„Kdyby vzpoura byla lépe připravena, nebo měli rebelové více štěstí, mohli vyvolat povstání a odpor v celých Čechách,“ míní Josef Doškář, člen Svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské.
Je to právě 100 let od vzpoury 721 převážně českých vojáků praporu 7. střeleckého pluku rakouskouherské armády proti velitelům. Dnes se o této akci říká, že měla ideály ukončit první světovou válku. Ale chtěli to aktéři vzpoury skutečně? Nebylo prvotním impulzem prostě jenom ozvat se vůči špatné stravě?
Jistě, impulzem byla zcela určitě špatná strava a hlad, nevyplacení žoldu a buzerace rakouských, převážně německy mluvících důstojníků. Vzpouru inicioval František Noha, směr tomu později dal Stanko Vodička.
Příběh Rumburské vzpoury připomíná i pomník na Lesním hřbitově v Novém Boru.
Domysleli podle vás představitelé vzpoury, v co čin přeroste?
Vzpoura vznikla živelně. Vodičku požádali rebelové o vedení, teprve v průběhu vzpoury se stal jakýmsi parlamentářem, který chtěl přesvědčovat vojáky v dalších posádkách v Novém Boru a v České Lípě, aby se ke vzpouře přidali a táhli na Prahu, kde skončí za všeobecné podpory obyvatelstva a vojáků s válkou.
O revolucích se říká, že požírá vlastní děti, což se naplnilo. Zajímalo by mě, jestli pozdější poprava českých vojáků nějak rezonovala v české společnosti.
Hroby, vzpoura a popravení rebelové se stali symbolem národního uvědomění a bojem proti německé nadřazenosti pro všechny české vlastence, kteří ve zdejším pohraničí žili a sami sebe nazývali hraničáři. Rumburští rebelové se stali hrdiny našeho národa. Zajímavé je, že v Rumburku německé obyvatelstvo se vzpourou sympatizovalo, i oni měli hlad. Místní ženy spolupracovaly se vzbouřenci. Informovaly rebely o prchajících důstojnících a přesvědčovaly nerozhodnuté vojáky, aby se ke vzpouře přidali. V Boru němečtí obyvatelé vzpouru odsuzovali a obecně souhlasili s potlačením vzpoury. Jiné to bylo u české menšiny, která vzpouru podporovala a odsuzovala tvrdý postoj proti vzbouřencům. Místní Češi od začátku sympatizovali s rebely.
Pojďme si zahrát na hru „co kdyby“. Jak by podle vás dopadla vzpoura, která přerostla v povstání, kdyby vojáci bývali nebyli rozehnáni pod Chotovickým vrchem a pochodovali dále k Praze? Jak mohla celá akce skončit?
Kdyby byla lépe připravena, nebo měli rebelové více štěstí, mohli vyvolat povstání a odpor v celých Čechách. Tuto teorii potvrzuje názor tehdejšího místodržitele RakouskaUherska v Čechách, hraběte Maxmiliána Coudenhove. Ten uvedl ve svém dopise, napsaném v den soudu a popravy vzbouřenců, vídeňskému ministru vnitra mimo jiné toto: „Pokud by povstalci pronikli dále na jih a tam nalezli - což se nedalo vyloučit - posily a podporu místního obyvatelstva, byli bychom se dnes již v některých částech Čech potýkali s plnohodnotnou revolucí.“ Hejtman Flibor, který byl pověřen potlačením vzpoury, měl podobný názor. Uvedl, že vojíni, bývalí ruští zajatci, vzpouru vyvolali v domnění, že jest již možno začíti s revolucí v Čechách.
Rumburská vzpoura Převážně čeští vojáci rakouskouherské armády v Rumburku odmítli 21. května 1918 poslušnost německým důstojníkům, neboť dostávali převážně sušenou kravskou řepu, shnilé zelí a slaboučké polévky. Vojáky trápil také nevyplacený žold a nedokázali už unést tupý dril rakouských poddůstojníků, kteří jim nadávali do „českých sviní“. Velitele ztloukli a obsadili velkou část Rumburku. Chtěli se spojit s dalšími českými vojáky v České Lípě a táhnout na Prahu, kde chtěli prosadit ukončení války. U Nového Boru, kde se k 70 vojákům již přidalo dalších 600 vojáků, je ale zastihla trestná výprava pohraničních myslivců hejtmana Flibora. Špatně vyzbrojení, unavení a dezorientovaní Češi podlehli přesile. Mnozí skončili ve vězení, další na frontě. Deset vůdců povstání bylo popraveno. |
Je známým faktem, že deset vůdců vzpoury bylo popraveno, ale méně se ví, že 580 ostatních českých vojáků skončilo například v Terezíně v těžkém žaláři. Jak to s nimi vlastně dopadlo?
Všichni vězňové byli 2. listopadu 1918 z vězení propuštěni. V terezínském zajetí zahynulo ale mezitím dalších 15 rebelů, kteří jsou pochováni v Terezíně a Bohušovicích. Jsou pochováni v neoznačených (kromě jednoho) neudržovaných hrobech. Dnes tu situaci částečně napravíme. Na zeď hřbitova v Bohušovicích nad Ohří, který navazuje na terezínský hřbitov, upevníme pamětní desku, věnovanou 15 zemřelým rebelům. Město Bohušovice slíbilo, že hroby v nejkratší době obnoví. Jenom pro zajímavost je jich tam mimo 15 rebelů dalších 300 válečných hrobů.
Při samotném střetnutí Čechů a rakousko-uherské armády u Nového Boru údajně zemřeli jen tři čeští rebelové - kulometčík Franz Schuss, civilista Růžička a voják Vojtěch Krumpos. Vy jste před časem tuto tezi vyvrátil. Jak to tedy bylo?
Po válce se rebelové občas setkávali. Nikdy ne najednou. Vyprávěli si své dojmy a domněnky. Oni se dobře neznali. Docházelo často i ke zkreslení jmen. Jméno Schus do příběhu uvedl Josef Hrubý. Spisovatel Vondruška v roce 1923 nahradil jméno jediného zemřelého Krumpose, za Schusse. Jméno Schus, nebo Šus, nebo Šůs, nebo Sůs, žádný takový v Boru nezemřel a žádný takový vojín v Rumburku, ani v Boru v rakouské armádě nesloužil. Jméno civilisty Růžičky do příběhu zapsal spisovatel Jan Fiala ve své knize Rumburská vzpoura v roce 1953. Od té doby to všichni opisovali. V Boru zemřel na následky zranění druhý den potlačení vzpoury Vojtěch Krumpos, který byl také v Boru tajně pochován. Jeho hrob se mi podařilo najít vloni po 99 letech na lesním hřbitově. Dnes je obecně uznávaným faktem, že při potlačení vzpoury bylo 5 vzbouřenců lehce zraněno a rebel Vojtěch Krumpos zemřel druhý den na následky smrtelných zranění. Rebelové nikoho nezranili, ani nezabili, a to jich bylo přes 700. Můžeme se oprávněně domnívat, že se na obou stranách střílelo do vzduchu, jenom jeden nebo dva vojáci chtěli zachránit RakouskoUhersko a smrtelně zranili Vojtěcha Krumpose, jehož zasáhlo 5 střel.
Existují ještě nějaká další bílá místa na mapě Rumburské vzpoury, která čekají na to, až je někdo přepíše nebo vysvětlí?
Bylo by například zajímavé ověřit poválečnou legendu, podle které nechtěli čeští vojáci 18. pěšího pluku u Chotovického vrchu střílet na rumburské vzbouřence, a proto byla slíbena tomu, kdo první vystřelí, velká stříbrná medaile a šest neděl dovolené. Slibem se prý dal získat jakýsi svobodník Jaroš z Josefova, zatímco ostatní se dali poté donutit vyhrůžkami důstojníků a poddůstojníků. Jaroš měl slíbenou odměnu dostat, ale dlouho si jí prý neužil, protože měl být krátce po nastoupení dovolené nalezen zavražděný v žitě...
Kdo byl největším hrdinou Rumburské vzpoury? Je to Stanko Vodička, který před popravčí četou prý odmítl pásku přes oči a se slovy „Děkuji vám, ale zbabělec nejsem. Vím, co jsem udělal a proč jsem to udělal,“ chtěl hledět do tváře svým vrahům?
Hrdiny se stali všichni. Nikdy nezískali statut legionářů (ani nemohli, nesplňovali podmínky), ale legionáři je za jejich vzpouru uznávali. I pro ně byli symbolem a symbolem jsou pro nás i dnes.
Kdo vlastně vykonal popravu vzbouřenců? Byli to čeští vojáci?
Čeští vojáci nevykonali popravu. Popravu provedli solnohradští Němci 59. pluku a nevelel jim ani hejtman Flibor, ale jejich německý velitel.
Je pravda, že německé obyvatelstvo, které tvořilo značnou část Nového Boru, popravu Čechů schvalovalo a Němci prý dokonce rozkopávali květiny položené k jejich pomníku?
Čeští obyvatelé po popravě nosili květiny na jejich hroby, které němečtí nacionálové rozkopávali. V listopadu 1918, na dušičky, ozdobili čeští vojáci hroby květinami. V té době se německá radnice přihlásila k provincii Deutschböhmen a nechala květiny odstranit a hroby srovnala se zemí. Vojáci místní české posádky přinutili radnici dát hroby do původního stavu.
Hrdinové Rumburské vzpoury to neměli jednoduché ani po smrti. Nacisté nestrpěli připomínku českého hrdinství a nechali pomník v Novém Boru odstřelit. Co se s originálem stalo?
Hroby Rumburských hrdinů byly dvakrát srovnány se zemí. V listopadu 1918 a v roce 1940. V roce 1940 byl pomník K. Dvořáka vyhozen do vzduchu a hroby byly vyhlazeny. Pomník v místě popravy byl také zničen a stromy ve kterých zůstaly zbytky střel, byly pokáceny a spáleny. Zbytky po pomníku zavezli na hřbitov do prostoru za veřejnými WC.
Vy jste později inicioval a pomohl prosadit obnovu pomníku hrdinům vzpoury. Jaké pocity ve vás dnes, s odstupem let, převládají?
Mám stále velmi dobrý pocit. Jak z pomníku od K. Dvořáka, tak z nového pietního místa pod sokolovnou -v místě kde byla vzpoura potlačena. V neděli k nim přibyl pomník TGM u školy U Lesa.
Oslav 50. výročí Rumburské vzpoury se v roce 1968 zúčastnil i prezident republiky Ludvík Svoboda. Oslav 100. výročí se neúčastní žádný vysoký státní činitel. Je to škoda?
Termín je bohužel ve stejný den jako Terezínská tryzna. Ale oslavy se konají pod záštitou prezidenta republiky.