Úsměvné půtky mezi milovníky citronové, pomerančové a přírodní Vratislavické kyselky o nejlepší příchuť trvají už rok. Opětovně se rozjitřily v době, kdy společnost Kitl znovuuvedla minerálku na trh. Nyní se nadto v lahvích objevila i exotická příchuť maracuji – ta se však stáčela jen mimořádně.
 |
„Pouze ku příležitosti druhého ročníku Dne Vratislavické kyselky byla stočena tato speciální edice, která navazuje na Kitl Syrob Maracuja – letošní novinku, která se těší velké popularitě. Tato edice byla k dostání exkluzivně pouze na akci, do obchodů se tedy zatím nedostane,“ uvádí mluvčí Kitlu Vojtěch Rydlo.
Podle jednatele společnosti Jana Vokurky je český trh rozdělen do tří kategorií, přičemž samostatně stojí vody léčivé, které jsou silně mineralizované. Větší poptávka, asi 60 procent, je obecně po minerálkách ochucených, zbytek představují minerálky přírodní.
„Podobně to vypadá i u nás, přičemž citron a pomeranč spolu bojují a předhánějí se. Každý měsíc je to jinak. Vždy mě někdo vehementně přesvědčuje, že je lepší ten 'jeho' citron nebo ten 'jeho' pomeranč,“ vypráví Vokurka, který – byť se to některým potenciálním odběratelům nezamlouvá – trvá na tom, že Vratislavická kyselka patří do vratných skleněných lahví, nikoliv do plastu.
Obchodní řetězce by raději PET lahve
To je často i důvod, proč zákazníci od případné spolupráce s Kitlem ustupují nebo proč není kyselka k dostání ve velkých obchodních řetězcích. Tam by totiž skleněné lahve museli skladovat a řešit jejich přepravu, což je složitější než výdej leckdy jednorázových PET lahví.
„Když prodáte něco v petce, tak vás už vůbec nezajímá, jestli ta lahev skončí někde v příkopě. Kdežto jako prodejce Vratislavické kyselky musíte mít ty vratné lahve u sebe ve skladu,“ nastiňuje Vokurka. S pochopením a ochotou akceptovat sklo se setkává hlavně u mladších a ekologicky smýšlejících lidí.
„Ti ví, proč to děláme. Skleněná lahev se může teoreticky plnit donekonečna, nemá limit v tom, kolikrát se dá použít. To ji spíš rozbijete, než že by nebylo možné ji vymýt a naplnit znovu,“ dodává s odkazem na historii, kdy výrobci minerálek ve velkém plnili právě skleněné lahve.
Kyselka je bez konzervantů
Společnost sídlící na břehu Nisy v areálu ve Vratislavicích mezi Libercem a Jabloncem nedávno zakoupila myčku vratných lahví a přepravek, dokonalé umytí jedné lahve trvá 24 minut. Odstraní zároveň etiketu, což jde díky mokrému lepení snadno. Následně ji umyje zevnitř i zvenku, aby byla absolutně čistá a dala se znovu naplnit. Nově pořídila společnost také vyvíječ páry a vysoce účinný filtr vzduchových částic.
„Nevěřili byste, kolik nečistot se ve vzduchu nachází a nedostanou se do lahve,“ popisuje Vokurka s tím, že kyselku nijak nekonzervují. Všechny technologie a přístroje jsou z nerezu, což by mohla být výhoda v budoucnosti, která se stále častěji skloňuje v souvislosti s mikroplasty. Nově se výroba rozrostla také o dva roboty, Lahviče, který dává lahve do přepravek, a Bedniče, který přepravky vyrovnává. Jejich jména vzešla ze soutěže, kterou Kitl pořádal na sociálních sítích.
I areál doznal velkých změn. Přesto se lidé nejčastěji dotazují na to, kdy se dočkají rekonstrukce zámečku, který je vyobrazený i na etiketě kyselky. Na jeho opravu sice dojde, ale bude to ještě trvat. Nyní mají přednost například nové skladové haly. „Už teď vypadávají lahve ze skladu okny,“ komentuje Vokurka, první vodní someliér v Česku. Časem by chtěl mít v areálu i příjemné zázemí pro návštěvníky, ze kterého by se vydávali na prohlídkový okruh. Jeho součástí bude i Prameník, malá budova se „zelenou“ střechou, kde si lidé už nyní mohou prohlédnout, jak se minerálka čerpá a dopravuje do závodu.
Neperlivá nebude
„V hlavě máme asi sto nápadů, co by se dalo s minerálkou dělat. Potřebujeme si ale vybrat jednu věc, abychom se nezahltili,“ říká Vokurka. Nevylučuje například stáčení minerálky do plechovek nebo dalších nápojových obalů, menší či větší objemy nebo nové příchutě. „Varianty příchutí jsou nekonečné. Letos je určitě nechystáme, pořád jsme ještě na startu,“ přiznává vzápětí. Jisté je však jedno – že přírodní voda bude k dostání jen ve variantě přírodně perlivá. Neperlivá nebude. Nově dává firma do oběhu milion barevných víček, aby díky žluté a oranžové barvě lidé i při zběžném pohledu na basu věděli, s jakou příchutí mají tu čest.
Pramen minerální vody objevil ve Vratislavicích v roce 1862 místní obyvatel Karl Skollaude při hloubení studny. Měla nezvyklou chuť. Osvědčení o léčivosti získala o dvaatřicet let později. Po roce 1989 byl podnik privatizován, výroba úplně ustala v roce 2004. Od té doby areál chátral. Od roku 2018 jej vlastní společnost Kitl, která je po republice známější spíše pro své syroby.
„Vratislavická kyselka má vyšší obsahy kyseliny křemičité, což z ní dělá unikát i na českém trhu,“ vysvětluje Zdeněk Třískal, vedoucí oddělení Českého inspektorátu lázní a zřídel. Česko má díky své geologii na malém území chemicky naprosto rozdílné vody.
Kde končí region?
„Oproti těm evropským, které se snaží jít cestou nízké mineralizace, nízkého oxidu uhličitého, aby ta voda nic neobsahovala, neškodila a aby jí mohli všichni pít deset litrů denně, jsou české hutnější a zakládají se na chuti,“ míní.
Osobně ve vzkříšení Vratislavické kyselky příliš nevěřil. Vrty v blízkosti tratě, hlavní silnice a zástavby nebyly dlouho používané, podzemí mohlo být brutálně poškozené. Projektu ale začal fandit záhy. Z vrtů se začalo čerpat a ukázalo se, že voda je schopná stabilního výkonu ve stabilní čistotě. „Za mě jedině přírodní,“ říká s úsměvem Třískal, když si musí vybrat jednu ze tří nabízených příchutí.
„Vratislavická kyselka bude vždycky regionální. Jediná otázka je, kde končí ten region,“ uzavírá Vokurka. První rok hodnotí kladně: „Jsem spokojený. Nevěděli jsme přesně, jak to dopadne, ale lidé se vracejí. Chodí sem s prázdnou basičkou a zpátky jdou s plnou. To je ta největší odměna. Jestli to půjde pomalu nebo rychle, to jsem neuměl odhadnout.“