Ostravské stopy: Havíři byli typické ostravské etnikum, říká básník Hort

  17:56
Ve svých verších sleduje básník Jiří Hort zejména civilní podobu dnešní Ostravy. V obrazech mu ulpívá skrčený kostel pod klenbou dálnice, zapomenutí hrdinové na sídlištích, proměna vysokých pecí, klub Heligonka nebo kamarádi z restaurace Zlatý lev. V seriálu iDNES.cz a MF DNES Ostravské stopy vypráví o svém vztahu k městu básník Jiří Hort.

Jiří Hort stále publikuje v časopisech Host a Welles. (14. listopadu 2022) | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

Někdy je až sociálně drsný, bezprostřední, zneklidňuje „zjizvenou kůrou topolů“, stejně jako věcně konstatuje: „Vynášeného nebožtíka třikrát šoupnou o práh.“

Narodil se ve Studénce, kde vyrůstal do svých devatenácti, posléze se přestěhoval do Ostravy, kde pracoval ve stavební firmě s hlavním sídlem na Kamenci. „Když jsem zjistil, že ze mě v Bytostavu Ostrava žádný stavební technik nebude, udělal jsem si doplňkové pedagogické studium. Z Ostravy si tehdy vybavuji zejména pro ni typické „etnikum“ – místní havíře. Co si pamatuju, tak byli vždy velice vstřícní,“ říká Jiří Hort.

„Nikdy jsem nebyl svědkem žádného incidentu, který by svědčil o nějakém násilí. Přitom jsem mockrát procházel vyloučenými čtvrtěmi, také Muglinovem nebo Hrušovem. Nepopírám, že Ostrava může být drsným městem, ale není to nic, co bych v ní zaznamenal v běžném životě. Dodnes má pro mě Ostrava svůj jedinečný kolorit a je svá,“ popisuje básník.

Na začátku prošel typickým přijímacím řízením zdejšího života: bydlel, jak se dalo, vysněnou práci nenašel z politických důvodů. „Bydlel jsem nejprve na ubytovnách, na podzim v roce 1971 jsem udělal úspěšně konkurz do místního rozhlasu. Zhruba za dva měsíce ale zjistili, že jsem byl vyloučen z Komunistické strany Československa, a tak jsem se zase dekoval. Následovalo šest let na stavebních pracích, mistrování na panelárně a podobně,“ vysvětluje Hort.

Poté Jiřího Horta přijali na stavební učiliště jako vychovatele v Ostravě-Zábřehu a v Hrabůvce. „Tam jsem už dělal takzvaného kulturního vychovatele. Bylo to tak obrovské učiliště, že si mohlo dovolit mít osmičlenný štáb kulturních pracovníků, kteří pracovali jako vedoucí zájmových kroužků,“ vzpomíná Hort.

Heřmanická věznice

Přes osmnáct let pracoval také jako vychovatel ve věznici. Prostředí, ve kterém byl vězněn i budoucí prezident Václav Havel, jej inspirovalo k další tvorbě. „Napsal jsem i jednu povídku z heřmanické věznice, je to způsob románu jednoho dne, jak to nazývá spisovatelka Radka Denemarková,“ přibližuje Hort.

Jiří Hort

Narodil se v roce 1950. Osmnáct let působil jako vychovatel v heřmanické věznici.

První báseň napsal v devíti letech. V roce 2019 vydal sbírku Když topoly.

Publikoval a publikuje v časopisech Host a Welles. V kolektivní sbírce textů Pavučina slov z roku 2008 uveřejnil své další verše a povídky. Jako tvůrce osobité básnické formy haiku se představil v almanachu Šálek dál hřeje dlaně.

Je také velkým příznivcem amatérského divadla a přivedl k němu řadu posléze profesionálních herců.

Jedná se o příběh recidivisty, který nikdy nepáchal žádnou závažnou trestnou činnost, přesto často skončil v kriminále tam, kde pracoval. „Jednou se stalo, že se pokusil zachránit vězně, který spáchal sebevraždu. Ten sice po týdnu zemřel, ale recidivista najednou procitl, prošel si řadou pochval, dostal opušťák. Neměl ale žádné rodinné zázemí, což sehrálo roli v tom, že se za něj nikdo nechtěl zaručit,“ vypráví básník.

Další Hortova povídka je z ostravského učiliště na téma pěstounské péče. „Je inspirována skutečnou událostí, protože jsem byl ještě za Československa první, kdo dostal do svěřenecké péče chlapce,“ vysvětluje Hort.

Jaká je podle něj heřmanická věznice? „Vězni samotní říkají, že to pro ně není ani tak věznice, jako pionýrský tábor. Řadu věznic jsem pochopitelně navštívil, tak si myslím, že v ní byl k vězněným vždy o něco větší respekt. Bylo s nimi důstojněji zacházeno. Proto si myslím, že v ní na čas pobývali i političtí vězni, třeba právě Havel, o němž se tady traduje řada historek. Možná s ní má spousta lidí jinou zkušenost, ale já ji mám takovou,“ popisuje básník.

„Fialové ďábly jsem nepotkal“

K jeho oblíbeným místům patří ostravská zeleň, zejména Bělský les, u kterého bydlí, a pak Komenského sady. „Když jsem jezdil do práce, raději jsem vypustil několik zastávek trolejbusu, abych mohl jít pěšky a procházet se Komenského sady,“ říká Hort.

„Vysedával jsem u Elektry a procházel kolem Nové radnice. Od té doby se hodně změnily, byla v nich vybudována cyklostezka, hráz, protipovodňové navýšení zeminy. Tehdy byly zdejší sady rozhodně zpustlejší, divočejší, až na pomník sovětským vojákům, jehož okolí bylo vždy upravené,“ konstatuje Hort.

Zaslechl i o ostravském fenoménu fialových ďáblů, výrostků, kteří ohrožovali kolemjdoucí v Komenského sadech. „Vyprávělo se to už za mého dětství, dokonce jedna dívka ze Studénky, která se shodou okolností jmenovala Fialková, měla být mezi nimi. Zlobila ve škole a nepříliš dobře prospívala. Také bylo rozšířeno, že dětem do Komenského sadů zakazovali chodit jejich rodiče, protože tam bylo nebezpečno. Já však žádného nepotkal,“ usmívá se Jiří Hort.