„Když lidé procházejí se svým blízkým proces jeho umírání, často sami dojdou k tomu, že smrt je pro něj vysvobozením, a přijímají celou věc daleko smířlivěji,“ říká v rozhovoru vedoucí sociálního poradenství Marie Dorazilová.

Co je přesně náplní práce vaší poradny?
Když to řeknu úplně jednoduše, tak je to psychosociální podpora jak vážně nemocným pacientům, tak jejich rodinným příslušníkům či jakýmkoliv pečujícím a následně i pozůstalým. Naši klienti jsou od dětského věku až po dospělé, tedy všechny věkové skupiny.

Dá se říct, co konkrétně s jednotlivými skupinami klientů řešíte?
Bavíme se o tématech, která klienti sami přinášejí, protože jsme individuality a pro každého člověka je důležité něco jiného. Někdo potřebuje zajistit praktické věci, u někoho to zase přesahuje až do spirituálních rozhovorů.

Jinak tím, že hodně pracujeme i s mladými rodinami, kde umírá jeden z rodičů, tak tam se ty potřeby hodně točí kolem finančního zabezpečení pozůstalých. Třeba se nám stalo, že umírající tatínek měl vážné obavy, jak to ta rodina po jeho smrti finančně zvládne. Velmi ho to tížilo, takže jsme to s ním řešili. V tomto směru třeba spolupracujeme s nejrůznějšími nadacemi, které zajišťují podporu právě pro pozůstalé rodiny.

Zmínila jste, že pracujete i s dětskými klienty…
Ano, pracujeme jak s dětmi, které umírají, tak i s dětmi, které mají třeba jednoho z rodičů po smrti. Specialitou naší poradny je i to, že chodíme do škol na preventivní intervenční programy. Děláme osvětu, bavíme se s dětmi o tom, že smrt je přirozená součást života. Oslovují nás třeba školy, kdy u nich třeba někdo ze žáků náhle tragicky zemře, nebo některému z dětí zemře třeba rodič a škola neví, jak děti ošetřit, jak s nimi komunikovat, samotní učitelé často potřebují zjistit, jak se k nim chovat. I to je součástí naší práce.

U dospělých se tedy vaše práce často točí jen kolem praktických věcí?
Ano, někdo potřebuje jenom to finanční zabezpečení. Často je naše práce jen o tom, že vyřizujeme a pomáháme sepisovat příspěvky na péči. Ty rodiny jsou pak spokojené, mají pocit, že jsou nějakým způsobem zabezpečené, a nechtějí se tím dále zabývat a dále se s námi setkávat. Někdo zase potřebuje větší podporu, takže s rodinou jsme ještě před úmrtím a věnujeme se jejím členům i po něm. V literatuře se uvádí, že většinou trvá celý rok, než lidé zpracují téma odchodu svého blízkého, ale to je opravdu velmi individuální, takže klidně doprovázíme některé rodiny i déle.

Jsou nějaké faktory, které ovlivňují dobu truchlení?
To je opět velmi individuální. Teď zrovna jsme tady měli maminku, které umřela loni v létě dcera. Už se zdálo, že je to s ní lepší, že se s tím nějak vyrovnala, ale tím, že se blíží výročí toho úmrtí, tak se zase propadla. Takže uvidíme, jak to s ní bude, až tohle období překoná. Ale když rodiči zemře jeho vlastní dítě, tak to prožívá vždy velmi těžce.

Smrtí naše práce nekončí, říká zakladatelka největšího mobilního hospicu

Pokud vím, organizujete i svépomocné skupiny, kde se pozůstalí setkávají a kde jim společné sdílení pomáhá. Funguje to dobře?
Teď jsme měli takovou rekapitulaci s klienty, kteří do skupiny pozůstalých docházejí. Ptali jsme se, jak je to pro ně přínosné? Nebo proč k nám vůbec chodí? Hodně tam zaznívá právě to sdílení, protože tady se cítí v bezpečném prostředí, kdy vědí, že ať řeknou cokoliv, tak se na ně lidé nebudou dívat nějakým špatným způsobem, protože všichni ve skupině zažili podobnou zkušenost, že jim někdo zemřel. Někdo třeba není takový, že by o tom mluvil, ale pomáhá mu, když jen může naslouchat ostatním a přitom si to v sobě nějak zpracovává.

Máme tady třeba pána, který pochoval svého tatínka, byl jedináček a dnes nemá prakticky nikoho. I on sám o sobě říká, že nemá žádné přátele. Je na invalidním důchodě, takže ani nemá žádné sociální kontakty. A on se těší, že k nám jednou za měsíc přijde a cítí se tady vítaný a že sem patří, takže pro něj je to důležité. Celý měsíc se na to připravuje, že vyjde ze svého bytu, kde by byl jinak úplně opuštěný a ztracený.

A pozůstalí se setkávají jen tady v prostorách Stromu života?
Strom života dělá jednou za rok na Gruni akci, pobytové setkání pro mladé rodiny, kde zemřel jeden z partnerů. A zároveň tam jsou i děti, mohou tak spolu strávit dvě noci v pěkném prostředí v přírodě. Pro mnohé je to často první možnost, kdy si vyjedou z domu na nějaký výlet. Protože pro mnohé mladé rodiny, třeba když zůstanou tatínci sami s dětmi, tak je pro ně úplně nepředstavitelné, že by někam jeli na dovolenou. Takže se snažíme jim to připravit, aby nemuseli dopředu nic plánovat a my se o všechno postaráme.

Máme tam program pro děti a rodiče se můžou jít sami projít, trochu se zregenerovat a vypnout. Zároveň je tam i čas na to sdílení a tím, že nejsme časově omezení, tak třeba večer vznikají hluboké rozhovory, kdy si tam mezi sebou řeknou i to, co by si za normálních okolností neřekli.

Patří k poradenství i práce s umírajícím, kdy se třeba bojí smrti a vy mu pomůžete se s ní smířit, aby to pro něj nebylo tak psychicky náročné?
O to se snažíme vždycky. Ale je třeba se trefit do času, kdy ten člověk má ještě dost síly k takovým rozhovorům. My nabízíme takovouto pomoc, ale lidé ji ze začátku třeba nechtějí, nějakým způsobem si tu situaci nepřipouští a najednou ta nemoc velmi rychle pokročí dopředu a potom už ten člověk nemá ani sílu si o tom povídat. Proto se je snažíme už na začátku nenásilně motivovat, aby se rozpovídali, dokud to jde. Pokud něco ještě chtějí říct a vyřešit, aby to udělali, protože potom, jakmile nemoc pokročí, tak na těch lidech jde vidět, že na jednu stranu by byli rádi, kdyby to mohli říct, ale už nemají kapacity si o něčem povídat.

Proto je třeba moc krásné a dojemné, když umírající rodič dokáže napsat třeba dopis dětem do budoucna, až budou starší, třeba vyznání lásky, že pro ně byly v životě tím nejdůležitějším. Někdo nahrává i hlasový vzkaz, ať to dítě má uchovaný i hlas. Protože po nějaké době zvláště úplně malé děti mohou zapomenout.

Lidé chtějí umírat důstojně. Počet lůžek v hospicích roste, dost jich však není

Je u lidí při smiřování se s umíráním a se smrtí rozdíl, zda je člověk věřící, nebo ateista?
To je dobrá otázka, ale jsme znovu u té individuality. Když je někdo věřící, tak bych řekla, že je na smrt i připraven a že se jí tolik nebojí, ale není tomu vždy tak. Někdy už pacient vypadá, že má před sebou opravdu jen pár dnů či pár hodin, ale přesto ho pořád něco drží na tomto světě. Někdy to bývá rodina, že se třeba ještě nerozloučili nebo že si neodpustili.

Ale dá se říct, že věřící rodiny zvládají tu smrt o něco lépe. Tam je pozitivním faktorem skutečnost, že ta rodina nebo ti lidé spadají do nějaké komunity, která je může podpořit. Protože často se někteří pozůstalí ocitnou v situaci, kdy se jim začnou ostatní vyhýbat, protože rádi by i pomohli, ale vůbec neví jak, jestli je vůbec mají oslovit nebo co jim vůbec mají říct. Takže třeba v tomhle vidím výhodu, že ta komunita může pozůstalé lépe podpořit.

Často se říká, že se lidé před smrtí chtějí smířit se svými blízkými. Vnímáte to také tak?
Pro nás je důležité, aby nám byli pacienti předáváni včas, protože mnohdy je to o tom, co pacient ještě zvládne. Někdy lidé náhle upadnou do kómatu nebo nemoc prudce pokročí a není prostor na nějaké rozhovory a na to smíření. A když má rodina takových zranění za život více, tak opravdu nemáme kouzelný proutek, abychom hned vše napravili. Ale někdy se stává, že i když je pacient už v kómatu a nereaguje, často třeba ještě čeká na někoho blízkého. Až třeba dojede syn z Prahy. A opravdu, jakmile vejde do té místnosti a promluví, třeba řekne: „Maminko, už sem tady,“ teprve potom skutečně dochází k úplnému konci. Říká se, že sluch odchází jako poslední, takže lidi vždycky nabádáme, že pokud chtějí být u posledních chvil svého blízkého, ať na něj mluví, ať mu ještě řeknou, co by mu chtěli říct, že to taky hodně pomáhá.

Často jsme tam s nimi a jdeme kousíček té jejich cesty a za to jsme těm rodinám vděční. Oni nám pak chodí děkovat, jak jsme jim moc pomohli a že bez nás by to nezvládli, a já to vždycky obracím na druhou stranu, že jsme vděční i my jim za to, že nás pouštějí do svého soukromí, do své intimity, do svých životů a domovů, takže je to takové vzájemně.

A kvitují pozůstalí pozitivně možnost, že mohli své blízké dochovat až k úplnému konci?
Máme vypozorované, že pokud rodina prochází procesem umírání, že lidé vidí, jak se jim ten blízký mění před očima, že mu pomaličku ubývají síly, že přestává jíst a pít, že už není tak hybný, tak pak sami docházejí k tomu, že smrt je pro něj jediným vysvobozením z toho trápení, kterým třeba procházel, a přijímají to daleko smířlivěji, než když vám třeba z nemocnice někdo zavolá, že v tolik a v tolik váš tatínek zemřel, a pak u vás začne ten proces, že se ptáte, jak zemřel a proč zemřel a kdo ví, co tam s ním v té nemocnici udělali. Takhle to celé se svým blízkým procházejí sami a díky tomu jsou i klidnější, že to měli všechno pod svým dohledem a pod svojí kontrolou.