Dědicové autorských práv po architektu Ještědu Karlu Hubáčkovi žádají peníze za užití fotografie či jiného zpracování Ještědu. Ten je ale umístěn „na veřejném prostranství“. Můžete vysvětlit, o co jde? Na základě jakého ustanovení autorského zákona a jak lze peníze vymáhat? Berete to jako rozdíl mezi komerčním a nekomerčním využitím?
Smluvně pořízenou licenci potřebuje uživatel pouze tehdy, pokud překračuje rámec takzvané svobody panoramatu dle § 33 autorského zákona. Hranice ale neleží mezi komerčním a nekomerčním užitím, to je časté nedorozumění. Existuje komerční užití, které je plně v souladu se svobodou panoramatu a pro které je právě tato výjimka v autorském zákoně vytvořena. Například tisk a prodej pohlednic, triček, hrníčků nebo jiných suvenýrů s motivem Ještědu a podobně, pokud jsou splněny podmínky § 33, zejména uvedení autorství architekta Hubáčka, na které se pohříchu často zapomíná. Jiné ustanovení autorského zákona, § 29, však zavádí omezení této výjimky a dovoluje její využití pouze v případech, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani se nepřiměřeně nedotýkají oprávněných zájmů nositelů práv. Podle právní nauky se to týká zejména použití motivu cizího díla v reklamě, které bude vždy – materiálně i osobnostně – nepřiměřeně na újmu oprávněným zájmům nositelů práv. V rozporu s běžným způsobem užití pak mohou být různé extravagantní aplikace Ještědu, například pro užití na spodním prádle. Konečně je pak potřeba pamatovat na to, že svoboda panoramatu dovoluje komukoli vyfotit či nakreslit krajinu s Ještědem, ne však dílo měnit nebo je spojovat se značkami nějakého zboží.
Můžete laikovi vysvětlit tyto záležitosti velmi jednoduše na dalších příkladech? V minulosti třeba proběhl médii případ, kdy železniční modeláři museli z modelu železnice a krajiny odstranit Ještěd. Krajský úřad zase musel platit licenční odměnu za užívání tvaru Ještědu v propagačních materiálech. Proč?
Svoboda panoramatu se vztahuje pouze na dvourozměrná vyjádření. Trojrozměrné modely, suvenýry a podobně jsou výslovně zákonem vyjmuty. Co se týče případu, který zmiňujete, nejednalo se o jakýsi spolek železničních modelářů, ale o akciovou společnost provozující v centru Prahy svého druhu zábavní park s tržbami mnoho set tisíc korun ročně, mezi jehož dominantní atrakce měl Ještěd patřit. Požádali tedy o licenci k rozmnožování a vystavování modelu Ještědu za symbolických podmínek, čemuž bylo vyhověno. Nakonec však raději vystavený model Ještědu odstranili a ještě k tomu rodinu Hubáčkových nevkusně skandalizovali. Přesto rodina zatím nežádala zničení nákladně vyrobeného modelu. Liberecký kraj pak získal v roce 2018 na pět let licenci téměř k veškerému možnému užití v rozsahu, v jakém překračuje zákonnou výjimku pro svobodu panoramatu. Jsme rádi, že se povedlo najít s krajem konsenzus, který prospívá oběma stranám a kraji umožňuje motiv Ještědu různorodým způsobem kreativně aplikovat.
Několikrát jste použil sousloví svoboda panoramatu. Co přesně to znamená?
Svoboda panoramatu je formulka vytvořená, nepletu-li se, německými soudy (německy Panoramafreiheit), které musely stejně jako ty české aplikovat na různé případy stejnou výjimku, která je v německém autorském zákonu. Spolkový nejvyšší soud řekl, že smyslem výjimky je každému umožnit svobodně si pořídit snímek panoramatu, fotit na ulici apod., ale ne už například pořídit si letecký snímek nebo snímek z veřejně nepřístupného místa (jednalo se o kauzu týkající se Hundertwasserova domu, kdy kdosi šířil pohlednice s fotografiemi pořízenými z patra sousedního domu, nikoli z ulice).
Pojďme dál. Představte si, že o dovolené natočím – a teď si vymýšlím - legrační film, jak jsme chodili po Libereckém kraji s partičkou kamarádů a s rodinou. Na mnoha záběrech se objeví Ještěd. Po čase bude mít tento film třeba 50 tisíc zhlédnutí na YouTube. Budete mne „popotahovat“ kvůli právům na panorama Ještědu?
Nikoli, bude se jednat o typické využití svobody panoramatu. Je však možné, že vás požádáme, abyste uvedl jméno architekta, třeba i kreativním hashtagem #Jested Tower by Hubacek.
A proč je to podle vás důležité, aby byl třeba v titulcích označen architekt? Mimochodem a proč konkrétně pan Hubáček a ne celý podnik Krajský projektový ústav, kde pan Hubáček pracoval v době, kdy Ještěd kreslil?
Vezmu to odzadu. Pan Hubáček nevytvořil projekt jako dílo zaměstnanecké, vytvořil ho ve vlastním volnu z vlastní iniciativy a jako soukromá osoba ho přihlásil do soutěže, kterou vyhrál. I kdyby tomu tak ale nebylo, pak centrální pro evropskou kulturu je nejpozději od osvícenství osobnost tvůrce, tvůrčího génia, chcete-li. To, že zákon říká, že se musí vždy uvádět jméno autora, jen opakuje to, co každý cítí a ctí i bez zákona. To pravidlo však není jen na ochranu principu autorství, ale v obecném zájmu. Jako společnost chceme vědět, kdo co vytvořil, kde se co vzalo, tomu slouží systém vzájemných referencí, na kterém je autorská tvorba postavena (a to nejenom ta odborná). Když překladatel překládá román, v němž postava cituje Shakespeara, může na ten citát použít cizí překlad, ale musí do knihy napsat, jaký překlad použil. Ne jenom z obyčejného respektu k dílu jiného člověka, ale i proto, aby čtenář věděl, s jakým překladem se pracuje. O architektuře to platí stejně.
Jak to bude, když se mi jako fotoamatérovi podaří udělat parádní snímky Ještědu v západu slunce a budu je nabízet přes fotobanku ke koupi? Musím mít povolení od dědiců autorských práv?
Opět platí, že nikoli. Fotobance prodáváte svá práva k fotografii, pouze v nabídce u fotky uvedete, že je na ní Hubáčkův Vysílač a hotel Ještěd, případně můžete upozornit zájemce, že některé druhy užití vyžadují dodatečné vypořádání práv k architektonickému dílu. Pokud si někdo fotku ve fotobance koupí, udělá z ní pohlednice, žádná další práva vypořádávat nemusí. Pokud z fotky udělá reklamní banner propagující třeba služby banky, pak ano. Důvodem není komerční užití (obojí je komerční užití), ale spojení se značkou jiného podnikatele.
A představte si, že jsem podnikatel a vyrobím přívěsek na klíče s tvarem Ještědu s tím, že jsem se dočetl v autorském zákoně (§ 33 autorského zákona ), že „trvale veřejně přístupné autorské dílo lze reprodukovat volně i bez souhlasu autora - výjimkou je pouze „rozmnoženina či napodobenina díla architektonického stavbou“. Přívěsky udělám a prodávám s tím, že nejde o stavbu, nic nestavím, jen jsem si známou stavbu vymodeloval a třeba dokonce bez měřítka a stylizovaně. Co vy na to?
Pokud se bude jednat o trojrozměrný přívěšek, bude to trojrozměrná rozmnoženina a tedy bude vždy nutné získat souhlas nositelů autorských práv. Pokud to bude placka, na které bude obrázek Ještědu a podle okolností bude řádně uveden autor, pak již autorská práva řešit nemusíte.
A další modelová situace, představte si, že budu v galerii prodávat akvarely s panoramatem Prahy a na některém se objeví Žižkovský vysílač. Má právo jeho architekt, pan Aulický, po mně chtít procenta či licenční odměnu? A co autor soch – oněch lezoucích mimin, David Černý?
To právo mít nebudou, opět je to typické využití svobody panoramatu -§ 33 výslovně pamatuje i na malbu. Pokud se bude jednat o malbu třeba žižkovského vysílače, zákon pamatuje na to, aby bylo například v katalogu nebo v popisu obrazu uvedeno, že architekt Aulický je jeho autorem. Bezpodmínečné trvání na uvádění autorství je autorskému zákonu vlastní a je to pro západní kulturu autorství typické – vychází se z toho, že divák by měl mít možnost rozklíčovat kulturní reference na jiná díla.
A poslední situace, kdy nepůjde o stavbu. Možná znáte dílo britského vizuálního umělce Damiena Hirsta, kdy na skutečnou lidskou lebku připevnil tisíce diamantů. Šlo o velmi zajímavé konceptuální dílo, tuším z roku 2007, které pak odkoupil jakýsi investor. Pár let po té se ale začaly na běžných designových veletrzích a v obchodech objevovat umělé lebky poseté bižuterií. Vysoké umění se totiž dostává do designu už velmi rychle. Kdybyste byl právník Hirsta, šel byste za ním a řekl mu: „Hele, to jsou výrobky tebou přímo inspirované, chtěj peníze, zažaluj designery. Vyhrajeme.“?
Jako advokát za nikým nepůjdu s tím, aby někoho žaloval, advokát není detektiv, ale osoba, která tu je od toho, aby pomohla, když se na ni klient obrátí. Ale abych se vrátil k otázce, ta je velmi obecná, protože v principu záleží na tom, zda se jedná o kopii nebo inspiraci. Pouhý koncept „upevnit na lebku diamanty“ chráněn není a každý jej může po svém provést. Nelze však vzít právě jedno konkrétní provedení a udělat jeho repliku. Podobný spor řešily české soudy u díla Maxima Velčovského „Waterproof“. Koncept porcelánové holínky jako takový chráněn není, ale kopie konkrétního autorského provedení již ano.
Kolik sporů ohledně Ještědu nyní řešíte a můžete uvést příklady, o co jde, případně nějaký výsledek, jak rozhodl soud?
Právní vědomí uživatelů a kulturní úroveň v Česku týkající se respektu k cizímu vlastnictví a cizí tvorbě je myslím v Česku stále vyšší, takže rád konstatuji, že sporů vedeme málo a že podnikatelé obvykle rozumí výše naznačeným hranicím toho, co je ještě dovoleno a co již nikoli. Z minulosti existuje několik rozhodnutí týkajících se Ještědu (jak ústeckého krajského soudu, tak Městského soudu v Praze či Vrchního soudu v Praze), ve kterých soudy vycházely z naznačených kritérií, ale s ohledem na protistrany, s nimiž jsme často po rozhodnutí soudu našli nějakou společnou řeč, nechci tyto rozsudky jmenovat. Rozhodnutí se týkala užití Ještědu v deskových hrách, na různých suvenýrech, užití v zábavních parcích, někdy bylo předmětem sporu chybějící uvedení autorství, které žalovaný nechtěl napravit, jindy je předmětem sporu ochranná známka s motivem Ještědu. Z dřívějších let existuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týkalo použití Ještědu jako karafy likérové soupravy.
A teď se zeptám z vašeho pohledu asi trapně, ale nedá mi to. Není dědění autorských práv celé hloupost? Dovedu pochopit, že někdo má za své dílo dostat zaplaceno za života. Ale proč jeho vnuci?
Inu, z určitého pohledu to je hloupost. Tak například Lenin v revolučním dekretu o autorskému právu radikálně omezil trvání autorských práv na život autora a zakázal dědění práv. Ale odhlédneme-li od komunistů, kteří zakazovali vlastnit či dědit leccos, například i byty, tak dědění práv má svou logiku. Proč by dědic nějakého venkovského hospodáře, který celý život dřel na statku a postavil si třeba dům, tento dům zdědit měl a naopak dědic nějakého skladatele, který za celý život nic nepostavil, ale místo toho napsal třeba operu tak dokonalou jako Její pastorkyňa, práva zdědit neměl?
