Kdyby byl 24. únor 2022 běžným čtvrtkem a nezapsal se do historie Ukrajiny jako začátek ozbrojeného konfliktu, pravděpodobně by se jejich kroky na Technické univerzitě v Liberci nikdy nesetkaly.

Kateryna Zinenko a Dmytro Stavnichuk by neseděli ve ztichlé studovně naproti mně a možná ostýchavě, možná v očekávání nepříjemného, mlčky nesledovali, jak si chystám diktafon, abych otevřela témata, která více než dva roky otřásají světem. A o to víc jejich vlastním.

Vzpomenete na dny, které ruské invazi předcházely?
Kateryna:
Příchod války byl cítit, armáda stála u hranic státu. Bylo to už poněkolikáté, tak jsme si mysleli, že odejdou. A to se nestalo, bohužel.

Dmytro: Tu pomluvu o válce jsem poprvé uslyšel v posilovně od svých kamarádů, nevěřil jsem jí. Byl jsem spíš skeptický. Nevěřil jsem, že nějaká válka může začít. Proč by to někdo dělal takhle… Že je to realita, jsem se dozvěděl od svých rodičů ráno. Když jsem se probudil, něco se změnilo.

Jak probíhal odjezd z Ukrajiny?
Kateryna: Od prvního dne války jsme měly sbalené kufry, abychom mohly kdykoliv odjet. Moje máma četla 4. března zprávy o tom, že hoří jedna z budov jaderné elektrárny, ve které se nacházeli pracovníci. To byl signál, abychom odjely. Toho dne odjela velká část mého města, protože už to nebylo bezpečné. Odjely jsme s mámou evakuačním vlakem. Byly to vlaky, ve kterých bylo o tři sta až pět set procent víc lidí, než kolik tam mělo být. Spali a seděli na chodbách. Od Lvova jsme pokračovaly evakuačním autobusem a do Česka přijely 9. března.

Dmytro: Já jsem přijel trochu později, ve druhé půlce dubna. Cesta autobusem byla dlouhá a těžká. Byl jsem sám. Přijel jsem do Prahy a pak jsem byl nucen přestěhovat se do Liberce. Univerzita tady nabízela jazykové kurzy, což byla výhoda.

Reportéři iDNES.cz s dobrovolnicí na Ukrajině: Bez podpory zbudou jen hroby

Nedovedu si představit, že se rok po maturitě narychlo sbalím, nasednu do autobusu a nechám za sebou rodinu v okupované zemi. Jak jste se s tím srovnával psychicky?
Dmytro: Bylo mi osmnáct a měl jsem na vybranou. Buď zůstanu, což znamená, že pak už kvůli mobilizaci neodejdu, nebo se přestěhuji do nějaké země. Bylo to rodinné rozhodnutí. Nechal jsem tam všechnu svou rodinu, což se pak ukázalo, že bylo v nějakém smyslu plus (pokračuje ztěžka). Z jedné strany zůstali v tom nebezpečí, ale mají mnohem stabilnější situaci – ve srovnání se životem v cizí zemi, bez znalosti jazyka. Podporují mě, abych tu mohl být.

Zvažoval jste, že byste narukoval?
Dmytro: Ne. Nechci o tom mluvit… Každý má vztah vůči své zemi, státu. Já jsem to měl prostě tak, že si myslím, že stát až tak nepodporuje svoje občany, aby za to umírali.

Co jste doma studovali, změnilo se vaše zaměření?
Dmytro: Na Ukrajině jsem už dělal vysokou školu, byl jsem v prváku na námořnictví. Oděsa je město u moře, tam se všichni chtějí stát námořníky. V Evropě ta možnost určitě existuje, ale už se k tomu nechystám. Už mi to ujelo. Pokračuju v jiném směru, který je trochu podobný, ale je na zemi – strojírenství. Budu třeba technolog výroby nebo můžu stavět výrobní linky v továrnách nebo vypočítávat zátěže mostu. Je to složité, ale zajímá mě to.

Kateryna: Bylo mi sedmnáct a byla jsem na střední škole. Tu jsem ukončovala až tady, distančně. Zároveň s tím jsem měla kurzy češtiny. Na Ukrajině jsem chtěla jít na medicínu, tady studuju bioinženýrství, ale je to docela blízko. Vyrábíme nanomateriály, které se aplikují v medicíně, a je to taky možnost pomáhat lidem ve velkém měřítku. Nanomateriály například pomáhají hojení ran. Nebo je to systém pro uvolňování léčiv, což umožňuje lepší rehabilitaci po nějakém chirurgickém zákroku.

Před dvěma lety jste neuměli ani slovo česky a teď tu se mnou plynule hovoříte...
Dmytro: Já jsem se učil česky před několika lety, když jsem chtěl nastupovat na střední školu v Praze. Ale to se mi nepodařilo – neměl jsem takovou paličatost a tvrdohlavost. Takže jsem měl po příchodu nějakou základní úroveň. A to mi pomohlo.

Kateryna: Neuměla jsem vůbec česky. Teď už se lépe orientuji, život a schopnost mluvit česky je určitě lepší. Když člověk jen přijede a neumí jazyk, tak si neumí poradit, protože nemůže jít ani do nemocnice a takové ty věci. Čeština je podobnější ukrajinštině. V angličtině se musíte naučit úplně jinou gramatiku, jiný způsob myšlenky. V češtině a ukrajinštině jsou věci podobné, způsob myšlení, v něčem se slova shodují.

S příchodem Rusů nastal ve zdravotnictví středověk, líčí Ukrajinci pod okupací

A co mentalita Čechů a Ukrajinců? Rozeznáte je od sebe třeba na ulici?
Dmytro: Čecha a Ukrajince umím rozeznat. Ukrajinec bude určitě arogantnější na můj pohled. A rezolutnější.

Kateryna: Co se týče dospělých, tak ty poznám od pohledu spíš. Většina lidí z Ukrajiny tady pracuje v továrnách a na stavbě, a pak to jsou unavení lidé, kteří jdou po ulici a mají kola pod očima.

Na liberecké univerzitě studují desítky Ukrajinců, mnozí v režimu dočasné ochrany. Sdružují se v komunitách? Jste jejich součástí?
Kateryna: Mám hodně známých z kurzu češtiny. Je tu nějaká naše komunita a držíme pohromadě, pro mě je ta skupina jako druhá rodina. Je mi blízko.

Dmytro: Já jsem povahově asociální člověk a bere mi hodně práce se seznámit s novými lidmi. Proto jsem se rozhodl ještě na začátku, že by bylo lepší se seznámit s nějakými Čechy, že by mi to prospělo. To jsem udělal a teď to jsou prostě kamarádi. Žádné ukrajinské kamarády nemám.

Vnímáte tu nějakou nevraživost Čechů vůči Ukrajincům? Máte negativní zkušenosti?
Dmytro: Je to vidět a cítit pořád. Ale když se naučíte přetvařovat jako Čech, tak ta vnitřní napjatost padá (krčí rameny). Snažím se vyhýbat restauracím, když potřebuju mluvit rusky nebo ukrajinsky. Číšníci a servírky se tam na mě dívají, jako že tam sedí nějaký Ukrajinec, který jim bere prachy. To nemám rád. S Čechy do restaurací chodím často, a na veřejnosti raději mluvím česky.

Kateryna: Občas jsem se s tím setkávala a setkávám, ale záleží to na lidech… Nezáleží na mně, jestli jsem udělala něco špatného. Lidé si mysleli, že válka skončí po dvou týdnech. A cizinci se nacházejí ve státě ve velkém množství už dva roky. A to by mohlo někoho dráždit. Občas vidím nějaké pohledy, ale v mém městě žilo také spoustu cizinců. Obrací to pozornost, když člověk mluví neznámým jazykem a nejde mu rozumět.

Jaké máte vztahy se studenty z Ruska nebo Běloruska?
Kateryna: My se spolu nekamarádíme. Je to těžké. Těm lidem zůstalo v Rusku spoustu známých či rodičů – někteří podporují válku, někteří jsou proti ní. Ta situace je prostě těžká. Mluvíme mezi sebou, ale nejsme nejlepší kamarádi. Neznám lidi, kteří by byli s nimi v blízkých vztazích.

Dmytro: Lidi na základě národnosti neposuzuji. Takže je mi úplně jedno, odkud člověk pochází. Pro mě je důležité a rozhodující, jak myslí, jaký má směr myšlenek. A podle toho dělám rozhodnutí, jestli s ním budu komunikovat, nebo ne.

Stovky uprchlíků léčí Čechy. Ukrajinských lékařů se zkouškami výrazně přibylo

Co vám v Česku, potažmo v Liberci chybí? A co je tu naopak dostupnější?
Kateryna: Mléčné výrobky jsou dostupnější a chutnější. A ryba tu chybí (směje se).

Dmytro: Jednotlivé druhy ryb chybí. A ještě tady mají malý výběr sušenek. Tady nejsou bubliky, taková kolečka z těsta (naznačuje jejich tvar s takovým zanícením a nostalgií, až nás navzdory tíživému tématu rozesměje).

A kromě jídla?
Kateryna: Máte tady jiný systém léků, přísnější. Když je člověku špatně, tak nemůže lék dostat. Vše je v receptu. U nás může jít klidně do lékárny a v noci si něco koupit, nebo mu to koupí příbuzný. Tady je nutnost mít lékaře a pak ten lék dostanete. Ale z jiné strany je tady například riziko rezistence na antibiotikách mnohem menší.

Sledujete zprávy o tom, co se děje doma?
Kateryna: Každý den. Většinou přes internet. Na televizi se nedívám. V článcích je to kratší a rychlejší. Občas se na něco podívám na Youtube. Je to smutné, jinak to nejde. Je třeba se dívat na to, co se děje v mém domě, v mém státě, v mém městě.

Dmytro: Já to až tak nečtu, nemám na to čas.

Je to jen o nedostatku času?
Dmytro: Mám velkou zátěž, která je spojená s výukou. Nechci to prohledávat. Když to budu všechno číst, tak je to psychické namáhání a zátěž navíc.

Jste ve spojení s přáteli, rodinou?
Kateryna: Jsme v kontaktu každý den, píšeme si. Zvlášť, když nad městem letí nějaká raketa. První věc, co udělám, je, že volám domů a zeptám se, jestli je vše v pořádku. Zvlášť proto, že v novinách první hodinu dvě nepíší, kam ta raketa přiletěla. Prostě je to nutnost.

Dmytro: S kamarády už nemám spojení kvůli vzdálenosti, protože se nevidíme. S rodinou jo, to si voláme ob týden. Občas.

Chcete se po válce vrátit domů?
Dmytro: Vrátím se na návštěvu, navštívím svoje rodiče, příbuzné.

Kateryna: Těžká otázka. Domů bych se ráda jela podívat. Kdy ta válka skončí a jak? (ptá se tiše) Je to na dlouho. Já v ní žádné pozitivum nevidím. Umírá spoustu lidí a ekonomická situace je jenom horší. Zbraní je méně a já nevím, kdy, kde a na čem se to skončí.

Takže si dovedete představit, že byste zůstali v Česku a uplatnili se tady?
Dmytro: Řekl bych, že ano. Česko je varianta, kde se můžu uplatnit. Kdybych jel třeba do Německa, tak se musím naučit ještě jeden jazyk, na což nejsem až tak dobrý. A to je problém navíc. Je tam lepší ekonomika, to všichni víme. Ale mně se tady líbí.

Kateryna: Já bych tady taky chtěla zůstat. Bioinženýrství se tady aktivně rozvíjí a je spoustu firem, které nabízejí práci. Skvělou práci. Ale záleží to na situaci ve světě. Protože víme, v jaké době žijeme…

Nahráváte mi na osobnější otázku, byť možná předčasnou. Změnila nějak skutečnost, že v 21. století zuří v civilizovaném světě válka, váš názor na to, jestli přivádět na svět další generace? Mít děti v době, kdy se vše může ze dne na den tak zásadně obrátit?
Kateryna: Já doufám, že za deset let se ještě něco změní na lepší stranu…

Dmytro: Abychom měli rodinu, tak potřebujeme nějakou stabilitu v životě. Ekonomickou, fyzickou, psychickou, morální i další. My teď nemáme žádnou. Takže se tím směrem nedívám.

Fotografové ukázali tváře i pocity Ukrajinců, kteří uprchli do Liberce