Soutěž, která nese jméno po sportovní a filmové legendě Arnoldu Schwarzeneggerovi, je neobvyklá hlavně v tom, že se na ni nedá nijak kvalifikovat. Soutěžící z celého světa jsou vybíráni porotou pouze na základě svých sportovních výsledků. „Byla to pro mě velká pocta,“ říká 47letý Miroslav Šín, který skončil na 10. místě a vysloužil si pozvánku i na příští ročník soutěže.
Jaké jste měl pocity, když jste byl na závod vybrán?
Nemohl jsem tomu uvěřit. Dozvěděl jsem se to navíc přímo ze startovní listiny, kde jsem uviděl své jméno. Oni totiž ani nepočítají s tím, že by jim to někdo mohl odříct, protože pro Američany je čest se vůbec na tuto soutěž dostat.
Jak dlouho jste se na závod připravoval? A lišila se příprava od vašich běžných tréninků?
Na přípravu jsem měl jen měsíc a půl, ale už předtím jsem počítal s tím, že bychom jet mohli. Takže tři měsíce před soutěží jsem najel na intenzivnější tréninkový plán. Nevěděli jsme, v jakých disciplínách se bude soutěžit, takže jsem trénoval na klasický silový trojboj. Až tři týdny před soutěží nám řekli, že to bude strongmanský závod, a museli jsme přípravu úplně změnit. Jezdili jsme k Jiřímu Tkadlčíkovi, který je v této disciplíně mistrem světa, a s přípravou nám pomáhal i Marek Tyl z Defenders Gymu.
Byly pro vás ty tři týdny dostatečnou dobou na přípravu?
Ne, bylo to strašně málo. Musel jsem se naučit úplně jinou techniku a ve strongmanských závodech jdou ty disciplíny hodně rychle za sebou, na což jsem nebyl zvyklý.
V jakých disciplínách se přesně soutěží?
Soutěží se ve čtyřech disciplínách. První je zvedání 120kilové klády nad hlavu po dobu jedné minuty. Následuje běh se 120kilovým pytlem písku, se kterým se závodník snaží uběhnout co největší vzdálenost. Třetí disciplínou je mrtvý tah, kdy zvedáte činku s 240 kily ze země k pasu a jako poslední byl přítah 260kilových saní na laně na vzdálenost deseti metrů v co nejrychlejším čase.
Kolik času jste měl na oddech?
Myslel jsem si, že bude po každé disciplíně tak deset minut pauza. Dávali nám ale vždy tak čtyři až pět minut, takže během čtyřiceti minut jsem měl vše za sebou. Dokonce se stalo, že po chození s pytlem písku se několik závodníků z té námahy pozvracelo.
Kolik soutěžících se o titul nejsilnějšího hasiče světa ucházelo?
Bylo nás celkem čtrnáct plus dva náhradníci, mezi nimiž byl i Jan Pipiš z Liberce. Co jsem se dozvěděl, vybírali z více než tisícovky hasičů z celého světa.
Vy jste už v minulosti získal zlato v silovém trojboji na světovém turnaji v Sydney a Jižní Koreji. Byl od nich Arnold Sports Festival nějak odlišný?
Rozhodně. Byla tam úplně jiná atmosféra. V hledišti bylo několik tisíc lidí a všichni fandili. To bylo něco neskutečného. Tohle na světových turnajích nezažijete, protože v Americe to úplně jinak prožívají. I mezi soutěžícími vládla přátelská atmosféra. S klukama jsme si mezi sebou fandili a nebyla mezi námi žádná nevraživost. Naopak jsme se chodili povzbuzovat, když se někomu něco nepovedlo.
Nebyl jste před tolika lidmi nervózní?
Byl a hodně. Hlavně před první disciplínou, když jsem viděl, jak ta kláda ostatním klukům padá. To mě úplně semlelo. Když jsem ale přišel na řadu, musel jsem se soustředit na svůj výkon a nervozita postupně opadla.
Patronem této soutěže je Arnold Schwarzenegger. Měl jste příležitost potkat se s ním osobně?
Během víkendu, kdy se soutěž konala, se s námi setkal třikrát. Dvakrát přišel pozdravit nás hasiče i ostatní závodníky a potřetí nám předával pamětní medaile. To bylo nejtěsnější setkání s ním a byl to pro mě splněný sen. I když snem se to vlastně ani nedá nazvat, protože jsem si nikdy ani nepředstavoval, že bych se kdy s Arnoldem Schwarzeneggerem vůbec mohl setkat.
Jaké to pro vás bylo?
Nemohl jsem uvěřit tomu, že se to doopravdy děje. Když jsem v patnácti začínal cvičit, měl jsem Arnoldovy plakáty vylepené po zdech a byl pro mě inspirací. Najednou stál před námi a promluvil hlasem, který člověk zná z jeho filmů. Teď je to sice už starší pán, ale stále je velice charismatický člověk. Byl to pro mě obrovský zážitek.
Řeší se i na takovém turnaji doping?
Neměli jsme tam nikoho, kdo by doping kontroloval, a nemyslím si, že by ho tam někdo z nás hasičů dělal. K tomu vrcholovému sportu už to ale tak nějak patří. V minulosti jsem se s tím setkal na světových hasičských hrách, kde jsem viděl, jak Rusové dopovali na záchodech.
Jak dlouho už závodíte? A co vás k tomu vlastně přivedlo?
Začal jsem závodit až poté, co jsem se dostal k hasičům. To znamená, že už to bude skoro pětadvacet let. Nejdříve jsem zkoušel závody jako Nejtvrdší hasič přežije, kde jsem zjistil, že mám dispozice pro silové sporty. To mě přivedlo k silovému trojboji, ale chvíli jsem dělal také páku nebo wrestling. Teď chci ale zkusit rok čistě jen strongmanský trénink, protože mě pozvali i na další ročník Arnold Sports Festivalu.
Co vás motivuje k tomu takto tvrdě a dlouho trénovat?
Prostě mě to baví a za ty roky už mám sport jako drogu. Když týden nejdu cvičit, začnu být nervózní a protivný sám sobě. Teď mě motivuje i příští ročník soutěže, kde bych chtěl dosáhnout lepších výkonů. Letos jsem nebyl v úplně stoprocentní formě, protože jsem si před závodem zranil rameno. Vyloženě mě pak mrzel běh s pytlem písku, kde jsem špatně pochopil výklad pravidel. Tam věřím, že mám ještě velké rezervy.
Vaši synové jsou také sportovně nadaní. Hrají baseball za Arrows Ostrava v extralize. Pomáháte jim nějak s tréninkem?
Ano, Alexandr i Jakub nyní hrají za muže a jsou už dvakrát mistři republiky. Ke sportu jsem je vedl a občas spolu chodíme cvičit i teď. Jejich trénink je sice úplně jiný než můj, ale když třeba na zimní přípravu potřebují nabrat kila, tak jim pomáhám. Vlastní děti se ale trénují nejhůře a jsem u toho nervák.
Co vás vůbec přivedlo k tomu, stát se hasičem?
Byla to více méně náhoda. Mám vystudovanou stavebku a chvíli jsem se v oboru i pohyboval. Vůbec mě to ale nebavilo. Vždycky mě bavilo nějakým způsobem pomáhat, a tak jsem začal uvažovat o tom, že půjdu k policii. Pak se ale uvolnilo místo u podnikových hasičů ve Vítkovicích a já se zkusil přihlásit. Po třech letech jsem přešel do Ostravy, kde už jsem zůstal.
