrůstá. „Teď je nás osm,“ říká.
Služba nemocničního kaplana má historické kořeny. „Zdravotnická zařízení byla odjakživa spjata s duchovní podporou. Tato práce není jen o posledním pomazání, jak si mnozí myslí. Dneska už to souvisí spíše s psychologií,“ vypráví kaplan.
Kaplan občas jezdí do nemocnic na motocyklu
Pomoc v léčebně dlouhodobě nemocných kupodivu otec Václav považuje za méně náročnou než u akutních nemocničních případů. „Pacienti v léčebně jsou stabilizovaní a se svou situací často i smíření. Každý týden tam pořádám tematická povídání. Teď v adventu pacienti vzpomínají na zvyky, jak jej slavili s dětmi a podobně. Někdy přijdou sami s nápadem o čem mluvit. Pak ale sedím i několik hodin u lůžek lidí, kteří na hromadné povídání dojít už nemohou,“ popisuje kaplan a líčí rozdíl u akutních případů.
„Tam hraje roli šok. Lidé se ptají ‚Proč zrovna já mám následky po autonehodě?‘ a podobně. Tady déle trvá, než se rozpovídají. Každý případ je individuální a není recept na útěchu. Člověk musí naslouchat a snažit se získat důvěru,“ říká a připomíná, že pomoc potřebují i příbuzní. „Často utěšuji rodiče, kteří třeba čekají, jak dopadne operace syna,“ pokračuje Tomiczek, který se odreagovává prací kolem fary nebo jízdou na motorce.
„Jezdím na ní i do nemocnic,“ usmívá se kaplan, kterého čeká práce i o svátcích. „Lidé přes Vánoce nemají být sami, aby nepropadli depresím či chmurám. Vyrazím za nimi,“ uzavírá kaplan.
