Mnoho v obci po více než sedmdesáti letech zmizelo, ale 85letý Helmut Lobpreis stále v Hraběticích, místní části Jeseníku nad Odrou na Novojičínsku, hodně míst dobře poznává.
Například svůj rodný dům, jenž se sice hodně změnil, ale mužovo srdce neoklame. „Doma jsem v Německu. Doma jsem stále i tady. A už to tak zůstane,“ říká muž, který osadu v roce 1946 nuceně opustil jako devítiletý.
Vzpomíná, jak v malé osadě Grafendorf, jak se Hrabětice kdysi nazývaly, žila jen jedna česká rodina, zbytek obyvatel byl německé národnosti.
 |
„Ale Čechy jsme měli i v rodině, v opavské větvi, ostatně otec česky uměl dobře. A i když pak desítky let mluvil jen německy, tak jak sem na začátku sedmdesátých let přijel, čeština mu okamžitě naskočila,“ líčí muž, který v dospělosti pracoval jako bankovní úředník a nyní žije nedaleko Düsseldorfu.
Ovšem nyní se v myšlenkách vrací do minulosti. Helmutův otec musel narukovat do wehrmachtu, ale zajali ho ve Francii. Když se vrátil, čekal rodinu, stejně jako takřka všechny Němce, odsun.
„Mohli jsme si vzít jen pár věcí, pak přijel do obce traktor a na valníku nás odvezli do Choryně (obec na Vsetínsku – pozn. red). Tam jsme byli asi rok, pak jsme odcestovali do Německa,“ vzpomíná.
Žádná nevraživost
Na dřívější vlast nikdy nezapomněli, zvláště prý matka často o Hraběticích mluvila. Zpátky se dostali až v roce 1971.
„Obec se dost změnila, některé statky zmizely, jiné domy se objevily. Otec chodil po poli a ukazoval, kde bylo to naše a kudy vedly odvodní kanály,“ popisuje Lobpreis. Nějaká vzájemná nevraživost s novousedlíky prý rozhodně nepanovala. „Naopak. Lidé, co žili v našem domě, pak přijeli na pozvání i k nám do Německa,“ usmívá se.
Do Hrabětic teď přijel se synem a vnučkami na pozvání místního osadního výboru. „Chtěl jsem jim ukázat, kde má naše rodina kořeny,“ konstatoval.
Jak říká jeho syn Rainer, také pracovník v bankovnictví, otec o Hraběticích nikdy nemluví s hořkostí v hlase. „Vždy, když sem jedeme, má jen kladné pocity,“ podotkl.
Obec obnovila starou polní cestu
Ačkoliv Hrabětice čítají jen asi šedesát obyvatel, četností různých akcí se vyrovnají mnohem větším obcím. A nezapomínají ani na svou minulost. Například obnovili starou cestu vedoucí do Jeseníku nad Odrou a odhalili památník na místě, kde němečtí vysídlenci mohli naposledy spatřit rodnou obec.
„Byli to skvělí hospodáři a moc rádi je v naší obci vítáme. Těch, co tu ještě žili, už příliš nezůstává, proto pravidelně říkají, že jsou tu naposledy. A příště zase přijedou,“ směje se předseda hrabětického osadního výboru Miroslav Jurčák.
O víkendu v rámci oslav výročí vzniku Hrabětic přivítali několik desítek německých hostů, soubor lidových písní a tanců Javorník z Nového Jičína představil staré tance z této oblasti, které odchodem německého obyvatelstva vymizely.
Smíření? Už jsme mnohem dále
Posle starosty Jeseníku nad Odrou Tomáše Machýčka už nelze říci, že by se čeští a němečtí obyvatelé smiřovali. „To je už dávno pryč, nyní se vzájemné vztahy stále rozvíjejí.“ Připouští, že na začátku devadesátých let, po sametové revoluci, panovala u českých obyvatel nervozita. „Nevěděli, co bude, jak se česko-německé vztahy budou vyvíjet, jestli vše zůstane, tak jak bylo. Ale teď už je to úplně jiné,“ zmiňuje současný stav.
Jak uvedl jesenický zastupitel a bývalý starosta Karel Glogar, poválečný odsun nebyl v oblasti všude poklidný. „Násilí na Němcích se však nedopouštěli Češi, kteří se z regionu museli vystěhovat, ale obvykle ti, kteří přišli odjinud a nikdo jejich minulost za války neznal.“
Současný starosta Machýček dodal, že oblast Jeseníku nad Odrou po válce osídlili zejména lidé z Valašska. „Konkrétně nejčastěji z Valašské Bystřice.“ Nad dotazem, zda regionu původní obyvatelé v něčem scházeli, se starosta Machýček zamýšlí jen krátce. „Určitě scházel jejich vztah k půdě a obecně k regionu. Žili tady stovky let.“
