Na první pohled je z nich znát nadšení ze setkání s obyvateli Kolumbie nebo Ekvádoru. Nechybí jim dramatické, ale ani komické okamžiky, hloubka porozumění s obecně platnou lidskostí. Na začátku přitom byl zážitek z ostravského kina na dobrodružné klasice Honba za diamantem.
Na vaší časoprostorové ose jsou poměrně velké skoky: Ostrava, Praha, Kolumbie. Jak to začalo?
Velice rád se vracím do Ostravy, ale kvůli práci žiju momentálně v Praze. Do Jižní Ameriky jsme se se ženou vypravili v okamžiku, když jsme se cítili osobně vyhořelí. V Praze jsem působil dvanáct let jako muzikant, ona jako výtvarnice. Chtěli jsme poznat dobrodružství, a tak jsme za ním vyrazili. Nejdříve do Ekvádoru. Jenže tam můžete pobývat jenom omezenou dobu. Když nám skončila víza, rozhodli jsme se pro sousední Kolumbii. Byli jsme tak 18 měsíců v Ekvádoru a 21 měsíců v Kolumbii.
Proč ale právě tato oblast?
Latinská Amerika nás zaujala proto, že má žena je vystudovaná hispanistka a milovnice španělské kultury a hispánského světa. Kdežto já jsem v osmi letech viděl na konci 80. let v kině dobrodružnou komedii s Kathleen Turnerovou a Michaelem Douglasem Honba za diamantem, což se mně strašně líbilo. Přišlo mně to tak nádherně cáklé, že jsem si říkal, že bych tam jednou měl žít. Ocitl jsem se tak po letech přesně na těch místech, kde se odehrává tento příběh, a musím říci, že de facto je tento film velmi reálný.
Vaše nová kniha má nezvyklý název, jak vznikl?
Posekejte si ten trávník, nejsou vidět hadi – to byl pozdrav od mé sousedky. Když jsme bydleli v Kolumbii první dva týdny, tak jsme byli greenhorni – zelenáči a neznali jsme tamní rysy a detaily, tak jsem nesekal trávník a oni mně řekli, že jsem vůl, že nejsou vidět hadi. Jsou tam jedovaté zmije, které když vás kousnou, tak se dvě hodiny dusíte, až se udusíte. Není vám pomoci. Hadů sice není moc, ale když jsou, tak to stojí za to. Trávníky se sekají proto, aby když se pase kůň, nebyl uštknut.
Co vaše muzikantské řemeslo, dalo se jím uživit i za kopečky?
V Jižní Americe jsem začínal jako muzikant. Byla období, kdy se dařilo více a kdy se dařilo méně. Sehnat tam klasickou manuální práci je dost problematické, protože policie dost hledí na to, zda máte pracovní povolení. My jsme přijeli opravdu jako dobrodruzi, bez toho, že bychom měli nasmlouvanou nějakou firmu. Sehnat ji je strašně těžké. Abyste mohli být v Kolumbii zaměstnaní, tak vás může zaměstnat člověk, který vydělává měsíčně sto tisíc korun. Tím pádem odpadá možnost, že by vás zaměstnal drobný živnostník. Hospůdka, kavárna nebo drobné obchody, to prostě není možné. Mohl jsem se tedy živit jen jako muzikant a příležitostně jako fotograf. Když jsem zrovna neměl do čeho píchnout, začal jsem psát povídky.
Odkud se vzal ten prvotní impulz k psaní?
Na ulici jsem se naučil velmi dobře španělsky a začal jsem s místními žít a povídat si s nimi. Zjistil jsem, že jak Ekvádorci, tak Kolumbijci mají tak neuvěřitelné životní příběhy, že by bylo škoda, kdyby je nebylo možné zaznamenat. Tamější lidé dennodenně bojují o živobytí a neví, jestli se dožijí rána. Prvotně jsem psal reportáže na Facebook. Ohlasy lidí mě ponoukly k jejich vydání. Lubomír Houdek z nakladatelství Galén mi vydal první knihu a pro její úspěch zanedlouho vyjde pokračování.
Na začátku ovšem byla učebnice na foukací harmoniku.
Jsem profesionální hráč na foukací diatonickou harmoniku a jsem držitelem prestižního ocenění Hohner Newcomer 2009. K napsání mé prvotiny došlo tak, že jsem si foukačkou „vyhrál“ břišní kýlu. Půl roku jsem nemohl nic dělat, tak jsem si říkal, že se musí stát nějaký zázrak. A opravdu, dostal jsem nabídku na napsání knihy o foukací harmonice. Tehdy jsem si poprvé vyzkoušel jak formulovat věty, aby zapadaly do sebe a gramatika byla správně.
O čem jsou vaše příběhy a jak se prolínají s vaší životní zkušeností?
Jedna z mých povídek pojednává o tom, jak jsem byl u zubaře. Chytly mě zuby a zubař se rozhodl, že mi je vyčistí žhavým drátem. Dali jsme si předtím panáka. On si dal dva, aby se trefil. Trefil se. Nikomu bych to nepřál, ale bylo to zajímavé. Napsal jsem to s bolavou hubou těsně potom. Musím říct, že v Kolumbii se fantasticky píše proto, že je to opravdu země, jak se říká, magického realismu. Není to kec, ale fakt.