Působil jste jako kastelán na Hukvaldech, nyní vyrábíte cimbály. Jak jste se k tomu dostal?
Když jsem skončil na hradě, dělal jsem manažera v jedné IT firmě. Tam jsem ale vydržel jen dva měsíce. Ještě ve zkušební době jsem jim s tím seknul.
Proč?
Když jste celé dny na hradě, venku, tak pak v kanceláři, sedět jen tak u počítače, nevydržíte...
... tady sedíte celé dny v dílně...
To je pravda. (směje se) Ale tady je to přece jen něco jiného. U počítačů to jsou jen takové virtuální hodnoty. Tady ale vidíte, jak něco vzniká, berete do ruky dřevo a to, třeba když pro něj jedete do Rakouska na pilu, je přece krásná věc. Jde o proces, kdy si jej člověk vybere, pak jej přiveze domů, nechá jej vyschnout, pak z něj vyrobí cimbál... To je přece krása.
Proč do Rakouska? V Beskydech není vhodné dřevo?
Se dřevem je u nás problém. Třeba pro mistrovské cimbály už zkoušíme i dřevo z Kanady. To samozřejmě nepoužíváme na celé nástroje, ale jen na ozvučné desky. To dřevo používá třeba i firma Steinway na piana.
 |
Je v tom velký rozdíl?
Teprve se jej chystáme použít, takže nevíme, ale doufáme, že ano. Ale toto dřevo budeme používat opravdu jen na mistrovské koncertní nástroje, na ty klasické budeme dál používat jako doposud dřevo z Rakouska. U nás dřevo v takové kvalitě už bohužel není.
Jak se liší ceny zdejšího dřeva a toho z Kanady?
Dřevo z Kanady stojí kubík asi 300 tisíc korun. Ale už vám přijde upravené, téměř k použití. V Rakousku stojí kubík asi dva tisíce eur, ale z toho ještě musíme vybírat. Z toho kanadského není v podstatě žádný odpad.
Je to poznat i podle oka?
Kanadské dřevo je opravdu jiné, husté, krásné.
Platí tady stejná úměra jako třeba u houslařů, kteří tvrdí, že čím výše dřevo roste, tím lepší má zvuk?
Přesně tak to je. Dřevo z vyšších poloh roste pomaleji, má hustší letokruhy. Tata vždycky říkal, že v lese, kde roste dobré dřevo, musí být tma, i když svítí slunce. Protože pak roste smrk pomaleji. Nemá tolik větví, léta jsou hustší, strom je houževnatější.
Takže je to se dřevem podobné jako u houslí?
Podobné, ale ne úplně. Cimbál bych přirovnal spíše k pianu. Na housle nebo na kytaru potřebujete možná půl metru dlouhou desku. Na cimbál ale potřebujeme desku dlouhou zhruba 1,6 metru. Bez vad. Na ty spodní desky bereme pořád ještě dřevo tady z Bílé. Ale na vrchní desky už u nás dřevo bez kazů neseženete.
Kazy... tak říkáte sukům po větvích?
V podstatě ano. Nebo taky jde o takzvané smolníky. Místa ve dřevě, kde se drží takzvaná smůla. Pro dřevo na cimbály ale potřebujeme i to, aby léta rostla správným směrem. Aby neměla odchylku větší než deset stupňů.
O výrobci palkovických cimbálů |
Co by se mohlo stát, kdyby to bylo víc?
Celý cimbál by se mohl zkroutit. Pokud by to bylo u ozvučné desky, tak už by tak nehrál. Tah napnutých strun dává dohromady nějakých sedm tun. A ty musí to dřevo udržet.
Kolik má cimbál strun?
Sto třicet tři. A jejich tah musí ta ozvučná deska, duše a pancíř, ocelové vzpěry, které jsou v každém cimbálu, udržet.
Jak to dělali předtím? Kov byl dost drahý.
Vždycky to tak bylo. Koncertní podoba cimbálu není tak stará, jak by se mohlo zdát. Asi sto padesát let. Obdoby cimbálů jsou známy mnohem déle, asi tři tisíce let, ale v současné podobě to je jen těch sto padesát.
Kdy se tedy současný „klasický“ cimbál objevil?
Ten začal vyrábět český houslař Josef Václav Schunda, který se shodou okolností dostal do tehdejších Uher. Tam dostal ten úžasný nápad, že zvětšil stolové nástroje, na které v Maďarsku hrály tamní šlechtičny, a začal vyrábět jako první dnešní klasické cimbály. A k nim přidal i pedál na tlumiče zvuku.
Dá se ještě na cimbálu vůbec něco vylepšit?
Určitě. Já taky pořád něco zkouším. Hlavně u koncertních cimbálů, které se už nepoužívají jen ve folkloru. Tam jsme přidali tři další basové tóny, navíc používáme tlumiče zvuku i na vrchní tóny, které u klasických cimbálů nejsou. A zkoušet se dá hodně i u zvuku.
Ale právě zvuk je to, co dělá cimbál cimbálem.
To ano, ale pořád tady tu cestu vidím. Je to o ozvučné desce i o tom, jak se použije duše.
Jde o podobnou duši, jako mají housle?
Přesně. Jenže v houslích je jen jedna duše, cimbál jich má čtyřiadvacet. Jsou tlusté jako násada od smetáku. A každý výrobce ty duše vkládá trochu jinak. I v tom experimentuju, stejně tak to dělal i tata. Mám hodně kamarádů, kteří jsou skvělí hráči na cimbál. Občas přijdou, a pak řešíme, co by se ještě dalo vylepšit.
Cimbál není původem moravský, do regionu přišel z budapešťské kavárny |
Kolik se prodá během jednoho roku v republice cimbálů?
To nemám představu, ale výrobci jsme tady tři, okolo čtyřiceti cimbálů by se tady ročně prodat mohlo.
To mi přijde dost. Co že je o ně takový zájem? Cimbál je přece na celý život a často se i dědí.
To je pravda, když se o něj člověk stará, může vydržet klidně i sto let. Tady je to celkem v klidu, ale na jižní Moravě nebo i na Valašsku je o cimbály obrovský zájem.
Je například rozdíl mezi cimbály na jihu Moravy nebo na Valašsku?
Ne, ty nástroje jsou stejné bez rozdílu národopisné oblasti. Liší se jen designem. Pak děláme ještě takovou odlehčenou verzi nebo malé, stolové.
Cestovní cimbály?
To by bylo skvělé. Ale na cimbálech se toho na hmotnosti moc ušetřit nedá. Co uspoříte, to ztratíte na zvuku.
Už někdo zkoušel vyrobit elektrický cimbál?
Pokoušel se, ale nebylo to ono. Pod rámem byly snímače z elektrických kytar, ale... nebylo to ono.
Kolik vlastně váží cimbál?
Takový ten klasický okolo 85 kilogramů. Pak děláme i odlehčené, ty mají okolo 68 kilogramů.
Co všechno z toho si děláte sami a co se dá koupit?
Koupit se dá dřevo, ale to si pak musíme sami zpracovat. Smrk, javor. Struny si vyrábíme sami, nakupujeme jen polotovar.
Sami?
Takové struny se průmyslově nevyrábějí. A když začala válka na Ukrajině, tak najednou nikde nebyla měď. A nebylo z čeho ty struny dělat. Nebyl materiál na struny, nebyly ladicí kolíky. Já jsem kvůli tomu nemohl dokončit čtyři cimbály.
Z cimbálu jsou na Kanárech nadšení, neznají to, říká hudebnice z Nového Jičína |
Co je na ladicích kolících tak složitého?
Jsou podobné, jako se dělají pro piana, ale mají opačný závit.
To je nelze použít?
S tím by měli problém hlavně hráči, kteří jsou zvyklí nějak ladit. A najednou by bylo všechno naopak.
Ladit vlastně musí každý hráč vždy, než začne hrát...
Přesně tak. Ti, kteří hrajou pravidelně, ti to umí. U dětí, které začínají, to je těžší. Ty kolíky vyrábí jediný člověk v republice, nevím o nikom dalším. Ta výroba je dost specifická, je to hodně jemný závit.
Necháváte si vyrábět ještě něco dalšího?
Třeba nohy od cimbálu. Ne že bychom je neuměli sami, ale když tady máme v sousední vesnici pána, který to umí a má to jako hobby, tak proč ne. Kupujeme nebo si necháváme vyrábět hlavně hodně specifické věci, některé kovové součástky a podobně.
Kolik vlastně stojí takový cimbál?
Vyrábíme malé stolové cimbály, pak odlehčené, folklorní standard a mistrovské koncertní kusy. Ceny se pohybují od 40 tisíc korun po řekněme 150 tisíc za folklorní cimbál. Mistrovské kusy pak jdou, podle náročnosti, ještě výše.
Kolik hodin práce stojí za jedním cimbálem?
350, možná 400 hodin práce. To se různí podle typu. Kdyby to člověk dělal sám, po osmi hodinách, tak by to byly zhruba dva měsíce práce.
Když odečtu od ceny náklady na materiál, energie a práci, tak vám toho moc nezbývá.
Někteří si myslí, jak jsem z toho bohatý, ale to je jednoduchý výpočet. Navíc poté, co všechno tolik zdražilo. Dřevo, měď, mořidla, laky. Některé věci ani nebyly k sehnání. Jak kvůli koronaviru, tak následně kvůli válce na Ukrajině. Není to prostě jen o tom, že by si člověk zašel se sekerou do lesa a udělal si cimbál.
Jak dlouho už cimbály vyrábíte?
Osmým rokem. Předtím je vyráběl otec, to jsem samozřejmě vnímal, vyrůstal jsem v tom, ale věnoval jsem se jiným věcem. Pak se to sešlo, že jsem skončil na Hukvaldech, následně v té počítačové firmě, no a otec právě někoho hledal...
Jaké byly vaše začátky?
Těžké. Velice těžké. Přede mnou se tady vystřídalo nějakých osm lidí, ale nevydrželi. Je tady velký důraz na přesnost. Ne na milimetry, ale při výrobě duší třeba na desetiny milimetru. A na to nemá každý trpělivost. Začínal jsem v naší truhlářské dílně, kde vznikají základy nástroje, poslední rok a půl jsem v dílně, kde se nástroje dokončují.
Kolik vás v dílně pracuje?
Jsme tady tři. To stačí. Ale samozřejmě je potřeba počítat i lidi, od kterých nakupujeme to, co bychom sami třeba neuměli.
Dají se vyrobit dva stejné cimbály?
Těžko, stejně jako nerostou dva stejné stromy v lese. Laikovi možná mohou znít stejně, ale odborníci to poznají.