Zaujatě prochází mezi svými čarověníky, ježatci, chudinami, dračíky a moudroušky. Miroslav Tomek ví přesně, ze kterých koutů světa jednotlivé rostliny jsou. Vybaví si jejich latinské názvy, kde k nim přišel i jak o ně pečovat. Za osm let se mu podařilo nevídané – na Českolipsku mu vykvétají rostliny z podhůří Himálaje, z Austrálie i z Jihoafrické republiky.
Svému skalkovému království ve Velkém Grunově věnuje skalničkář většinu času.
Vidím, že louky kolem vašeho domu postupně přeměňujete v pečlivě udržovanou skalku. Desítky drobných rostlin zrovna kvetou. A že jim věnujete pořádný kus prostoru. Pořád se ještě dá mluvit o skalkovém miniarboretu?
Arboreta bývají dvou tří desetihektarová. Já mám skalku tak patnáct na pětadvacet metrů. Roste tu kolem třiceti druhů dřevin, hlavně čarověníků, a kolem tisícovky druhů rostlin. Je to pořád ještě miniarboretum a bude až do konce. Plánuji jej dostavět až k sousedovi k plotu, k tomu mi chybí asi třicet metrů.
Na vaší skalce se zabydlely rostliny z celého světa?
Je to taková všehochuť, získával jsem je postupně během osmi let. Pochází třeba ze Skandinávie, Severní Ameriky, Asie, Japonska, Nového Zélandu, z Jihoafrické republiky, z Alp, z Makarské riviéry nebo z Himálaje, které rostou ve čtyřech tisících metrech.
Už nyní se skalka rozkládá na impozantní ploše. Budou jí muset ustoupit všechny louky v okolí domu?
Kolem domu máme asi hektar, takže prostoru je určitě ještě dost (obhlíží zahradu s vidinou budoucí skalky). Rád bych tu měl časem tekoucí vodu, kde by mohly růst kapradiny. Ale to dá ještě mnoho práce. Někde chci nechat louky. Třeba vepředu je cibulová louka, kde roste asi tři a půl tisíce cibulovin různých druhů. Když jsem zakládal skalku a začal tady kopat, narážel jsem na všelijaké cibuloviny ještě po mojí babičce. Nevěděl jsem, kam s nimi. Tak jsem je rozsázel skoro všude. Na většině míst vymizely, ale dole na louce zůstaly. Díky vlhku se jim tam daří.
Přestože nemáte odborné vzdělání v této oblasti, sypete latinské názvy rostlin z rukávu. Víte, v jaké části světa rostou i jaké podmínky potřebují k ideálnímu růstu. Kde se to ve vás vzalo?
Jsem mechanik a opravář zemědělských strojů, což je květinám na hony vzdálené. Uměl jsem leda rozebrat traktor do šroubku a dát ho do kupy, ale to už je dávno pryč. Nyní dělám ve skladu. Ale odmalička jsem tramp. Asi od deseti let pořád někde chodím, při těch toulkách mě zajímaly hlavně drobné věci, stromy, květiny. A skalky se mi vždycky líbily. Mám rád rostliny, které se nikam neženou. Nejsou expanzivní, nerozšiřují se, jsou usedlé. Pomalu rostoucí jsou nejlepší kousky. A když mi bylo čtyřicet, asi dozrál nějaký čas, kdy jsem se k tomu dostal a začalo mě to bavit. I když začátky byly krušné.
S manželkou jsme založili skalku, ale byli jsme neznabozi. Nakoupili jsme rostliny v Litoměřicích, poházeli okolo pár kamenů, aby to vypadalo. Půda, kde babička dříve pěstovala všechno možné, byla vyhnojená, takže nám to rostlo. Říkal jsem si – paráda, už jsem skalničkář. Pak přišla první zima a polovina byla v trapu. Druhý rok jsme jeli na dovolenou a všechno nám během dvou týdnů zarostlo plevelem. Tak jsem si řekl a dost.
Ale touha mít skalku ve vás zakořenila?
Hlodalo to ve mně, tak jsem na to šel od lesa. To bylo asi osm let nazpět. Koupil jsem si chytrou knížku a začal hledat skalničkáře v okolí. A našel jsem Evu a Honzu ze Stružnice. Zazvonil jsem u nich a přišel takový zarostlý podsaditý pán. Měl ruce jako lopaty a zeptal se, co si přeju. Chtěl jsem říct, že je to omyl a vzít nohy na ramena.
Ale nedalo vám to?
Nesměle jsem mu řekl, že bych se rád podíval na jejich skalku. A on mě provedl a začal vyprávět. Byl jsem tam asi pět hodin. Při odchodu mi řekli, že jsem si tam něco zapomněl. A vrazili mi do ruky dvě bedny vyrýpaných kytek. Nemají to prý kam dát, ať se starám. Tak jsem se začal starat…
Zůstal jste s nimi v kontaktu i po těch letech?
Jsou to úžasní a vstřícní lidé, tuhle jsme zrovna byli v Nymburce pro čarověníky tisů. Za to, co pro mě udělali, je občas někam vyvezu. Je jim přes 75 let a nedám na ně dopustit. Nalákali mě také do klubu, ale po pár letech to padlo kvůli stáří členů. Českolipsko je na skalničkáře docela zabité, pár jich je na Frýdlantsku, v Liberci nebo okolí. Přitom je to perfektní věc – vypěstovat tady něco, co jinde roste třeba ve třech tisících metrech.
Je vám osmačtyřicet let a mezi skalničkáři jste jeden z nejmladších?
Ano, všichni jsou starší, je jim pětašedesát nebo sedmdesát a víc. V okolí jsou lidi, co dělají skalky, ale všechno je dostupné na internetu, tak už nemají potřebu se družit. Začátky klubu bývaly jiné. Co lidé někde nezískali a nerozdělili si mezi sebou, to zkrátka neměli. Získávali informace, kde se dalo. Z knížek, časopisů, internet tenkrát nebyl. Klubová činnost jim dávala jedinou možnost, jak získat lepší a lepší rostliny.
Mrzí vás to, že tyhle časy už jsou minulostí?
Na jednu stranu mi to je líto. Člověk se sešel s dvaceti lidmi a dokázali se pět šest hodin bavit. Každý dělal něco jiného – někdo hajničky, někdo primule a pořád bylo o čem mluvit. Kluby ještě jsou, třeba u Karlových Varů nebo na Ostravsku či v Praze. Ale i ten má problémy se stářím. Třeba děčínský klub pohořel na tom, že ubývalo pravých skalničkářů a přidávali se spíš mrkvousové.
Mrkvousové?
Tak říkám lidem, kteří pěstují mrkev. Mají rádi kytky, ale už to nejsou zapálení pěstitelé skalniček. Udělají si na zahrádce záhon s deseti kytkami a raději tam mají mrkev než skalničku. Já to mám úplně obráceně.
Pracujete na plný úvazek, z práce chodíte takřka hned na skalku. Kolik času vám péče o ni zabere?
Tuhle jsem přijel z práce ve tři a domů přišel v devět, ale už to omezuji. Když fyzicky pracuju, snažím se být na skalce maximálně dvě hodiny. Když pikýruju, tak si dovolím tři. Ale ne vždy to vyjde…
Když vidím vaše nadšení, nemůžu se ubránit otázce – není to tak trochu závislost?
Je to závislost získat nové a nové druhy. Je to opravdický boj, jestli to rostlina přežije. Zkoušíte to. A když se zadaří a vykvete kytka, která nemá s touhle oblastí nic společného, tak je to paráda. Teď mi po čtyřech letech pokvete gentiana olivieri, který roste v Iráku, Íránu či Pákistánu. A pokvete mi tady. Jsem z toho úplně nadšený. Za pár dní by mohla začít kvést, úplně se na to klepu. A o tom to je, přinutit tu kytku tady růst, a hlavně vykvést. Zatím se nepouštím do extrémů, jsou totiž složitější kusy na pěstování, třeba dionýsie či některé druhy lomikamenu a zvonků.
Na skalku necháváte lidi nahlédnout za dobrovolné vstupné? Rostliny také prodáváte?
Když sem někdo přijde, tak ho provedu. Zapáleného skalničkáře poznám už na první pohled – jde skalkou pomalinku a kochá se. Když se mi zadaří ze semínek něco vypěstovat, tak je nabízím k prodeji. Ale jsem pořád v minusu a ještě asi budu. Pro lidi je jednodušší si zajet do zahradních center a koupit si tam kytku jednou tak dražší. Většinou o ni nakonec přijdou, protože jsou to kytky dělané jen na kšeft. Aby zakvetly, aby je prodali, a nic víc je nezajímá. Já dávám dál květiny, které v 90 % s přehledem přežijí, když jim lidé poskytnou lehkou základní péči. Byli tu dokonce i lidé, kteří chtěli, abych jim přijel postavit celou skalku.
Šel jste do toho?
Vysázel bych jim tam rostliny a oni by se na to za chvíli vykašlali, protože by to nebylo jejich dílo. Neměli by to srdce skalku pořád obhospodařovat. Čekali by týden, než ji zalijí, což je v začátku potřeba, a pak by jim uschla. A to já nemám zapotřebí. Říkám jim – musíte si to postavit, zapotit se u toho, poškrábat si a pobít prsty. Pak si zapamatujete, že jste to dělali vy, budete k tomu mít jiný cit, než když vám skalku někdo postaví.
Kdo je největší nepřítel vaší grunovské skalky?
Hlemýždi a slimáci. Probíhá tu boj na hodně úrovních, třeba s počasím. Ve své domovině jsou rostliny dlouhověké a dožívají se padesáti i sta let. Budou růst, dokud je nesežere nějaká koza. Ale v naší kultuře je to o něčem jiném. Tady vydrží tak pět šest let. Jsou tu jiné podmínky, sušší vzduch, víc slunce. Problém jsou i ranní mrazíky nebo letní bouřky. Kolikrát se modlím za déšť. Ale když to vypadá, že bude pršet v poledne, tak se zase modlím, aby nepršelo. Když je vše rozpálené a zaprší, pak je to pro choulostivé kytky z těch kopců konečná. Může pršet, ale jen v noci (směje se).
Skalce se věnujete každý den. Máte čas i na něco jiného?
Každý má nějakého koníčka. Já nepiju, nechodím do hospody a žena mi tuhle zálibu respektuje, bez ní bych to asi nemohl dělat. Jezdíme na vandry, na zámky, na výlety. Samozřejmě bývá poblíž nějaké to arboretum, kam člověk náhodně zavítá. Jsem zvědavý, jak se pěstování daří druhým. A když je nějaký skalničkář poblíž, tak vstanu dřív, rychle se nasnídám a řeknu manželce, že za hodinu přijedu. A pak tam strávím čtyři hodiny (směje se).