Po třech týdnech od vypuknutí války na Ukrajině si řekli „Dost!“ Sbalili věci, které se jim vešly do auta, a vypravili se z Kramatorsku na cestu do klidnější části Evropy. Nakonec lékařka Alina Vorotyntseva, která dostudovala medicínu na Ukrajině jen dva roky před začátkem války, a její přítel, také lékař, zakotvili v Jablonci nad Nisou. Dnes oba spokojeně pracují na urologickém oddělení zdejší nemocnice.

Jak pro vás na konci února 2022 začala válka?
Probudili jsme se jednoho dne kolem čtvrté hodiny ráno s tím, že napadením Ukrajiny začala nikým nevyhlášená válka, létaly bomby. Několik týdnů jsme ještě pracovali v nemocnici poblíž Kramatorsku, kam se naše oddělení před válkou přestěhovalo. Pak došel benzin, nebyly léky a do práce jsme se nemohli dostat. Jednu noc jsem si řekla, že to už nedám, tak jsme si sbalili věci a odjeli. To bylo zhruba po třech týdnech od začátku války.

Ošetřovali jste tenkrát v nemocnici i raněné?
U nás na urologii přímo ne, ale na chirurgii ano. Byl to ovšem jen začátek, kdy tolik raněných zatím nebylo. Dnes je tam situace mnohem horší. Například ve městě Myrnohrad, kde bydlí příbuzní, před nedávnem spadla bomba jen kousek od nich.

V Kramatorsku podnikli Rusové na začátku války i útok na nádraží, kde zemřelo šedesát lidí a přes sto bylo zraněno.
To si pamatuji velmi dobře, přijeli jsme do Jablonce a po několika týdnech došlo k tomuto útoku. Hodně lidí tam zemřelo, ale na Ukrajině umírají stále lidé každý den.

Jak jste se dostala zrovna do Jablonce?
Když začala válka, rozmýšleli jsme s přítelem, co bude dál. Jeho známá bydlí v Liberci už dlouho, přistěhovala se před válkou. Je to zubní lékařka a po vypuknutí války nám říkala, že Češi dost pomáhají Ukrajincům. Volali jsme jí a pak se rozhodli, že pojedeme sem. Vzali jsme auto, to, co se do něj vešlo, naložili, a vyjeli. Vůbec jsme netušili, jak to dopadne. Měli jsme tečku na mapě a za ní jsme se vypravili. Řekli jsme si, že na místě snad dostaneme na čas nějaké bydlení a dál uvidíme.

Jak jste našli byt?
Přes známou jsme objevili paní z Jablonce, která chtěla poskytnout ubytování Ukrajincům. Bydlení jsme tam našli já, přítel a dvě dívky z Mariupolu. A zůstali jsme tam spokojeně dodnes. Dívky z Mariupolu se později odstěhovaly. My s přítelem jsme v bytě zůstali, přijela ještě jeho maminka a můj tatínek.

Začátky asi byly hodně těžké, naučit se češtinu není jednoduché.
Neměli jsme na vybranou, tak jsme opravdu hodně studovali. Bylo to těžké, neuměli jsme na začátku ani slovo česky. Začali jsme sami, učili jsme se jazyk pět šest hodin denně. Práci jsme zatím neměli, když neumíte jazyk, těžko něco seženete. Věděli jsme, že musíme něco dělat, že musíme nějak komunikovat s lidmi. Později jsme si našli i kurzy českého jazyka pro zdravotníky. Čeština je základ, starší lidé už se hůř učí, můj tatínek třeba kvůli tomu pracuje v továrně. Museli jsme překonat i spoustu úřednických nástrah. Jednu dobu jsem si říkala, že to nikdy v životě nezvládnu a půjdu taky do továrny.

Nevraživost Čechů vůči Ukrajincům je cítit pořád, říkají ukrajinští studenti

To se ale naštěstí nestalo. Jak jste se dostali k práci v jablonecké nemocnici?
Napsali jsme do nemocnice a pozvali nás na pohovor. Potřebovali lékaře, a tak jsme s nemocnicí podepsali tříměsíční smlouvu a začali pracovat. To bylo už v květnu, zhruba dva měsíce po příjezdu do Čech. Práce v nemocnici nám opravdu moc pomohla. Hodně jsme mluvili česky, setkávali se s kolegy. A to se pak rychleji jazyk učíte. Nejdřív jsme pracovali pod dohledem školitele, který na nás dohlížel a kontroloval naši práci. Na začátku jsme se spíš hlavně rozhlíželi.

Váš přítel taky pracuje jako lékař v Jablonci?
Ano, také na urologickém oddělení. Jsme tu spolu. Asi zapracoval osud, že se vše tak dobře sešlo a i lidé kolem nás byli vstřícní. Chápali, že ještě moc dobře česky nemluvíme, pomáhali nám a dosud pomáhají. Pracujeme od pondělí do pátku, občas máme i víkendové služby. Už si i více užíváme volného času, dřív jsme přišli z nemocnice, vzali knížku a studovali.

Česky mluvíte už velmi dobře, potřebujete se jazyk ještě učit?
Když máme čas a je možnost jít na kurzy češtiny, tak toho využijeme. Stále ještě děláme chyby a jde také o to, abychom zvládli dobře česky psát. To ve zdravotnictví potřebujeme.

Jak se na lékaře z Ukrajiny tváří pacienti?
Nezažili jsme žádné špatné reakce, zpočátku se lidé divili a ptali se, odkud jsme. Ale rychle si zvykli. Češi jsou srdeční, pomáhali nám od začátku našeho pobytu.

Pracuje v jablonecké nemocnici víc lékařů z Ukrajiny?
Těch, kteří se přestěhovali po válce, ne. Jen já s přítelem. Jinak tu pracuje ještě jeden lékař z Ukrajiny, ale ten už je tady víc let.

Jste v Jablonci spokojená? Nechtěla byste třeba zkusit bydlení a práci v Praze?
Miluji Prahu, ale na bydlení je pro mě moc velká. Na výlet a za kulturou tam ráda zajedu, ale Jablonec se mi líbí. Je menší, je tu příroda, čistý vzduch a větší klid. Krásná je i přehrada, kam ráda chodím. Jen na lyžování si zatím netroufám. I práce v nemocnici je skvělá, stejně jako kolegové.

Také jste na sociální síti umístila video kurzy, kde radíte Ukrajincům, co potřebují, aby mohli v Česku pracovat.
Natočila jsem pár videí, aby lidé, kteří sem přijedou z Ukrajiny, věděli, co mají dělat. Nejdůležitější je ale to, aby uměli alespoň trochu česky. To je důležité i pro to, že Češi pak vidí snahu Ukrajinců s nimi česky komunikovat.

Zvlášť starší generace Čechů ovládá alespoň částečně i ruštinu, kterou měli povinně ve škole. Pomáhá to Ukrajincům, kteří se pak s Čechy mohou lépe domluvit?
Asi to někdy může pomoci, ale mám zkušenosti s tím, že Češi moc rusky mluvit nechtějí. Také nemáte s Rusy nejlepší zkušenosti, když k vám v roce 1968 přijely jejich tanky. Rusko si myslí, že si může vzít, co se mu zachce. Jako kdybych já přišla k vám domů a řekla: To je můj záchod, já si ho vezmu. (smutný smích) Určitě si nikdo z nás nemyslel, že ve 21. století ještě zažijeme takové hrůzy.

Máte na Ukrajině příbuzné, kteří tam zůstali?
V Pokrovsku zůstala babička, teta, dědeček. Odmítli se přestěhovat do centrální části Ukrajiny. Byli jsme je navštívit minulý rok. Také jsme jeli do Kyjeva a i tam je poznat, že se válčí. Skoro každou noc jsme spali na chodbě. Pořád se ozývají sirény a alarmy. Lidé už většinou ani neběhají do bunkrů, ale dodržují pravidlo dvou stěn. Aby byli někde, kde nejsou okna, která by mohla vyrazit tlaková vlna od výbuchu. Hrozné je vidět, jak to působí na děti. Mám tam kamarádku s pětiletým dítětem a všichni jsme spali na chodbě. V noci už nespí běžně v posteli, ale na chodbě. Nevíte, kdy na vás co spadne.

Válka už trvá přes dva roky. Pomysleli jste si na začátku ruského útoku na Ukrajinu, že se bude tak dlouho bojovat?
Na začátku jsme si mysleli a hlavně přáli, aby válka rychle skončila. Ale skutečná válka nezačala před dvěma lety, ale už v roce 2014. Obsazením Krymu a Doněcku. Dnes to vypadá, že boje jen tak neskončí. Já jsem zažila jen tři týdny války, ale dívky z Mariupolu, se kterými jsme v Jablonci bydleli, nám říkaly, jak to vypadalo u nich. Je neskutečné, že se v dnešní době mohou dít věci, které nám vyprávěly. Nemohly se vůbec dostat domů, spaly v nemocnici, pily vodu s pískem, neměly jídlo ani léky. Pacienty léčily bez světel, vody. V Mariupolu vznikl koridor pro uprchlíky, aby se mohli bezpečně dostat z města. Dívky říkaly, že před nimi byl takový koridor plný mrtvých rozstřílených lidí.

Počítáte s tím, že se na Ukrajinu po válce vrátíte, nebo chcete zůstat v Česku?
To je těžká otázka. Nevypadá to bohužel, že by válka brzy skončila. Zatím návrat na Ukrajinu neplánuji, ale nemůžu to říci definitivně. Také jsem si nemyslela, že se ze dne na den seberu a přijedu do Jablonce, a stalo se to.