Třicátého ledna zemřela má babička Ljudmila. Bylo jí 82 let. Kvůli válce na Ukrajině jsem se s ní nemohla rozloučit, nemohla jsem přijet na její pohřeb, nemohla jsem na něm podpořit svého otce. Byla to jeho maminka. Pohřeb byl v úterý, za nás na něj šel jen můj manžel Danil.
Ljudmila Gavrilovna. Tak se jmenovala. Před čtyřmi měsíci, když Rusové začali ostřelovat město Záporoží, odjeli mí rodiče i s babičkou ke svým příbuzným do vesnice v jiném regionu. Bylo tam klidněji, nevybuchovaly rakety, neřvaly sirény.
Babička tak prožila své poslední měsíce v relativním klidu. Teď se rodiče do Záporoží vrátili, aby ji pohřbili. Vedle mého dědečka, který zemřel v roce 2014.
Babička pocházela z Ruska. Narodila se v Kirově a žila tam celé dětství. Ale od roku 2014, kdy Rusové obsadili Krym, už nechtěla mít se zemí, kde se narodila, nic společného. Často říkala: „Stydím se za to, že jsem Ruska.“
Její matka brzy zemřela, mou babičku tak vychovávala starší sestra. Ljudmila byla válečné dítě. Pamatovala si, jak k nim domů chodili Němci a žádali o jídlo. Její vzpomínky na dětství zahrnují hlad a zimu.
Když jí bylo asi třicet, přestěhovali se s dědečkem a mým otcem z Ruska na Ukrajinu. Tehdy se do naší země zamilovala, jak mi řekla.
Celý život pracovala jako zdravotní sestra a pomáhala lidem. U ní v domě vonělo čerstvé pečivo, ráda pekla. Vždy si budu pamatovat, jak jsem se u ní po škole zastavila a ona mě nakrmila domácími knedlíky a buchtami s čajem a já si pak mohla zdřímnout pod jejím huňatým šátkem.
Věřím, že je nyní na lepším místě a našla klid.
Život je plný smutku. Dokonce i tak krásný den jako narozeniny dítěte, máme poznamenaný. Vika, dcera mé kamarádky, je slavila bez svého otce. Své sedmé narozeniny...
Vika je velmi veselá, bystrá, krásná, chytrá dívka, chodí do české školy. Její maminka pro ni uspořádala oslavu. Dostala spoustu dárků, ale nejvíc ze všeho byla nadšená z kolečkových bruslí, které jí na dálku koupil právě její táta.
Strach o bratrance na frontě
Když Viktoria sfoukla svíčky a podělila se o dort, vzali jsme děti ven, protože sněžilo. Koulovaly se, postavily sněhuláka a byly v ten moment snad šťastné.
Na Ukrajině pokračuje válka. Stejně jako všichni Ukrajinci čekám na dobré zprávy, na konec války, na vítězství. Média však informují o tom, že se Rusko připravuje na novou rozsáhlou ofenzivu.
Můj bratranec je na frontě, v jednom z nejhorších úseků. Jeho matka v noci nespí, nemá od něj žádné informace. A tak se to děje v mnoha rodinách, všichni čekají na zprávy od svých drahých ochránců a modlí se k Bohu, aby se jejich syn, manžel, bratr vrátil živý.
