Svou dobrodružnou povahu otiskl i do zámeckých expozic, ve kterých se návštěvníci nenudí výkladem o baroku, gotice a renesanci, ale ohromuje je výkladem o životě posledních majitelů zámku z rodu Des Fours Walderode. Nebo o tom, jak v zámku bídně zhynul vlastní rukou zlodějíček Karel Chlouba, který se tu po válce usadil a jehož krev dodnes „zdobí“ parkety. „Chloubu našli oblečeného v hraběcích košilích a s rozečteným třetím dílem Jiráskova Temna. Pokud přečetl i předchozí díly, nedivím se, že se zastřelil,“ směje se Jiří Holub.
Zámek Hrubý Rohozec v Turnově
Venku je pět stupňů nad nulou a tady u vás na zámku stejně. Jak můžete v téhle sibérii pracovat?
My jsme na to zvyklí, že v zámku jsou čtyři stupně. Akorát se snažíme v nevytopených prostorách nebýt déle než čtyři hodiny. Zámek by vytápět sice šel, kamna jsou skoro v každé místnosti, nemáme ale revize komínů a ty nejsou ani vyvložkované. Takže teď při velkém úklidu a inventuře se snažíme nezmrznout na kost a nestát se dalším exponátem.
Takže vy teď zjišťujete, jestli vám někdo něco během roku neštípnul?
Taky. On člověk hned pozná, když mu něco chybí, nemusíme čekat na inventuru. Loni to vyšlo zrovna na 1. dubna, kdy mi uklízečka oznámila, že v expozici chybějí dva hrnky. Nevěřil jsem jí, byl apríl. No a ony tam fakt nebyly. Nakonec se našly schované ve skříňce, kam je dal filmový štáb, který tu natáčel.
Takže na Rohozci se nekrade?
Ani ne. Tohle téma se naposledy řešilo, když se jedna monopolní firma na zajišťování expozic domluvila s jednou televizí a poslala do zámků své lidi krást, aby ukázala, jak snadno to jde. V Mnichově Hradišti nakradli tašku věcí. Naše průvodkyně si je pamatovala, když si to tu obhlíželi. Nečórli nic a odešli zklamaní. Ale teď si vzpomínám, že se tu jednou zloději pokusili ukrást pískovcové sochy v parku.
Evidentně neúspěšně.
Jo. Povedlo by se jim to, kdyby se jim sochy nezlomily. Sundali je z podstavce, ale sochy vzali za hlavu a ta se v krku na nejslabším místě ulomila. Sochy jsme restaurovali.
Je to právě deset let, co jste kastelánem na Hrubém Rohozci. Co vám zámek dal a co vzal?
Vzal mi roky, kus zdraví a nervů (smích). Ale jinak samá pozitiva. Já nastoupil s tím, že tu vydržím tak dva roky a zas půjdu jinam. Takže já přesluhuju.
Ještě pořád se vám tady líbí? Kdysi jste se prořekl, že máte toulavé boty.
Já do toho baráku, jak zámku říkáme, rozhodně nebyl zamilovaný. Byla to pro mě nouzovka. Tehdy jsem končil jako kastelán na Humprechtě, kde jsem byl zástup za mateřskou dovolenou a tady zrovna začínal důchod kastelánovi. Plánoval jsem, že za pár let odejdu, ale nějak se to nepovedlo. Srostli jsme s barákem spolu, líbí se mi tady. Kromě toho taky stárnu a představa stěhování mě děsí. A když mám už zámku plné zuby, uteču do své chaloupky v lesích v Dolánkách, kterou jsem koupil a kterou postupně renovuji.
Na zámku ale obýváte služební byt v bývalé hraběnčině koupelně. Život na zámku asi není žádné peříčko, co?
To tedy není. Koupelnu i kuchyň mám sdílenou s průvodci dole. Zatím jsem ale neměl lepší byt než tento. Nejhorší to bylo na Švihově, tam byl záchod o patro níž.
Po panelákovém bytě, kde je teplíčko a oknem netáhne, jste nikdy netoužil?
Ani trochu. Já jsem panelákové dítě a vždycky, když dnes přijedu k tátovi a mám tam jednu noc přespat, tak trpím. Vzduch je moc suchý, všechno jde slyšet.
Vidíte ještě i po těch letech krásu této památky, a nebo jdete po nádvoří a vnímáte mokré fleky na fasádě a vrzající dveře?
Mám to opačně. Trpím kastelánskou slepotou na ty špatné věci. Na ty fleky koukám bez možnosti spravit je tak dlouho, že už je vlastně nevidím. Když nám pak někdo dá v recenzi na Googlu třeba tři hvězdičky, mrzí mě to.
Hrubý Rohozec je součástí restitučního sporu, takže je možné, že se vrátí do rukou dědicům šlechtického rodu Des Fours Walderode. Co taková změna může přinést?
S restituentkou jsem mluvil několikrát a ujistila mě, že by to tu chtěla zachovat, jak to tu je. Pokud se jí zámek vrátí, vrátí se i s mobiliářem. Takže když bude plně vybavený a připravený na provoz, může jet bez přerušení dál. Jen u toho asi nebudu já. Jsem státní zaměstnanec už tak dlouho, že bych asi nešel do služeb soukromníka.
Vy jste byl přitom prvním, kdo interiéry zámku uzpůsobil jeho posledním majitelům, takže nezatajujete jeho problematickou minulost za druhé světové války, návštěvník se třeba dozví, že Mikuláš Des Fours Walderode vstoupil k henleinovcům do SdP, jeho synové Max a Louis také a jeden z nich zahynul na východní frontě. Nebojíte se, že toto se může z historie zámku s novými majiteli vymazat, aby se na to zapomnělo?
Umím si představit, že tahle věc se pod novými majiteli trošku změní a prohlídky se povedou jinak. My si dnes můžeme dovolit řídit se faktografií. Pokud soud rozhodne, že Karel Des Fours Walderode se neprovinil proti státu, měli bychom tento fakt přijmout a lidem to říkat také. Ale ono to téma už dneska není moc kontroverzní. Provádíme zámkem třeba Němce a ani jim nic netajíme. Nová generace to tak bere, je to součást historie. Třeba to i noví majitelé přijmou.
Každý pořádný hrad nebo zámek má své strašidlo. Kdo budí ze spánku vás?
Nádražák Karel. Jde o turnovského nádražáka Karla Chloubu, který v zámku v roce 1946, kdy už byl zapečetěn v rámci Benešových dekretů, půl roku žil. On byl totiž zlodějíček a využil toho, že zámek je prázdný. Přišlo se ale na něj a po přestřelce s četníky se Chlouba raději sám zabil. Dodnes tu jsou prostřílené dveře a skvrna od krve na parketách. Zjistili jsme, že Chloubu našli oblečeného v hraběcích košilích a s rozečteným třetím dílem Jiráskova Temna. Pokud přečetl i dva předchozí díly, nedivím se, že se zastřelil (smích).
Takže žádná nadpřirozená bytost tu s vámi nebydlí?
Na každém zámku, kde dělám, se první večer jdu představit. Projdu celý barák a pozdravím. A poprosím, aby nám to společně fungovalo. Ještě mi nikdo neodpověděl, ale co kdyby... Zatím jsem slyšel jen kroky na parketách. Já bydlím hned za expozicí, vždy od hraběnčina pokoje se ozývaly podivné zvuky. Říkal jsem tomu jevu Pan Dusálek. Dnes už vím, že jak zámek stojí na skále, různě se hýbe a pracuje, jak skála vlhne a zase vysychá. A parkety křupou v rytmu bot.
Provádíte i návštěvníky. Dokáže vás ještě nějaká jejich otázka zaskočit?
Samozřejmě. Takový evergreen jsou dotazy „Co to bliká v tom rohu“ a „Je tahle věc původní?“ To slýchám pořád. Překvapují mě hlavně děcka, ta přicházejí s originálními dotazy.
My se jako děti na zámku vždy ptali, kam chodil knížepán na záchod...
Ano, my tu záchod ukazujeme. Toalet tu měli celkem sedm, ale pochopitelně jsou si podobné a netřeba je lidem všechny předvádět.
Před deseti lety jste začal na zámku dělat různá humorná divadelní představení a kostýmované prohlídky, abyste nalákal ubývající návštěvníky. Není to přílišné podbízení?
Do zámků to patří. Lidi to dnes vyžadují a my to děláme rádi. Nepřijde mi to jako podbízení. Pokud chcete, aby zámek fungoval, nemůžete jet v režimu jako byl v 80. letech. Když navštívím některé zámky, které nezměnily expozice ani texty, tak trpím u výkladu, že „krajinka v měsíčním hávu byla namalovaná roku 1848 malířem bla bla...“ To už je přežitek. Prodat dům jako živý organismus je dnes nutnost.
Vy jste známý tím, že zcela v duchu svého příjmení na zimu odlétáte do teplých krajin. Letos jste navštívil Kubu, Mexiko, Guatemalu, Belize a Honduras. To je nějaké cestování za kávou?
Zapomněl jste na rum (smích). Já dělám pro malou cestovku a provázím turisty v zájezdech na přání. Bývám tam až měsíc. Za 20 let, co cestuji po Latinské Americe, Srí Lance a Africe, už vím, jak ty země fungují.
Provádět po Guatemale je asi náročnější než po Rohozci, že?
Dnes už ne, ale pamatuji doby, kdy jsem od cestovky dostal plánek Patagonie, což byly tři stránky psané bez háčků a čárek. Stálo tam třeba: DVE HODINY SE PRODIREJ KLECI, U SESTE BOBRI HRAZE DOPRAVA. Nefungovala tam GPS a nic nebylo značené. Za mnou dvanáct lidí, kteří čekali lavičky a stánky s občerstvením. Mineme šestou bobří hráz a zjistím, že před námi i za námi je ještě 36 dalších bobřích hrází (smích).
Afrika prý bývá pro průvodce dost náročná.
Práce s muslimskými černochy je skutečně náročná, a to nejsem žádný rasista. Okrást se vás snaží všude. Oni vidí, že máte peníze a chtějí je z vás dostat. Zatímco v Latinské Americe to na mě zkusí jednou, a když neuspějí, dají pokoj a ve finále spolu dál spolupracujeme. Ale v Africe je to jinak. Lezete třeba na Kilimandžáro a já musím mít money budget na tři vzpoury šerpů. Sednou si na zem a řeknou, že dál nejdou. Jenže oni to udělají třeba pětkrát. Odsud se pak vracím vyšťavený víc než z lecjaké válečné zóny.
Vidím, že cest jste se letos vrátil nějaký zchromlý.
Mám něco se zády. Zchromnul jsem až tady v Česku, za to může zámek. Asi mi dává vědět, že jsem byl dlouho pryč a trestá mě, že jsem ho opustil (smích).
Vy jste paradoxně možná nejznámější díky svým dětským knížkám. Naposledy jste ale zběhl od dětské literatury k mrazivému historickému dramatu. Proč?
To bylo nutkavou potřebou napsat taky něco jiného než dětskou knížku. Tak vznikl román Prostě na mě zapomněli. Psát pro děti je mnohem těžší, děti vám nic neodpustí. Teď se chystá k vydání nová Vzpoura strašidel, bude to spojený první díl s nově napsaným druhým, nové budou i ilustrace. Potěšilo mě, že Tympanum koupilo práva na knihu Jak se zbavit mstivý Soni, kterou mi do audiopodoby načetl herec David Novotný.
Přitom „Mstivou Soňu“ kantoři nedoporučovali dětem k četbě, neboť prý vyzývá k násilí na učitelích...
To je dáno jistou sterilitou této doby. Já vyrostl na pohádkách bratří Grimmů, bylo v nich násilí, to mě bavilo víc, než když srneček zakopl u krmelce (smích). Jak se zbavit svého třídního učitele, o tom přece někdy přemýšlely všechny děti na světě! Ta knížka už měla tři dotisky, takže je velmi oblíbená.
Dobře se tím tedy živíte...
Ne. Je to opravdu jen pro uspokojení mého ega, ale vydělávat tím fakt nejde.
