Je škoda, že většina lidí sbírá jen hřibovité houby, říká mykolog

  15:44
Houbařská sezona začíná 1. ledna a končí 31. prosince, tvrdí Jiří Lederer, který už sedm let vede mykologickou poradnu při Muzeu Beskyd ve Frýdku-Místku. Houbami se zabývá už od dětství a do lesa nechodí jen pro ty jedlé, ale v rámci svého koníčku pátrá i po těch vzácných, které ocení jen odborníci.

ilustrační snímek | foto: Shutterstock

„Do poradny nám chodí především lidé, kteří chtějí roztřídit jedlé houby od nejedlých, ale občas i takoví, kteří se o houbách chtějí naučit něco více,“ říká v rozhovoru Jiří Lederer.

Začíná léto, pro spoustu lidí s ním také čas, kdy vyrážejí do lesa na houby. Podle informací, které máte na webových stránkách poradny, ale lze sbírat houby už od jara...
Nejen od jara. Sezona začíná 1. ledna a končí 31. prosince. Protože pokud nejsou kruté mrazy, jsou nádherné nálezy také v zimě, například hlívy, penízovky a další. To se dají nosit plné košíky klidně i 1. ledna. Dále se dá sbírat od března až do konce roku.

Teď jsme po období intenzivních dešťů, jak tedy vypadá aktuální situace?
Teď je sezona v plném proudu. Mykologická společnost pravidelně zveřejňuje mapy růstu, teď jsou ty hodnoty střední, na některých místech i hojné, u nás je to ale trochu slabší. Houby sice mají rády vlhko, ale když jsou úplně utopené, tak růst ustane. Teď má být teplo, takže by to mělo začít růst. V Beskydech už rostou kováře, holubinky, muchomůrky, plno pečárek, hojně se vyskytuje třeba límcovka vrásčitoprstenná, což je houba, která se pěstuje i uměle. Už teď je ten počet druhů velmi pestrý a bude se navršovat až do konce srpna. Přelom léta a září bývá na letní druhy nejbohatší. Ale spousta dalších hub roste i na podzim až do doby, než přijdou mrazy.

Jaký je váš revír?
Já chodím od Šumavy až k Tatrám. Na Šumavu jezdím docela často, jinak samozřejmě Beskydy, pak Bílé Karpaty, Javorníky. Když nejdu na jedlé houby, ale chci se pokochat zajímavými nálezy, tak mám své trasy, kam můžu zajít. Takže když vyrazím na jedlé, o půl sedmé vystoupím a o půl deváté je nemám kam dávat. A když jdu jen tak, o půl šesté sednu na autobus, ve čtyři se vrátím, mám sice nějaké jedlé houby, které jsem cestou našel, ale kromě toho mám spoustu druhů zajímavých hub. Beskydy jsou v tomto ohledu velmi zajímavé. A to nemyslím jen zdejší chráněnou krajinnou oblast, která je spolu se Šumavou ohledně výskytu hub zřejmě nejbohatší lokalitou u nás.

Když najdete takovou vzácnou houbu, tak ji vezmete s sebou, nebo ji jen vyfotíte a jdete dál?
Podle toho, jak kterou, protože celá řada druhů se nedá určit jen tak od pohledu. Jsou tam různé znaky a ty je potřeba porovnat a zjistit, zda byl ten první dojem správný. Některé houby jsou opticky nerozeznatelné, je třeba je podrobněji prozkoumat, aby se dalo určit, o který druh přesně jde. Ale někdy to například trvá i celé odpoledne.

Takže ty nálezy pak ještě doma zkoumáte…
Ano, je třeba vzít vzorek, dospělou nebo mladou houbu, a pak jej důkladně prozkoumat. S určením může pomoci i biotop, v jakém houba rostla, protože některé druhy jsou striktně vázané na jeden druh stromu nebo jeden druh mechu, některé potřebují slunná, některé stinná místa.

Když jsem kdysi dělal rozhovor s mykologem Jiřím Polčákem, říkal, že houby se právě dobře hledají podle biotopů. Že když člověk ví, za jakých podmínek a v jakém prostředí houba roste, může jít prakticky najisto…
Ano, houby jsou více než většina rostlin vázané na určité vyhraněné podmínky. A když znáte, jaké nároky houby mají a na jaké lokalitě rostou, tedy stromy, klima, půdní reakce, je šance něco najít. Ale taky na daném místě nemusí několik roků nic být. Jsou roky, kdy určité houby rostou v kvantech, a jsou roky, kdy nerostou vůbec. Třeba dva tři roky mycelium shromažďuje zásobní látky a teprve další rok pak vyrostou plodnice. Ale jsou samozřejmě rovněž houby, které rostou skoro všude.

Na co zajímavého se dá narazit tady v Beskydech?
Je tady řada specifických druhů. Třeba hřib horský se dá najít jenom v Beskydech nebo na Šumavě. Naprostá vzácnost, která nikde jinde neroste, je hřib Moserův. Kolegovi se třeba podařil jediný karpatský nález jednoho druhu čirůvky matsutake. U těch hub je však problém, že musí být správný člověk na správném místě a ve správný čas. Protože ta plodnice je tam deset čtrnáct dní, běžný houbař si jí nevšimne, a těch lidí, které zajímají i jiné než jedlé druhy hub, je strašně málo. Takže tady můžou růst i další vzácné druhy, ale nikdo si jich zatím nevšiml.

Devadesát procent lidí sbírá pět šest, maximálně deset druhů jedlých hub, ale ostatní neznají. A přitom často jde o chuťově lepší a zajímavější houby, než jsou hřiby. Je to celkem škoda.

Které druhy například?
Některé holubinky jsou chuťově mnohokrát lepší než hřibovité. Ale nejde o to, které jsou lepší, já mám rád všechny, ale o to, že každá houba má v kuchyni jiné použití, jiné zpracování. Podle mne jsou nejlepší směsi. Třetina hřibovitých, třetina holubinek nebo růžovek a zbytek něco dalšího. Aby ta směs měla patnáct dvacet druhů smíchaných dohromady.

Mykolog Jiří Lederer s jedním ze svých dřívějších nálezů.

Mykolog Jiří Lederer s jedním ze svých dřívějších nálezů.

Na chvíli jsme odbočili od pátrání po vzácných druzích hub. Máte také na kontě nějaké zajímavé nálezy?
Mám, ale většině lidí to nic neřekne. Na Slovensku jsem třeba ve Strážovských vrších našel jeden druh lošákovité houby po sto letech. Roste poměrně hojně v severských zemích nebo za polárním kruhem, ale u nás se objeví velice výjimečně. Potěšil mne i nález hřibu Moserova na jiném místě než v jedné z pěti lokalit, kde se v Beskydech vyskytuje. Když už je takový vzácný druh k nalezení, tak ho člověk chce najít taky. Jsou to takové lovy beze zbraní. Je to důležitá práce i proto, že Muzeum Beskyd má herbář, ve kterém se všechny tyto vzácné nálezy dokumentují.

Dnes není problém digitální fotka, ale ne vždy se lidem podaří vyfotit houbu tak, aby se dala přesně rozpoznat. Těch znaků sloužících k přesné identifikaci je celá řada. Jsou houby dvojníci, které vypadají úplně stejně a liší se jen v jednom znaku. A jedna je třeba jedlá a druhá jedovatá. A člověk to musí znát. Bohužel většina lidí to nezná.

Jaké jsou třeba časté příklady dvojníků z praxe?
Lidé teď například chodí, že sbírají žampiony, jak lidé říkají pečárkám, ale když se jich zeptám, jak přesně poznají, že jsou to žampiony, tak nevědí. Netuší, že všechny pečárky musí mít hnědé lupeny, a když to má bílé lupeny, tak to není žampion. Naštěstí zrovna tato bedla je jedlá, ale kdyby nebyla, tak je tady plno mrtvých. Ale třeba smrtelně jedovatá muchomůrka zelená může být taky bílá. A jedna její plodnice zabije čtyři lidi. Takže když lidé sbírají bílé houby s tím, že jsou to všechno žampiony, hodně riskují.

S čím lidé do poradny nejčastěji chodí?
Když je sezona, tak nosí hřibovité houby a holubinky, jinak již zmíněné pečárky, ale ty ostatní už méně, třeba čirůvky skoro nikdo nesbírá, přitom jsou mezi nimi vynikající houby a nejsou ani moc vzácné.

A co tedy po vás chtějí?
Někteří přijdou s košíkem hub, ať jim ho vytřídím na jedlé a nejedlé. Asi 75 procent jsou lidé, kteří chtějí potvrdit, že houby, které našli, jsou jedlé. Pak chodí další, kteří nosí růžovky nebo holubinky, aby se je naučili poznávat a rozeznat jedlé od nejedlých. A to je to hlavní, co chceme dělat, mít tu osvětovou funkci, ať lidé nesbírají pořád dokola těch pár sezonních druhů.

Když jdete do lesa s mykologem, přinesete si určitě plný koš hub: