Jeho historie následně kopírovala pohnuté osudy zdejšího kraje během posledního století. Od blížící se války, následujícího odsunu původních německy mluvících obyvatel přes vystrnadění řádových sester a následné chátrání budov až po postupnou obnovu v posledních dvaceti letech.
Blahutovice leží napůl cesty mezi Novým Jičínem a Hranicemi. Až do poválečného odsunu tady po několik století žili německy mluvící obyvatelé. A jedním z dědictví té doby je i zmiňovaný klášter. „Byl to původně selský statek, na němž hospodařil Eduard Bayer. V roce 1925 nabídla jeho jediná dcera Rosa dům i s polnostmi Kongregaci Dcer Božské Lásky, ženskému řádu sídlícímu v Opavě,“ řekl Lumír Kuchařík, jeden z hlavních hybatelů obnovy kláštera.
Kongregace dar přijala. „Původně chtěli, aby zde sestry měly místo pro odpočinek. Dalším důvodem byla možnost duchovní služby pro místní obyvatele, kteří to do nejbližšího kostela měli hodinu a půl cesty,“ uvedl Kuchařík.
Školka měla u vesničanů úspěch
Začala tak postupná přestavba hospodářství na klášter, jejíž součástí byl vznik filiální kaple, v níž se sloužily pravidelné bohoslužby. Aktivit zdejších sester však bylo daleko více.
„Byl tu dětský útulek, dnes bychom řekli školka, pro místní ženy se konaly kurzy šití a dalších ručních prací. Nechyběla ani nedělní škola pro dívky,“ popsal Kuchařík. Například o školku byl od počátku velký zájem, v malé vsi ji navštěvovalo až třicet dětí.
Kdysi hrozba, nyní možnost. Polozapomenutá jaderná elektrárna stále „nezmizela“ |
Běžné fungování kláštera však dlouho nevydrželo. S příchodem války přišel zákaz všech veřejných činností a sestry mohly pouze hospodařit. Po konci válečných hrůz byli vystěhováni původní obyvatelé vesnice a sestry v klášteře se staraly o bezprizorní děti.
„Odsun nebyl pro místní lehký, byli tady obyčejní sedláci. Když jsme třeba prověřovali padlé ve válce z řad místních, nebyl tam žádný esesman, ale lidé, co museli narukovat. V národně socialistické straně bylo jen pět až deset procent lidí a ti ostatní z nich měli strach, což píší i ve svých vzpomínkách,“ podotkl Kuchařík.
Krátce po odsunu se ke konci blížila i existence kláštera. Zrušen byl v roce 1951. „Budovy pak sloužily zemědělskému družstvu, postupně však chátraly. Nejvíce se na nich podepsala osmdesátá a devadesátá léta, kdy to byl otevřený a nevyužívaný objekt a velmi se na něm vyřádili vandalové,“ sdělil.
Obnovu kláštera brzdili místní vandalové
Další osud usedlosti se začal řešit kolem roku 2000. „Zemědělské družstvo nabízelo budovu k odprodeji za 150 tisíc korun. Několikrát jsme zkoušeli přesvědčit obecní zastupitelstvo, ať to koupí a opraví, ale zněly spíše hlasy, že nejlépe by to bylo zbourat,“ líčí Kuchařík, který působí v místní pobočce Českého svazu ochránců přírody.
Právě ta se nakonec rozhodla komplex s 26 místnostmi koupit. Začátky přitom nebyly snadné. „Zasklili jsme třeba v přízemí několik oken, a když jsme za týden přijeli, byla všechna vybitá,“ vypráví. „Věděli jsme, že to bude místní mládež, a napadlo nás, že když je nějak zapojíme, že se to zlepší. Měli jsme tady ustájené tři koně, tak jsme založili jezdecký kroužek. A výsledek? Některé z tehdejších dětí dnes mají doma samy koně.“
Tady jsem stále doma, říká vysídlený Němec. Na Novojičínsku žil do devíti let |
Budova byla ve špatném stavu. Jediné okno nebylo celé, ve stropě bývalé kaple byla vyhořelá metrová díra. To kvůli tomu, že si někdo v místnosti dělal oheň. „Řekli jsme si: zaděláme díry ve střeše, budeme shánět peníze a za dvacet let to postupně opravíme. Když jsme zjistili historii objektu, že to byl kdysi klášter, začala se hlásit spousta dobrovolníků, například z místní farnosti, kteří chtěli pomáhat s obnovou,“ říká Kuchařík.
Podíleli se i místní rodáci
Cíle rekonstrukce byly dva: komunitní centrum pro místní a turistická ubytovna. „Projekt jsme nazvali Probuzení starého domu. Přispěla nám na to spousta nadací a také němečtí rodáci, kteří odsud odešli ještě jako děti,“ poznamenal.
Opravila se i původní kaple, která dostala zpět věžičku se zvonicí. „Když klášter skončil, někteří z místních se ve věžičce pokoušeli chovat holuby. Ale poté, co jim několikrát uletěli, ve zlosti věžičku strhli. My jsme ji podle historických snímků obnovili,“ uvedl Kuchařík.
Z vybavení kaple se jako jediný zachoval oltářní kříž. „Když komunisté začali likvidovat ženské řeholní řády, místní řádové sestry rozdaly narychlo mnoho cenných věcí svým blízkým. Díky tomu se zachoval i oltářní kříž, který byl padesát let u jedné rodiny v Heřmanicích. Postava Krista ale byla skrz naskrz prožraná červotočem, proto jeden z rodáků, který byl řezbář, vyrobil Krista nového,“ přiblížil.
Obnovený interiér kaple, z původního vybavení se zachoval oltářní kříž.
Obnovu kaple, která byla i znovu vysvěcena, přivítali také místní odsunutí rodáci. „Řada původních obyvatel sem chodila do školky i na svaté přijímání. Když viděli, do jakého stavu nemovitost dospěla, velmi je to trápilo,“ sdělil Kuchařík s tím, že němečtí rodáci například sehnali historický zvon, kterým byla nově věžička osazena.
Klášter tak dnes žije novým životem. „Máme tady zázemí pro lesní klub, Montessori dílničku, knihovnu, pracovnu, malý byt. Když začal ozbrojený konflikt na Ukrajině, dva roky jsme tu měli dvě ukrajinské rodiny,“ popsal nadšenec.
Dá se tedy říct, že objekt nyní slouží k podobnému účelu jako v době kongregace? „Tak jsem o tom už několikrát přemýšlel. Dělali jsme tady kdysi i probační programy pro mládež, která za sebou měla nějaký trest. Také to je tomu podobné,“ uvažuje Kuchařík.
A připomíná novodobou historii Blahutovic, které jsou dnes místní částí Jeseníku nad Odrou. „Na životě zde se podepsal nejen odsun, ale i stavební uzávěra, která zde platila od 80. let kvůli plánům na výstavbu jaderné elektrárny. Nesmělo se tady ani stavět, dokonce se ani nemohly opravovat domy,“ nastínil. „Obec byla prakticky odsunuta bokem, byla tady špatná infrastruktura, vodovod a podobně. Vůbec se zde neinvestovalo.“
Na klášteru i nadále zbývá hodně práce. „Chceme se pustit do obnovy zbytku oken a čeká nás spousta dalších věcí,“ dodal Kuchařík.
