Mladá zpěvačka Moonshye: Hudbou vyjádříte věci, které jinak říct nejde

  16:56
Ani těžké časy, které v souvislosti s koronavirovou pandemií dopadly na oblast kultury, nezastavily v rozletu mladou zpěvačku a autorku z Frýdecko-Místecka, která si říká Moonshye.

Pro zpěvačku a autorku písní Moonshye z Frýdecko-M9stecka představuje hudba dobrodružnou cestu, která pořád přináší něco nového. | foto: Adolf Horsinka

Svou kariéru odstartovala před čtyřmi lety koncertováním v Polsku, kde v té době žila. Loni se jí podařilo dát dohromady první album, které vyšlo nyní v lednu pod názvem Curtain of the Moon (FB zpěvačky zde).

Kolekce deseti písniček, které kromě tradičního folkového písničkářství obsahují i hudební vlivy z různých koutů světa, sklízí ze strany kritiků především pozitivní hodnocení. „Jak vytvořit dílo, které vezme za srdce, ptal se kdysi Leonard Cohen, a tato otázka zajímá i mne,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Moonshye.

Můžete mi představit, kdo je Moonshye? Většina textů o vás, které jsem jsem našel, mluví o mladé zpěvačce a autorce ze Slezska, beze jména či dalších údajů... A pak už se píše jen o vaší hudbě.
Myslím, že hudba je to podstatné, protože to je to, co lidem prezentuji a o co se dělím, tak teď nevím, co bych měla říct... Co by vás třeba zajímalo?

Alespoň nějaké biografické údaje. Odkud konkrétně ze Slezska jste? A prozrazujete i jméno?
V souvislosti s hudbou uvádím jen umělecké jméno, přijde mi to tak lepší. A jsem z vesnice nedaleko Frýdku-Místku.

Co vás přivedlo k hudbě a k psaní vlastních písniček? Kdy jste s tím začala?
Cesta k hudbě u mne vedla trochu oklikou. Jako dítě jsem ráda psala – do deníků, dopisů, nějaké básničky a úvahy, a také jsem malovala. Takže spíše byla u mě primární takováto tvorba a až později jsem objevila, že bych se mohla vyjadřovat i hudebně. Bylo to na střední škole, hodně mě ovlivnila anglická zpěvačka PJ Harvey, protože díky její hudbě jsem si uvědomila, že je možné tvořit písničky, jakkoliv mi přijdou na mysl. Dodalo mi to odvahu zkusit tvořit po svém, i když to, co mi z toho vycházelo, bylo třeba zvláštní a neuměla jsem ty písně nikam zařadit. Předtím jsem se učila hrát na kytaru na „zušce“, takže jsem měla i nějaký malý hudební základ.

PJ Harvey je většinou hluboce osobní a niterná. Řekla byste to i o vlastní tvorbě?
Ano. Myslím, že v tom je hudba magická, protože jí můžete vyjádřit věci, které prostě jinak říct nejde.

Takže vaše písničky jsou vlastně jakýmsi dalším stupněm těch deníků, které jste zmínila. Jaké to tedy je, najednou vyjít s vlastní kůží na trh?
Když jsem hrála první koncerty, bylo pro mě hodně těžké překonat stud. Každopádně zpětně to vidím tak, že když člověk najde odvahu k tomu, aby byl zranitelný, je v tom ve skutečnosti ukrytá síla, která dává člověku radost, a o to víc, když to pak přinese něco druhým lidem. Hudba je pro mě dobrodružná cesta, která pořád přináší něco nového. Někdy je to těžké a mívám trému, ale s tím se musí počítat.

Mladá písničkářka Moonshye a její tvorba získává stále více příznivců.

Mladá písničkářka Moonshye a její tvorba získává stále více příznivců.

Vy jste poprvé začala vystupovat v Polsku. Proč tam? I některé vaše písně jsou v polštině a spolupracujete s polskými umělci. Pocházíte třeba z dvojjazyčné rodiny, jak bývá ve Slezsku poměrně časté?
To ne, i když mám v rodině kořeny z Polska a Slovenska. Ještě před Polskem jsem měla kapelu ve Frýdku-Místku. Na desce jsou tři písničky, které jsme spolu hráli. V Polsku jsem musela začít od nuly, neznala jsem tam žádné muzikanty, proto jsem začala vystupovat sólově a později třeba i s dalšími lidmi. Takže na desce je pak sedm písní, které vznikly právě během posledních let, které jsem strávila v Lodži.

Jaké je polské hudební publikum? Čeští interpreti tam mají celkem úspěch.
Přijde mi, že v Polsku jsou lidé asi otevřenější k nové hudbě nehledě na žánr, je to tam více promíchané. Asi je to tím, jak je to velká země. Sama jsem byla překvapená, jak je Polsko v mnoha věcech rozvinuté, žila jsem předtím trochu v iluzi, že u nás je to kulturně zajímavější a přitom je to spíš naopak – v hudbě a třeba i ve filmu se tam děje spousta zajímavých věcí, vnímám tam velmi dynamický rozvoj. Poláci jsou i hodně vizuální národ, což mi je blízké, a proto i vizuální stránka je pro kapely a hudebníky velmi důležitá. A také si myslím, že v Polsku je mnohem větší podpora pro kulturu obecně, je pro ně důležitá. Zakládají si na ní.

Na veřejnosti jste tedy začala sólově vystupovat v roce 2017, ale loni, prakticky chvíli nato, přišla koronavirová krize, která byla pro kulturu velkou ránou. Jak to ovlivnilo vaši tvůrčí činnost?
Samotné tvoření nijak. Pořád skládám písničky, které se třeba v budoucnu snad objeví na dalších deskách. Sice jsem byla smutná z toho, že zrovna když se chystám vydat první desku, tak ji nebudu moci představit na koncertech, ale na druhou stranu věřím, že v létě už to možné bude. A také jsem zrovna v loňském roce stejně trávila čas hodně i ve studiu nahráváním, takže to nakonec možná bylo ideální načasování.

Na koncertech vystupujete především sólo s kytarou, ale deska je plná hostů, kteří zvuk značně obohacují. Jak tato spolupráce vznikala? A proč jste se k tomuto kroku rozhodla?
Vždycky jsem chtěla hrát s kapelou. To, že jsem začala nakonec vystupovat sama, vyplynulo ze situace. Cítila jsem, že ty skladby mají potenciál pro bohatší zvuk. Proto jsem brala desku jako příležitost, jak najít pro své písničky zvuk takový, jak by zněly s kapelou. V tom bylo skvělé, že jsem šťastnou náhodou potkala právě Pavla Šmída, který desku se mnou nahrával a je výborným producentem s citem pro to, co dělá. Původně jsme měli nahrát několik písniček, ale prostě nám ta spolupráce sedla natolik, že z toho nakonec bylo celé album. Pozvali jsme na desku několik hostů, většina nahrávala na dálku. Chtěli bychom desku představit právě jako kapela, ale než to bude možné, připravili jsme zatím alespoň streamovaný koncert jako duo s dvěma akustickými kytarami a array mbirou.

To spektrum hostů je celkem pestré, pocházejí z různých koutů nejen Česka a také z různých hudebních žánrů. Jak jste k nim přišla? Nebo byl tím hlavním pojítkem producent Pavel Šmíd?
Je to tak půl na půl. Na desce je opravdu spousta skvělých hostů a mám z toho radost. Pavel, který sám na albu hraje na několik nástrojů a podílel se na aranžích, pozval jazzového bubeníka Daniela Šoltise, který nahrál úžasné bicí do poloviny písniček, takže to album to úplně rozsvítilo. Dalšími hudebníky, které Pavel pozval, jsou Tomáš Liška a Antonín Fajt. K tomu pak na albu na různé nástroje hraje Joanna Szczęsnowicz, se kterou jsem vystupovala dříve v Polsku. Kytarou přispěl i můj kamarád Láďa Franek z Prouzy a houslemi Pavel Cingl a na vodní kalabasu hraje i Martin Píro, producent Rustical Records. Takže je to opravdu pestré.

Pestré je nakonec i hudební spektrum na desce: od tradičního anglosaského rustikálního písničkářství přes vliv současných ženských písničkářek až po africké blues. Oproti dřívějšímu akustickému folku je to poměrně překvapení. Byl to váš cíl? Nebo to tak vznikalo spontánně během natáčení desky?
Vše vzniklo spontánně. Když písničky píšu, vždy mám pocit, jako by každá byla z jiného světa. Vnímám tu atmosféru, kterou by písnička měla mít, ale je těžké to převést do reálu jako sólistka. Ve studiu je to pak super v tom, že se dá hledat a nakonec i najít to pravé pro každou písničku zvlášť. Takže jsem třeba věděla, že skladba Lisa má být taková anglosaská, jak zmiňujete, ale Desert Wind třeba zase spíše jako někde z marocké pouště. Těžko se to vysvětluje, ale vidím v hlavě obrazy, jak by písnička měla znít.

V jednom ze svých postů na Facebooku píšete: „Jak vytvořit dílo, které vezme za srdce, ptal se Leonard Cohen, doslova před chvílí jsem dočetla jeho životopis.“ Je tedy ta cohenovská otázka základním kamenem vaší tvorby?
Dá se to tak říct, i když úplně nejpřesnější by bylo asi upravit to na: Jak vytvořit dílo z toho, co mě chytlo za srdce.

Máte nějaký muzikantský sen nebo cíl?
Moct se hudbě věnovat dál celý život. Tvořit písničky, které lidem dají něco hlubokého a krásného.