Máme za sebou poměrně deštivé léto. Lze ještě v kraji mluvit o suchu?
Aktuálně ne. Ale nemůžeme zatím říct, že sucho definitivně skončilo a nemusíme už jej pro letošek řešit. Bude hodně záviset na průběhu září a října. Když budou průměrné, do konce roku se už nemusíme obávat. Pokud by ale málo pršelo a přišly vyšší teploty, tak se může stát, že v nižších polohách by půdní profily mohly být opět sušší. Nicméně vegetační sezona již pomalu končí, výraznější riziko nyní nehrozí.
Stačily uplynulé tři měsíce deště nasytit to, co v krajině chybí za posledních pět let?
Úplně ne. Deště doplnily mělké horizonty podzemních vod a půdní vláhu. Tam, kde pršelo abnormálně a nastřádaly se vyšší úhrny srážek, například v Beskydech, došlo i k nasycení, až zamokření půdy. Ale doplňování podzemních vod je pozvolnější proces a zásoby, které se pět let vyprazdňovaly, dva tři deštivé měsíce nenahradí.
Jak jsou na tom tedy podzemní vody?
Monitorujeme zhruba tři sta objektů podzemních vod – mělké a hlubší vrty a prameny. U mělčích vrtů a u pramenů jsou hladiny a vydatnosti normální, až nadnormální. U hlubších horizontů hodně závisí na geologické struktuře. Jejich doplňování má také setrvačnost. Vliv jarních a letních srážek se projeví ještě v září a říjnu. Očekáváme, že i v těchto hlubších horizontech se zásoby ještě doplní.
Dlouhodobější odhady ale stále počítají s vysycháním krajiny. Byl letošek výjimkou a máme se připravit na další sucho?
Současný trend není jen o rozložení srážek v čase a prostoru, ale i o cirkulaci atmosféry a světového oceánu, mimo jiné pod vlivem severoatlantické a arktické oscilace. Riziko postupného vysušování středoevropského prostoru je dost reálné. Vidíme to částečně už teď. Tam, kde byly kůrovcové holiny, a na dalších exponovaných místech už místy dochází k nevratným změnám půdy. Má snížené určité fyzikální, chemické a biologické vlastnosti, jako když onemocní. Projevuje se to i tím, že hůře přijímá a zadržuje vodu. Jde o pozvolné změny, jež míří až k režimu půdní vláhy a odtoku v řekách typickému pro středozemní oblasti. Jde ale o modelové projekce k roku 2050 a dál.
Jak si tedy kraj představit za třicet let?
Hodně záleží na tom, jak přistoupíme k lesnímu, vodnímu a zemědělskému hospodaření. Pořád se akcentuje mozaikovitost krajiny a existence malých vodních ploch. Myslím, že to je cesta. Když se řekne sucho, tak se většinou bavíme o tom, že vody je méně v řekách či nádržích, ale důležitým hráčem je i struktura krajiny. Pokud budeme mít dostatek míst, kde vodu zadržujeme, krajina jako celek s ní bude lépe hospodařit. Nutná je ale kombinace těchto drobných opatření a velkých vodohospodářských opatření. Není to buď, anebo. Pro zásobování vodou, průmysl a energetiku to bez vodních děl nejde.
Má Moravskoslezský kraj v tomto ohledu co dohánět?
V případě velkých vodních děl a zásobování vodou jsme na tom velmi dobře. Nejen v republikovém měřítku, ale i širším kontextu. Velkou výhodou je možnost vodu převádět mezi jesenickou a beskydskou částí kraje.
Roky se mluví o přehradě v Nových Heřminovech. Je potřeba?
S přehradou v Nových Heřminovech se v plánech rozvoje povodí počítá dlouhodobě. Když se na Moravskoslezský kraj podíváte, na Opavě skutečně přehrada chybí. Řeka je sice méně rozkolísaná než toky v Beskydech, ale povodňová vlna bývá i tady často problematická a obyvatele této části kraje před ní větší vodní dílo nechrání. Roli by bezesporu přehrada hrála i v zadržování vody v suchých obdobích. Přípravy hodně pokročily, u stavby přehrady jsou největší kontroverze při vysídlování, vystěhovávání, a to už proběhlo. Už bych ji dokončil.
Co ta drobná opatření, jak si severní Morava a Slezsko stojí?
Tady máme deficit. Musíme si uvědomit, že krajina před dvěma sty lety byla plná malých obecních rybníků, rybníků pro vodní mlýny, náhonů a řady dalších objektů, které postupně zmizely. V součtu jde o stovky hektarů těchto vodních ploch a stovky kilometrů drobných toků a náhonů. To byly linie pro převody vody a také rezervoáry vody v krajině, stejně jako místa pro zvýšení biodiverzity. Neméně důležité je i vytváření pestrého, druhově a věkově různorodého lesa. A to není vůbec jednoduché.
Proč? Smíšené lesy se už sázejí.
Smrk je v nižších polohách, kam původně nepatří, už přes sto let. Za tu dobu došlo místy ke změnám půdy, dlouhodobý smrkový opad ji změnil. Normální lesní půda středních poloh se v určitém ohledu přesunula na trasu tajgy či horských půd, které zadržují živiny a někdy i vodu odlišným způsobem. Takže to není jen o novém vysazení stromů. Na místech lužních lesů a nejúrodnějších nivních půd je často intenzivně obdělávaná zemědělská půda, změny jsou zde jiné, ale někdy podobně negativní. V nižších a středních polohách probíhaly i intenzivní meliorace pro odvodnění zemědělské půdy. Než se struktura a fungování postižených půd opět změní, uplynou desetiletí či staletí.
Budují se tůně, sázejí smíšené lesy, vznikají adaptační strategie. Začali jsme včas?
Začali jsme pozdě, ale přece. Za boomu vodohospodářské výstavby v 50. a 60. letech minulého století v kraji se vyskytlo jen několik jednoročních epizod sucha. Že přišel suchý rok, se bralo jako anomálie. Říkalo se, že přijdou zase vlhčí, koneckonců to tak i fungovalo. Ale poslední suchá pětiletka ukázala, že se nás ten problém týká poměrně výrazně.
Spousta institucí i odborníků přistoupila na to, že máme co napravovat a musíme vrátit do krajiny přirozený režim. Roční průměry srážek sice vycházejí pořád podobně, ale většina se teď soustředí do letních bouřkových situací, při kterých většinou méně vsakují do půdy a geologického podloží a poměrně rychle odtékají z krajiny. Jde o to, aby i v těchto případech byla krajina připravená. Aby ztlumila povodňovou vlnu a uměla s vodou dál pracovat. Je to o kombinaci velkých vodohospodářských a drobných přírodě blízkých opatření.
Které roky lze přirovnat k suchům z posledních pěti let?
Sucho v letech 1947 a 1954 bylo průběhem hodně podobné. Srážkově podprůměrné a teplotně nadprůměrné jaro vedlo k postupnému prohlubování sucha tak, že v létě byla velká neúroda a nedostatek vody. V roce 2000 došlo v dubnu a květnu ke krátkodobému výkyvu teplot a srážek, který zničil úrodu. Potom přišel rok 2003 opět se scénářem výše zmíněných let.
Dost kritická je kombinace dvou faktorů – nižší sněhová pokrývka v zimě, a tedy nižší odtok za jarního tání, a vysoké teploty vzduchu a málo srážek v počátku vegetační sezony. Krajina se pak nástupem vegetační sezony rychle vyčerpá. Pak přišlo období od roku 2014 po letošek. Až letošní červen a vyšší srážkové úhrny trend zvrátily. Letos na jaře byly hladiny podzemní vody na nejhorší úrovni za celou dobu měření, tedy místy až zhruba sto let zpátky.
Hrozí v příštích letech, že by voda z kohoutků netekla tak samozřejmě jako teď?
Už loni k tomu bylo hodně blízko a připravovala se opatření. Obecně je důležité, aby se zotavila krajina a její lesní porosty. Pomohla by sněhová pokrývka v zimě a jarní tání. Ideálních by bylo pět mírně vlhčích let. Těžko už lze ale mluvit o nějakém návratu k normálu, protože tento normál už neplatí. Proudění vzduchu na severní polokouli se pravděpodobně dostává do režimu, na který jsme nebyli zvyklí. Ať už je to krátkodobý výkyv, nebo dlouhodobý trend, je dobré se na to připravit právě vhodnými opatřeními na zlepšení hospodaření s vodou obyvatel i samotné krajiny.