Umírá mnohem víc lidí. Na to se nedá zvyknout, říká vrchní sestra z ARO

  18:30
Zatímco řada lidí koronavirus podceňuje, zdravotníci v nemocnicích už celý rok s velkým nasazením a v extrémních podmínkách zachraňují ohrožené životy. Často marně. O velmi složitém období hovoří Jana Kozubová, vrchní sestra ARO Městské nemocnice Ostrava.

Jana Kozubová pracuje přes čtyřicet let na oddělení ARO, tak náročné měsíce jako v době pandemie však nepamatuje. | foto: Adolf Horsinka

Na anesteziologicko-resuscitačním oddělení pracuje 43 let, z toho 26 let jako vrchní sestra. Nikdy ale nezažila to, co při epidemii koronaviru. Posledních šest měsíců navíc koordinuje intenzivní péči o pacienty s onemocněním covid-19. „Zdravotní sestry už jsou vyčerpané, na hranici svých sil a já se o ně bojím,“ říká Jana Kozubová.

V čem změnil koronavirus konkrétně vaši práci?
Dříve jsem zajišťovala provoz našeho oddělení, tedy ARO. Od podzimu jsem koordinátorkou pro intenzivní péči a mým úkolem je zajistit zdravotnický personál pro covidové jipky, které vznikají podle aktuální potřeby napříč nemocnicí.

Kolik lůžek intenzivní péče pro pacienty nakažené koronavirem nyní máte?
Situace se mění. Například v první polovině covidového roku byla pro nás situace klidnější. Pro nakažené pacienty jsme měli vyčleněných jen pět jipkových lůžek. Ale na podzim se situace začala rapidně zhoršovat. Na přelomu roku byl největší nápor na standardní lůžka, teď na jipková. V březnu máme na JIP nejvyšší počet covidových pacientů od vypuknutí epidemie. Aktuálně tak pro ně máme vyčleněných 19 plně vybavených lůžek na několika jednotkách intenzivní péče.

Kolik je obsazených? A co řeknete lidem, kteří si myslí, že tam někteří pacienti leží jen kvůli vyšším platbám od pojišťoven?
Teď máme na jipkách sedmnáct pacientů, před pár dny jich bylo i dvacet. Ale zbytečně tam nikdo ležet nemůže. Takové výmysly, které se šíří na sociálních sítích, nás deprimují. Počty jipkových lůžek jsou totiž v každé nemocnici omezené, například my jich máme celkem 52 a potřebujeme je také pro pacienty po operacích, infarktech a podobně. Proto bychom si naopak přáli, aby těch covidových bylo co nejméně.

A to nemůžete počet jipkových lůžek za dané situace zvýšit?
To není tak jednoduché. Postelí máme dost, ale chybí přístroje i kvalifikovaný personál, který je umí obsluhovat, a vhodné prostory. JIP nelze vytvořit z běžného pokoje. Místnost musí mít speciální úpravy: antistatickou podlahu, rozvody plynů a vzduchu, možnost dialýzy...

Jak situaci řešíte, když zaplníte všechna jipková covid lůžka?
V rezervě teď máme čtyři lůžka intermediární péče. Tam sice můžeme pacienty monitorovat a dát jim kyslík, ale nemůžeme je připojit na umělou plicní ventilaci. Když zaplníme i ta, nebo budeme potřebovat další lůžka s možností připojení na plicní ventilaci, budeme muset využít další vybavená lůžka, například jeden box na chirurgické JIP, další na neurochirurgii... Ale snažíme se vystačit s tím, co máme. Když je covidový pacient po dvaceti dnech neinfekční, což ověřujeme laboratorním vyšetřením, přesouváme ho jinam. Podle toho, jaký typ péče vyžaduje. Buď na necovidovou JIP, na standardní lůžko, nebo třeba na lůžko dlouhodobé následné intenzivní péče v Orlové.

Znamená to, že lidé u vás leží na JIP průměrně 20 dní?
Tak bych to neřekla. Je to individuální. Ale pravda je, že intenzivní léčba pacientů s těžkým průběhem covidu, kteří vyžadují napojení na přístroje včetně plicní ventilace, trvá většinou týdny, někdy i měsíce. I to je důvod, proč jsou teď jipková lůžka stále plná, ačkoli část pacientů propouštíme nebo předáváme jinam a část bohužel umírá.

Jak často se od vypuknutí epidemie setkáváte se smrtí?
Na ARO, kde pracuji, byli vždy hospitalizovaní lidé v nejtěžším stavu, a některé se nepodařilo zachránit. Ale teď, hlavně v posledních měsících, se setkáváme s úmrtím mnohem častěji. Nejsem lékař, proto se k tomu nemohu více vyjadřovat, ale mohu říci, že je to pro zdravotníky psychicky velmi náročné. Umírá mnohem víc lidí a na to se nedá zvyknout. Asi nejhorší je, že někteří pacienti umírají velmi rychle, někdy se ani nestihnou dostat ze standardního lůžka na JIP. A umírají stále mladší ročníky.

Na začátku epidemie byli v těžkém stavu hlavně senioři. A teď?
Běžně se setkáváme s pacienty ve věku mezi čtyřiceti a padesáti lety, výjimečně jsou ale ve velmi těžkém stavu ještě mladší lidé.

Jak se vám daří sestavovat týmy pro covidové jednotky?
Zpočátku to bylo těžké, protože kvalifikovaných sester, které uměly obsluhovat přístroje a pečovat o pacienty v kritickém stavu, bylo málo. Za pochodu se tuto vysoce specializovanou péči musely učit sestry z dalších oddělení.

Stalo se, že některá odmítla?
Ano. Ale šlo o výjimky a my to respektovali. Většinou sestry samy nabídly, že pomohou na covidové stanici a na směnný provoz nastoupily i ty, které dřív dělaly jen ranní. Za to i za obrovské nasazení si zdravotníků velice vážím a obdivuji je. Jedou už rok v extrémních podmínkách, bez dovolených, na úkor svých rodin a volného času. Sestry už jsou ale vyčerpané, na hranici svých sil a já se o ně bojím. Potřebují odpočinek. Mám strach, že až to skončí, některé totálně vypnou.