Skvělý spisovatel, zarytý komunista. Lidé pohlédnou do tváře Ivana Olbrachta

  12:38
Skvělý prozaik, který stvořil Nikolu Šuhaje loupežníka. Zároveň však zarytý komunista, jenž byl členem ÚV KSČ v dobách nejkrutějších politických procesů. Takový byl semilský rodák Ivan Olbracht. Jeho posmrtnou masku včetně odlitku ruky teď ve zdejším muzeu ukazují jako součást výstavy Z pokladů půd a depozitářů.

Posmrtná maska Ivana Olbrachta | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Výstava zmiňuje i Olbrachtovu rozporuplnou stránku osobnosti, o které se veřejně příliš nemluví.

„Shodou okolností byl odlitek Olbrachtovy posmrtné masky jeden z úplně prvních sbírkových předmětů, které Muzeum dělnického hnutí po svém vzniku v roce 1960 získalo. Daroval mu jej semilský Městský národní výbor a po roce 1989 byl většinu času ukrytý v depozitáři,“ uvedl ředitel Miroslav Šnaiberk.

Fotogalerie

Právě v roce 1960 v Semilech založili Muzeum dělnického hnutí a bylo zčásti zasvěceno právě Olbrachtovi a jeho otci Antalu Staškovi. Antal Stašek, vlastním jménem Antonín Zeman, v tomto domě žil a měl zde advokátní kancelář, jeho syn Kamil - uměleckým pseudonymem Ivan Olbracht, se zde podle jedné z verzí narodil. 

Sádrový odlitek Olbrachtovy tváře vznikl po jeho smrti 30. prosince 1952 ve Státním sanatoriu v Praze.

Paradoxní je, že skonal na stejném místě, kde dva roky před ním vyhasl život umučeného kněze Josefa Toufara, a o necelých 16 let později pak sebeupáleného Jana Palacha.

Olbracht byl ale tou dobou lidovou celebritou a uctívali jej. Národní umělec se Státní cenou za literaturu působil v posledních letech života na ministerstvu informací. Zde se stačil ještě před smrtí znemožnit, když v Rudém právu odsoudil činnost protistátního spikleneckého centra vedeného Rudolfem Slánským.

Cenzura Masarykových knih

O charakteru Ivana Olbrachta svědčí ještě jedna historka, kterou muzeum na výstavě připomíná prostřednictvím úryvku z časopisu Beseda.

Při jednom setkání Antala Staška a T. G. Masaryka pomáhal tehdy ještě mladý Olbracht prvnímu prezidentovi do kabátu. Ten se podivil: „Ale ale, snad byste nepomáhal buržoustovi.“ „Vám pane prezidente vždycky a rád,“ odpověděl komunista Olbracht uctivě. 

Později, již jako pracovník ministerstva informací, zaváděl cenzuru a vyřazování veškerých zmínek o Masarykovi z knih.

V Semilech má Ivan Olbracht sousoší se svým otcem Antalem Staškem, jmenuje se tu po něm gymnázium a základní škola. V minulosti byl veleben, po revoluci jej začali vnímat v širších souvislostech. 

„Byl to vysoce postavený politik KSČ, kterým se stal vlastním přičiněním. Navíc v době, kdy běžely politické procesy. Zároveň byl ale spisovatel vysokých literárních kvalit. Byl tedy rozporuplný a pro spoustu lidí je problém se od něj odpoutat,“ myslí si historik a správce sbírek semilského muzea Tomáš Chvátal.

Podle ředitele Šnaiberka sloužil Olbracht komunistům do posledních chvil svého života. V roce 2006 Olbrachta vyškrtli ze seznamu čestných občanů města, řada lidí nesla tento fakt nelibě.

Bílá místa v životě

Faktem je, že Olbrachtův život ještě nebyl zcela zmapován. A nové informace se objevují ještě i dnes, mnohé jsou značně diskutabilní. Například záhada jeho působení za druhé světové války. 

„Nedávno jsem v semilském archivu objevil Olbrachtův dopis ze srpna 1943 z jihočeského Stříbřece adresovaný přátelům do Semil. Píše tam, že bude-li mít čas, přijede se na ně rád podívat a zavzpomínat na rodné město. On jako levicový intelektuál komunikující s Vladislavem Vančurou a z matčiny strany poloviční Žid, by za normálních okolností v době holocaustu a 15 měsíců po atentátu na Heydricha mohl jen těžko volně cestovat. Ale my víme, že se Olbracht tehdy nijak zvlášť neskrýval, rybařil tam a gestapo o něm muselo vědět. Nejsem si ale jist, zdali někdy najdeme odpovědi, jak to bylo možné. Rozhodně se ale nedá přijmout všeobecně platné tvrzení, že se tam skrýval,“ dodává ředitel Miroslav Šnaiberk.

Zcela jiné pověsti se těší František Ladislav Rieger. Posmrtnou masku tohoto českého politika a semilského rodáka muzeum rovněž vystavuje, byť nejde o originál. „Kopii nám umožnilo udělat Národní muzeum, které má sbírku posmrtných masek českých velikánů,“ upřesnil ředitel Šnaiberk. 

„O povaze Riegera vypovídá například to, že svoji politickou kariéru sponzoroval tím, že prodal svůj rodný semilský mlýn. U dnešních politiků vidíte spíš opak, že svou politickou kariérou sponzorují svůj majetek,“ podotkl Tomáš Chvátal.

Výstava Z pokladů půd a depozitářů trvá až do 26. dubna a kromě Olbrachtovy a Riegrovy posmrtné masky na ní můžete spatřit například kafemlýnek Boženy Němcové, minerální betlém z kozákovských polodrahokamů, termopanenku na čajovou konvici, několik plastik Olbrama Zoubka nebo sérii unikátních urbanistických modelů Semil z roku 1957.

Ty dokládají, jak troufalé plány měli komunisté s proměnou tváře města. Na náměstí chtěli například postavit paneláky, Ostrov pak měl sloužit pro obří kulturní dům propojený tubusem se zámkem.