Konec půtkám, všelijakému přesvědčování a roztodivné argumentaci. Francouzský generál Henri Le Rond, předseda takzvané rozhraničovací komise, vyřešil před sto lety rozdělení okresu Ratiboř mezi nově vzniklé státy vojensky. Rozložil mapu regionu, vzal pravítko a mezi městy Ketř a Bohumín narýsoval spojnici.
„Co bylo nad čarou, tak na tom území se lidé mohli v plebiscitu rozhodnout, jestli chtějí k Německu, nebo k Polsku. Co zůstalo pod čarou, to automaticky připadlo Československu,“ popsal poněkud svérázné „porcování“ oblasti ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký.
Uměle vytvořená hranice měla mnohé slabiny, proto se například ještě v roce 1923 k Československu připojily obce Píšť a Hať.
Úplně spokojen nebyl nikdo. Čechoslováci chtěli nejen celé Ratibořsko, ale zvažovali i připojení průmyslové oblasti okolo města Rybnik, Němci želeli ztráty dalšího území a obyvatelé byli roztrpčení, že si nemohli sami určit svou budoucnost.
Třetího února 1920 se tedy německá posádka na hlučínském náměstí rozloučila s vedením města a hned další den napochodovalo československé vojsko. „Přijetí místním obyvatelstvem bylo poměrně chladné,“ konstatoval historik Chrástecký.
Vznikl tak region Hlučínsko, který se po několik století odlišoval a jeho jinakost přetrvávala.
V Hlučíně se koná mezinárodní konferenceV Kulturním domě v Hlučíně se v úterý 4. února, tedy přesně sto let od vstupu československého vojska, koná mezinárodní konference o minulosti a současnosti Hlučínska. Vedle tuzemských odborníků se zúčastní i hosté z Polska a z Německa. Přednášky se konají od devíti do osmnácti hodin. Konference je přístupná veřejnosti, po každém bloku se počítá s dotazy. Přímý přenos bude k vidění i na webu Muzea Hlučínska, kde je už i podrobný program. |
Už v roce 1742 totiž rakouské mocnářství vedené císařovnou Marií Terezií prohrálo s Pruskem válku o Slezsko a Kladsko, takže Ratiboř i s Hlučínem pohltilo Prusko. Odtud známé pojmenování Prajzská a Prajzák, což je zkomolenina obyvatele Pruska.
„Jenže situace byla zvláštní. Region sice politicky spadal do Pruska, později Německa, ale církevně zůstal v Rakousku a patřil pod olomouckou arcidiecézi,“ upozornil Chrástecký.
Kněží tedy přicházeli z olomouckých seminářů a často byli proslovansky orientovaní. Navíc v oblasti žili takzvaní němečtí Moravci, kteří doma a v kostele mluvili moravštinou, dialektem češtiny.
Ženy psaly papeži, aby zabránil změně
„V expozici máme modlitební knížky v moravštině, v ratibořském okrese vycházely noviny v moravštině. Ostatně právě to se stalo jedním z argumentů československé delegace na mírové konferenci, když politici poukazovali na to, že i po dvou staletích v Německu lidé na Hlučínsku mluví česky,“ vysvětlil ředitel hlučínského muzea.
Jenže když se po 1. světové válce začalo proslýchat, že se část ratibořského regionu přičlení k nově vzniklému Československu, lidé rozhodně nejásali. Spíše naopak. Například zrovna v Hlučíně byla v roce 1919 velká demonstrace.
Z dobového tiskuObyvatelé Hlučínska! Přišla chvíle rozloučení. Smutná a zneuctívající mírová smlouva, která pokořila Německo, musí býti splněna. Všechny naše pokusy zachovati Hlučínsko Německu a vám zabezpečiti alespoň hlasovací právo úplně ztroskotaly. Vřelé svazky, jež staletí vás poutaly k Prusku, musily býti rozvázány. Nikdy nevzdáme se naděje, že jednou opět vás uvidíme spojené s námi. Německo žije a opět sesílí. Bůh s vámi! Noviny Reichsblatt Ratiboř, leden 1920 |
Mnohým obyvatelům se paradoxně nelíbilo, že jako katolíci mají být součástí státu, který považovali za pohanský. „Ženy dokonce psaly papeži, aby se zasadil o zachování Hlučínska v Německu, a ne mezi bezvěrci Čechy,“ přiblížil neklidné poválečné poměry Chrástecký.
Lidé mohli ještě takzvaně optovat k Německu, což však znamenalo, že se do roku museli vystěhovat. „Využily toho asi tři tisíce lidí, většinou to byli například učitelé nebo úředníci,“ nastínil historik.
V Německu se slušně vydělávalo
Na Hlučínsku začalo počešťování. Záhy po únoru 1920 vznikly domy pro československé úředníky, brzy se otevřelo české gymnázium. Současně přicházeli lidé z vnitrozemí.
„Problémem však byla práce. Vazby s Německem zůstaly zpřetrhány, jenže Československo mnoho příležitostí nenabízelo. Lidé často třeba na Ostravsku slýchávali, že pro Prajzáky práce není,“ zmínil Chrástecký.
Situaci dále zhoršila světová hospodářská krize a po roce 1933 začínal mít stále silnější vliv německý nacionalismus. Hlučíňané opět začali pracovat v Německu, kde si i díky výhodnému kurzu slušně vydělávali. Získali pocit, že za hranicemi se žije lépe.
Proto nebylo divu, že když po mnichovském diktátu muselo odejít československé vojsko a 8. října 1938 do Hlučína vstoupily německé jednotky, bylo město slavnostně vyzdobeno. Hlučínsko bylo přičleněno do Říše. „Lidé záhy pochopili, že hitlerovské Německo není staré Prusko. A pak začaly chodit povolávací rozkazy do wehrmachtu,“ podotkl historik.
Odsun? Na rozdíl od Sudet odešlo nemnoho lidí
Muži z Hlučínska byli žádaní, protože zatímco v Německu byla branná povinnost dlouho zakázaná, povolanci z Hlučínska měli nejméně základní znalosti z výcviku v Československé armádě.
„Z regionu s asi 45 tisíci obyvateli narukovalo 13 tisíc mužů. Zemřely nebo zůstaly nezvěstné asi tři tisíce mužů, dalších pět tisíc se vrátilo s doživotními následky,“ popsal Chrástecký.
Hlučínsko navíc utrpělo těžké ztráty na sklonku války, kdy se krajinou přehnala vojska v rámci Ostravsko-opavské operace. „Bylo to pak moc těžké, zničené životy, rozbité domy. Muži se ze zajateckých táborů vraceli mnoho let.“
Další neobvyklostí se stal poválečný odsun. Zatímco jinde v pohraničí muselo odejít až devadesát procent obyvatel, z Hlučínska za hranice nuceně zamířilo jen asi pět procent. „Bylo by totiž zvláštní, kdyby došlo k odsunu obyvatelstva, o kterém československé úřady dříve tvrdily, že má český základ,“ vysvětlil historik.
Připomeňte si osud Hlučínska v seriálu iDNES.tv Před 100 lety
10. ledna 2020 |