Přijely do pohraničí dělat pořádek. Místo toho revoluční gardy vraždily

  10:56
Popravy bez soudu, rabování, znásilňování. Přesně před 75 lety dorazily do pohraničí revoluční gardy. Ozbrojené jednotky českých dobrovolníků tu působily od 21. května do konce srpna 1945. Někdy si nezadaly se zločiny, které Češi po válce Němcům sami vyčítali.

Přesně před 75 lety dorazily do pohraničí revoluční gardy. Na snímku jedna z nich v Turnově. | foto: Repro z knihy Stalo se na severu ČechMAFRA

Úkolem revolučních gard měla být obnova vládní moci na území bývalých Sudet. Jenže některé skupiny si vykládaly právo po svém.

Například jedné z libereckých gard velel akademický malíř Pavel Hložek. Počínal si tak brutálně, že jeho jednotku musela rozpustit přivolaná armáda. Původně měla Hložkova skupina 25 bývalých partyzánů, později se rozrostla na 1300 lidí, kteří si pod Ještědem prakticky dělali, co chtěli.

Podle Stanislava Kokošky z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR bylo pohraničí v té době velmi neklidné.

„Pohybovaly se tu desetitisíce lidí, válečných běženců, vraceli se lidé z nuceného nasazení, vězni z koncentračních táborů, a na Západ zase utíkali příslušníci německých jednotek. Revoluční gardy tu měly nastolit pořádek. Generál Svoboda se jako nový ministr obrany k tomu rozhodl proto, že jiné síly než tyto dobrovolnické jednotky k dispozici neměl.“

Ostří a veselí hoši

S „očišťováním“ Liberce, hlavního sídla sudetské župy, začala Hložkova garda 22. května 1945. Tehdejší noviny Stráž severu gardisty označily za „ostré a veselé hochy“. A ostří rozhodně byli.

Někteří z činitelů státní správy následně psali alarmující zprávy do Prahy, v nichž si stěžovali, že gardisté provádějí v Liberci neoprávněné domovní prohlídky, rabují, znásilňují ženy a dívky, střílejí bezdůvodně Němce na ulicích, vězní i prokazatelné antifašisty, a že všude vládne anarchie.

„Gardy nerespektují zákonných ustanovení o ochraně dřívějších československých německých státních občanů, kteří bojovali na straně českého národa proti Hitlerovým okupantům. Každý velitel jedná na vlastní pěst,“ apeloval na generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského liberecký komunista Rudolf Weber.

Němci páchali sebevraždy

Z pohraničí tak před všeobecnou nenávistí vůči Němcům odešlo zhruba deset tisíc německých antifašistů. Některé z nich ale odchod do bývalé Říše děsil, a tak si naději dobrovolně vzali život. K sebevraždě se ale uchylovali i Němci, kteří si s nacistickým režimem zadali. V obavě, aby nepadli do rukou osvoboditelům či gardistům. 

Němky rozebírají pražské barikády. Revoluční gardy je k tomu donutily surovým násilím.

Němky rozebírají pražské barikády. Revoluční gardy je k tomu donutily surovým násilím.

Ze zprávy Zemského velitelství Sboru národní bezpečnosti v Praze vyplývá, že od 9. května do 16. října 1945 spáchalo sebevraždu na českém území více než 4 400 Němců. Na Liberecku jich bylo více než 600. Ovšem i řadu let po válce dohnaly traumatizující zážitky některé odsunuté sudetské Němce k tomu, že si sáhli na život. 

„Hlavně staří lidé si nedokázali představit život jinde. Objevily se případy, kdy je stesk po domově dohnal v Německu k sebevraždě ještě v šedesátých letech minulého století, tedy dvacet let po válce,“ zmínila liberecká historička Kateřina Portmann.

„Všichni Němci ven“

Kromě obávané Hložkovy gardy působil v Liberci i policejní oddíl Rudolfa Rokose. Ten měl podle Webera jediné heslo: „Všichni Němci ven!“ Ozbrojenci bez skrupulí prohlašovali, že kašlou na rozkaz ministerstva vnitra. 

„Moc jsme my sami, nikdo nám nemá co poroučet,“ holedbali se. Násilnosti páchali i v internačním táboře na libereckém výstavišti, kde byli shromážděni Němci k prvním odsunům. Surovost gardistů byla tak veliká, že i sami Češi ji kritizovali čím dál víc. Řádění ukončil až přímý zákrok tehdejšího sovětského místního vojenského velitele majora Lykova, který vydal striktní zákaz dalšího podobného postupu proti Němcům.

Moc to ale nepomohlo. Rokosův oddíl pokračoval v činnosti a své zákroky před bezpečnostními složkami tajil. Proto musel být násilně odzbrojen. Vyšetřovna Rokosovy skupiny byla v Jablonecké ulici. Řada Němců tam byla brutálně týrána, bezdůvodně vězněna a potají popravena. 

Neblahou pověst získala i revoluční garda Skuteč, která působila v Hejnicích a velel jí Ludvík Špirk. Cíl skupiny byl jediný. Obohatit se a mstít se na místních Němcích. Místo „revoluční“ se jí tak často říkalo „rabovací“ garda. 

„Během jejího dvouměsíčního působení bylo v Hejnicích a okolí popraveno 200 lidí. Jen část z nich přitom byla obviněna a odsouzena za spolupráci s nacistickým režimem,“ říká historik Milan Svoboda. 

Smrt za rozbitý porcelán

Skuteč zatkla i část rodiny hraběte Franze Clam-Gallase. Samozvaný soudce je chtěl zastřelit nebo poslat transportem do Sovětského svazu. Proces byl zastaven až po intervenci německých komunistů. 

Jiní obyvatelé Hejnic tolik štěstí neměli. Mezi bezdůvodně popravenými byl i majitel hejnické kavárny a hudební skladatel Anton Kollmer.

„Ještě než musel opustit dům, rozbil v náporu zoufalství část porcelánového vybavení kavárny. Před nádražím, kde čekal na transport, ho zatkli členové bojové skupiny Skuteč a za rozbitý porcelán zastřelili,“ dodává Svoboda.

Podle výpovědi jednoho z členů skupiny Skuteč byli gardisté často opilí a mrtvé nepočítali. Hromadné hroby popravených se nacházely po celém okolí Hejnic, Bílého Potoka, Raspenavy a na Smědavě. Skuteč byla rozpuštěna na konci července 1945.

Značná část jejích členů se ale usídlila natrvalo v Hejnicích a okolí. Proto také nebyly popravy německých civilistů nikdy prošetřeny. Jak uvádí vyšetřovací zpráva Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Liberci v srpnu 1947, „vyšetřování a objasňování by budilo mezi místními určitý rozruch“.