Postupně jste se v církevní hierarchii propracoval až na biskupa. Jaká to je funkce? Dala by se připodobnit k někomu ve světském životě?
Asi bych se trochu vymezil vůči tomu, jak jste řekl, že jsem se propracoval církevní hierarchií. Nijak cíleně jsem se nepropracovával. Po studiích, v roce 2000, jsem nastoupil na místo kaplana, tedy duchovního, který se ještě stále musí spoustu věcí naučit, do Opavy, k velice moudrému a váženému děkanovi Josefu Veselému. Po dvou letech jsem byl jmenován na první samostatné místo do Stěbořic. V roce 2008 si mě zavolal biskup František Lobkowicz, že by mě potřeboval jako generálního vikáře, což je zástupce biskupa, někdy se také říká druhé já biskupa, zástupce biskupství...

Je to ten výkonný člověk, který se stará o chod církve?
Ano. Kdybych to přirovnal v civilní rovině, na úrovni krajského úřadu nebo statutárního města, tak je to první náměstek.

Nebo tajemník?
V jedné osobě. V podstatě obojí. Je to první náměstek, který má statutární pravomoce, a zároveň to je ředitel toho úřadu. Generální vikář je ředitelem biskupství, toho týmu lidí, který zde pracuje.

To bylo v roce 2008. Byl jste tehdy „mladý a nadějný“, jak se říká? Víte proč vás tehdy biskup oslovil?
To je spíše otázka na něj, proč mě oslovil, mi nikdy neřekl. Bránil jsem se tomu. Myslel jsem, že jsem na to příliš mladý, že se musím ještě hodně učit. Ale on si stál za svým. Tak jsem tady před dvanácti lety nastoupil.

Nakolik jde u generálního vikáře o práci ekonomickou a nakolik duchovní?
Zahrnuje obě roviny. Jak složky ekonomické a hospodářské, tak duchovní neboli pastorační. Máme tady centra, která se věnují třeba mládeži, rodinám, vyučování a mají na starosti školy, ale i odbor ekonomický či majetkový.

A pak přišel rok 2017...
To byl biskup František vážně nemocný a začal se hledat pomocný biskup. Na pohřbu pana kardinála Vlka v Praze mne oslovil apoštolský nuncius a řekl mi, že se papež rozhodl jmenovat pomocným biskupem ostravsko-opavské diecéze mě.

Tušil jste to?
To, že se pomocný biskup hledá, se vědělo, bylo to opravdu potřeba. Síly pana biskupa byly kvůli nemoci velice omezené. To, že bych to mohl být já, jsem si připouštěl, ale nijak vážně jsem se tím nezabýval.

Vy jste se teď stal klasickým biskupem a jste v té funkci dva, nebo je to jinak?
Nestal jsem se klasickým, přesněji diecézním biskupem, ale apoštolským administrátorem, což je funkce v jistém smyslu mimořádná.

Biskupem ale jste.
Biskupem jsem od roku 2017.

Čili teď jde o vaše funkční zařazení, podobně jako tomu je v armádě?
V podstatě ano. Jde o zařazení ve funkci, kterou jako biskup zastávám. Také kněz může zastávat různé funkce. Může být kaplanem, farářem, děkanem. Biskup může být pomocným biskupem, diecézním biskupem, těch možností je více. Například v Římě jsou biskupové, kteří nemají vlastní diecézi, jsou součástí struktur vatikánské kurie.

Jaký je tedy rozdíl mezi vaší současnou pozicí a biskupem? Pomocným biskupem už předpokládám nejste.
Nejsem pomocným biskupem, od 1. června jsem byl papežem jmenován apoštolským administrátorem diecéze. Papež do jmenování napsal krásné zdůvodnění: „Protože diecézní biskup František Václav Lobkowicz je schopen vykonávat úřad biskupa jen s velkými obtížemi, jmenuji vás apoštolským administrátorem diecéze.“ Nejsem tedy biskupem diecézním, tím je stále biskup František. Ale to břemeno řízení diecéze je nyní na mně.

Kým je vlastně v církevní hierarchii biskup?
Biskup je člověk, jemuž je papežem svěřena správa části církve na území, kterému se říká diecéze. Kdybychom měli biskupa přirovnat k někomu v civilní rovině, byl by to hejtman Moravskoslezského kraje.

Ale není tady česká vláda, která je nad hejtmanem.
To není, každý biskup je podřízen přímo papeži.

Čili, řečeno vojenskou terminologií, je biskup Lobkowicz velitelem útvaru a vy náčelníkem štábu?
To není úplně přesný příměr. Takový se ostatně hledá velice těžko. V obvyklé situaci to přirovnání odpovídá. Biskup je velitelem útvaru a vikář náčelníkem štábu, případně je zde ta paralela s prvním náměstkem. Ale tady v této mimořádné situaci k tomu civilní paralelu neumím najít.

Velitel je zraněn a část pravomocí přechází na náčelníka štábu?
Možná. Je to tak, že jsem převzal část řídicích pravomocí. Raději bych to ale přirovnal k lodi. Diecéze je loď, která má svou posádku a někdo stojí u kormidla. A stát tam není vždy jednoduché, vyžaduje to nějakou sílu. Teď jsme se s panem biskupem vystřídali u toho kormidla, ale stále se s ním budu domlouvat, kudy se má plout.

Je velký rozdíl mezi pozicí generálního vikáře a vaší současnou?
Apoštolský administrátor má plnou rozhodovací zodpovědnost, kterou generální vikář v takovém rozsahu nemá.

Vy jste přišel na biskupství v roce 2008. Mezitím církev získala zpět majetky, které jí byly ukradeny komunisty. Vrátil se vám velký majetek. Musel jste se doučovat ekonomii, abyste se o něj mohl starat?
Museli jsme se rychle zorientovat. Navrácený majetek převzít a začít s ním hospodařit. Škarohlídi samozřejmě říkali, že to nezvládneme, ale když se ohlížím těch šest let zpátky, kdy se začal majetek vydávat, tak se nám podařilo rozjet třeba hospodaření na lesním majetku.

Bylo to těžké?
Vyžadovalo to seznámit se s hospodařením, sestavit tým lidí, kteří se o Biskupské lesy starají. Samozřejmě musíme počítat s vlivy přírody, jako je sucho nebo kůrovec...

Musel jste se hodně učit? Doplňoval jste si třeba ekonomické vzdělání?
To jsem si nedoplňoval, máme na to tým lidí, o které se vedení diecéze může opřít. A ten tým, který tady biskup František čtyřiadvacet let budoval, je velice kvalitní.

Spolu s církevními restitucemi je tady i odluka církví od státu. Nakolik jste už dnes jako diecéze schopni fungovat samostatně ekonomicky? Nebo ještě státní příspěvek potřebujete, protože ty škody za 40 let komunismu jsou příliš velké?
My se aktuálně nacházíme v jakémsi přechodovém období, kdy je stále vyplácen snižující se příspěvek ze strany státu a my se stáváme více a více nezávislými.

A jak se vám to daří?
Zatím se nám to daří, i když vlivy, jako třeba kůrovec nebo sucho, nás netěší.

Je hospodaření v lesích významnou částí vašeho hospodaření?
Ano. Lesní majetek je významný pilíř našeho hospodaření. Pak máme nějaké zemědělské pozemky, které pronajímáme, pronajímáme budovy, byty, ale lesy jsou nejvýznamnější.

Velkým tématem posledních dní je koronavirus. Nakolik se vás příchod pandemie dotkl?
Měl na nás obrovský dopad, stejně jako na chod celé společnosti. Církev je společenství a každé společenství stojí na setkávání lidí. Nejen při bohoslužbách, ale i při jiných aktivitách. A to všechno najednou bylo odstřiženo, pozastaveno. A my jsme se museli v této situaci zorientovat.

Jak se vám to podařilo?
Jsem rád, že jsme na tuto situaci dokázali zareagovat. Kněží se naučili rychle fungovat jinak, začali například streamovat bohoslužby...

Je to velká změna?
Je to velká změna. Sloužit bohoslužbu před prázdným kostelem, kde stojí jen kamera nebo nějaký jiný elektronický přístroj, je špatně. Je to jako pro fotbalistu hrát před prázdným hledištěm. Znovu opakuji. Církev je společenství. Kněz nepotřebuje diváky, ale spolu s věřícími potřebuje vytvářet společenství.

Bylo pro tyto přenosy nutné jakési „požehnání shůry“? Aby byla taková bohoslužba na dálku pro věřící „opravdovou“ bohoslužbou?
Bylo k tomu dáno zvláštní dovolení, kdy bylo řečeno, že se za účast na nedělní bohoslužbě považuje i její sledování prostřednictvím médií.

Byla to novinka?
Ano. Taková situace tady, s možnostmi současné techniky, nikdy nebyla.

Bude v tom možné pokračovat, i když se situace uklidní? Například pro lidi, kteří se do kostela, třeba ze zdravotních důvodů, nedostanou?
Ty možnosti tady byly už před koronavirem. Ale nebyly tak rozšířené. Už před koronavirem byly přenosy mší svatých, díky koronaviru se tyto možnosti zmnožily. Vím o farnostech, které u toho chtějí zůstat, budou přenosy dále nabízet.

Změnil se nějak přístup lidí k církvi v době koronaviru?
O přenášené bohoslužby byl velký zájem. Podle některých kněží byl počet zhlédnutí větší, než kolik lidí mají v neděli v kostele. Takže ten zvýšený zájem tady určitě byl.

Koronavirus postavil na piedestal záchranáře, hasiče, lékaře. Ale byli tady i lidé v sociálních službách, o kterých se mnoho nemluvilo. Mezi nimi je například i hodně řádových sester a dalších věřících.
O práci v sociálních službách se teprve nyní začalo mluvit. Jak je to práce náročná a namáhavá. To, jak fungovali lidé v mnoha domovech pro seniory, jak nechodili domů, aby zabránili riziku zanesení nákazy, to je obdivuhodné. A je úplně jedno, jestli šlo o lidi věřící, nebo nevěřící. Za jejich osobní nasazení jim patří veliký dík a obdiv.

Kolik diecéze spravuje takových zařízení zaměřených na sociální péči?
To z hlavy neumím vyčíslit. Ale jako biskupství zřizujeme osmnáct oblastních Charit. Téměř každá Charita má nějaké obdobné zařízení, výjimečně není žádné, jinde ale jsou dvě, někdy i tři.

Ptám se na to proto, že součástí koronavirové krize byl i nedostatek ochranných pomůcek. Jak se vám je dařilo shánět?
Stavěli jsme se k tomu jako většina národa, začali jsme šít...

Rozstříhali jste ornáty?
Ne, ty jsme určitě nerozstříhali (směje se). Ale v mnoha Charitách se začaly šít roušky. Opavská Charita má i lasery, tak začala vyrábět ochranné štíty z plexiskla. Ukázalo se, že umíme být tvořiví, že se s tou situací umíme popasovat. V církvi se zvedla, stejně jako ve většině společnosti, obrovská vlna solidarity.

Kde byste chtěl, aby diecéze byla za pár let?
Vrátím se k obrazu lodi. Ta se tady plaví už několik let. Já chci u kormidla udržovat směr, který byl dán. Život může přinést situace, kdy se budeme muset rozhodovat, ale to základní nasměrování k Bohu musí zůstat. Přál bych si, abychom byli Bohu o kousek blíž a nedělali Pánu Bohu ostudu.